Každý bezdomovec musí mít kde bydlet

Až ubytujeme všechny bezdomovce, a já vím, že se to stane, začne nám být dost trapné, že nás k tomu musel donutit koronavirus.

Důsledky koronaviru budou mnohačetné a v nemalé míře promění způsob, jakým se budeme dívat na soužití ve společnosti a na mnohé jevy, které jsme většinově dosud přehlíželi nebo jsme pro jejich existenci měli uspokojivé vysvětlení. V tomto procesu se, třebaže ne ihned, prosadí i přístupy, které zatím měly jen malou šanci.

Jedním z takových jevů je bezdomovectví a jeho řešení. Ve společnosti dosud převládal názor, že bydlení není lidské právo a že o vlastní bydlení se každý musí postarat sám. Nepostaral-li se, žije na ulici, a co je na tom divného, že? Většinově se to jevilo jako logické, správné, přijatelné a dostatečně odůvodněné.

Samosprávy ani stát se lidem bez domova, až na šlechetné výjimky, nevěnovaly. Vnímaly bezdomovce jako součást přirozeného běhu světa. Péči o ně ponechávaly takzvaným neziskovkám, přečasto napadaným a vysmívaným, tedy dobrovolným občanským iniciativám, jimž někde na péči o lidi bez domova přispívaly, jinde ne. Pamatujeme i takové nápady někdejších představitelů Prahy či jejích částí, jako vyvážet bezdomovce za město nebo pro ně zřizovat tábory, které nebudou moci opustit.

Jako je existence chudých považována za samozřejmý komplement existence bohatých, tak je i výskyt velmi chudých, vyloučených a zcela nezajištěných zřejmým protikladem výskytu osob velmi bohatých. Někdo se hodně snaží, je přičinlivý, takzvaně hodně pracuje, a proto je velmi bohatý, zatímco jiný je líný a lehkomyslný, nesnaží se a neřeší svoji situaci. Proto je velmi chudý a bez domova.

Každý strůjcem svého osudu, říká se. Že je lidský život mnohdy loterie, v níž bylo rozdáno příliš mnoho falešných losů, zatímco jackpoty až příliš často připadnou těm, kteří byli zvýhodněni už od počátku svým sociálním původem, anebo těm, kteří umějí chytračit vybaveni dobrými kamarády na správných místech, se jaksi v této úporně přežívající středověké představě ztrácí.

Tyto postoje se ve společnosti ustálily, a proto bezdomovci právem dávno ztráceli naději, že by se jejich postavení mohlo nějakým zázrakem zlepšit. Bez zázraků to totiž v podstatě ani moc nejde. Dvacetikoruna do čepice je potřebná a pomáhá k přežití, ale účinnná pomocná ruka, to je opravdu zázrak. A ten, jak víme, se v reálném životě přihodí jen opravdu výjimečně.

Koronavirus, naše unikátní společná zkušenost posledních měsíců, dosavadní společenskou perspektivu proměňuje. K ustáleným hlediskům přibylo další, a tentokrát silnější než všechny dosavadní argumenty dohromady. Úspěch, a mnohdy i přežití lidské pospolitosti záleží na vnímavé schopnosti vyloučit všechna budoucí rizika. Drahá lékařská péče a vysoké náklady vynakládané na prevenci budou zmarněny, jestliže zůstanou ohniska nákazy mezi lidmi bez domova.

Nejen, že se jakákoliv nákaza mezi nimi přirozeně šíří rychleji a účinněji než mezi řádně bydlící většinou populace, ale šíří se i k ostatním částem společnosti proto, že bezdomovci nemají kam jít. Přemisťují se, teplo hledají ve vozech veřejné dopravy, vodu leckde, třeba v obchodních centrech, možnost obživy různě, nezřídka na hranici legality anebo až za ní. Toaletní potřeby vykonávají podle možností a příležitosti. Každý z nás by to v jejich situaci dělal stejně.

Přehlížet tyto okolnosti a ignorovat jejich důsledky může jen ten, kdo si je zcela jist, že se ho žádná nákaza nemůže nikdy dotknout. Vbrzku uvidíme, kdo všechno se k této bohorovnosti začne odmítáním řešení bezdomovectví hlásit. V průběhu izolačních opatření vyvíjela některá města snahu ubytovávat bezdomovce v prázdných penzionech a hotelích, které se díky tomu pravděpodobně vyhnuly bankrotu.

Nebylo to z náhlého záchvatu humanismu, ale ze strachu z nekontrolovaného šíření viru. Mělo by to tak zůstat. Mnoho hotelů toto období nevydrží a se svou ubytovací činností budou muset skončit. Dlouhodobě ubytovávat bezdomovce by tak pro některé z nich mohlo znamenat záchranu.

Ubytovat všechny bezdomovce v naší zemi je nutné, a nebude to úplně levné. Všechno je ovšem relativní, stačí jen mírně pozměnit priority. Bezdomovců je v České republice okolo čtyřiadvaceti tisíc. Mnozí žijí v párech, někteří jsou na ulici nebo v provizorních a zcela nevyhovujících obydlích i s dětmi, bezdomovectvím trpí i osamocené děti.

Nevyužitých hotelových budov bude po této krizi hodně. Stejně jako malých bytů po zanikání parazitních ubytovacích služeb v bytových domech kolaudovaných pro trvalé bydlení. Bezdomovci nejsou nároční a nemají vysoká očekávání, jistě ne každý z nich sní o bytu po řediteli Živnobanky.

Na mysli mějme bydlení důstojné a v perspektivě dlouhodobé. Určitě ne žádné nárazové, dočasné a nejisté ubytovny. Ty netvoří dostatečné životní zázemí pro osobní rozvoj a stabilizaci osobních, pracovních a společenských vztahů a kompetencí. Zkušenost z práce s bezdomovci říká, že k začlenění do společnosti a pracovních vztahů obvykle postačuje bydlení po dobu jednoho roku, po němž stabilizované osoby, nikoliv všichni, poté většinově přecházejí do standardního, dlouhodobého a obvyklého bydlení.

Někteří budou potřebovat delší období a některým se opětovná socializace nevydaří, ale to není nic, co by mělo od takového řešení odrazovat. Řešení bude vyžadovat také vytrvalost, nic nepůjde samo a hned. To všechno jsou náklady, které rozumná moderní společnost musí umět unést a začít tak problém bezdomovectví konečně důsledně a koncepčně řešit.

Slyším ty nesouhlasné námitky: Co já jsem se nadřel, abych si mohl koupit byt, vzít hypotéku, jak se musím uskrovnit, abych mohl platit nájem! Je to nespravedlnost! Oni by měli jen tak dostat to, oč jsme s museli tolik snažit?

Nesuďme, příběhy jednotlivých bezdomovců neznáme, abychom dokázali rozlišit mezi leností, lehkomyslností, smůlou, nakupením neřešitelných problémů v jednu chvíli nebo nezvladatelnými psychickými obtížemi. Možná i my sami jsme ve svém životě někdy jen se štěstím unikli pádu na dno, vždyť nemalou část českých domácností od něj dělí jedna nebo dvě výplaty, které také jednoho dne nemusejí přijít.

Jedno je ale jisté — být bezdomovcem není situace, kterou by někdo sobě samému přál. I když se občas rádo traduje, že ti lidé nechtějí žít jako my a jsou na ulici dobrovolně. Je to zlovolná lež.

A jestli si někdo opravdu chce nadále myslet, že bezdomovci mají svou situaci řešit sami, ať také navrhne, aby po dopravní nehodě těžce zranění lidé také řešili svou situaci sami, bez pomoci ostatních. Bezdomovectví je v každém jednotlivém osudu těžká sociální nehoda, a je právě tak invazivní a vlastními silami neřešitelná, jako těžké nehody dopravní.

Společnosti se taková investice do osudů lidí bez domova velice vyplatí. Povede ke snížení kriminality, která ve všech důsledcích znamená vysoké společenské i rozpočtové náklady. Povede k omezení sociálně patologických jevů.

Povede k likvidaci dětského bezdomovectví, které zakládá na pokračování života na ulici nebo ve vězení po další desítky let s vysokou mírou mezigeneračního přenosu. Povede ke snížení nákladů na zdravotní péči, protože člověk bez domova přichází za péčí zpravidla pozdě a se závažnými tělesnými i psychickými stavy a postiženími, jejichž léčba je časově náročná a drahá.

Povede souběžně ke snižování objemu vydaných sociálních dávek. Dlouhodobá deprivace zatěžuje nejen bezdomovce sami, ale odráží se také na stavu společnosti. Koronavirus ukázal, že jsme jeden na druhém mnohem závislejší, než se doposud zdálo, a společnost tuto zkoušku zvládla.

Těžiště se pomalu přesouvá od konkurenčního modelu společnosti ke společnosti spolupráce a sounáležitosti. Bylo už načase. Ocitujme Bernarda Bolzana: „Každý člověk, ať je to kdokoli, je náš bližní, pokud nám je tak nablízku, že mu můžeme pomoci.“