Milé čitateľky, milí čitatelia, na dnes pre vás máme pripravený zaujímavý článok uverejnený v Novém Prostoru, ktorý sa zameriava na bizarný súdny proces s Chicagskou sedmičkou. Obžalovaní boli zatknutí počas demonštrácie v Chicagu v roku 1968 – obvinení boli zo spiknutia. Celý súdny proces ukázal vtedajšie USA ako krajinu dvoch odlišných svetov – v ktorých vládnu predsudky, arogancia a totalita súdnej moci.
Mír a válka, mladá a stará generace, nenásilí a násilí. Normy a nekonformita, pořádek a povstání, zákony a taškařice. To vše na sebe naráželo v procesu s Chicagskou sedmou, který na konci šedesátých let odhalil, jak zoufale je americká společnost rozdělená.
„Policisté se nás zeptali, co děláme. Odpověděli jsme, že si měříme Pentagon, abychom si mohli vyžádat povolení, že ho vyneseme tak devadesát metrů do vzduchu,“ líčil v soudní síni s vážnou tváří obžalovaný Abbie Hoffman. Vysvětlil, že Pentagon považuje kvůli jeho pěticípému tvaru za symbol zla a že měl v úmyslu vymítat se svými stoupenci z budovy ďábla. Při aktu exorcismu by ministerstvo obrany mentálním úsilím vynesli do vzduchu. Historka v soudní síni zvonila žertovnou absurdností a taškařice byly vskutku jedním rozměrem procesu proti takzvané Chicagské sedmě, který se vázal k protestům během chicagského sjezdu Demokratické strany v roce 1968. Jenže jádro soudu bylo navzdory skopičinám některých ze sedmi obžalovaných docela vážné. Mělo politickou, kulturní, etickou podstatu. Vyjadřovalo rozpor doby.
Natlakovaná doba
V první polovině roku 1968 totiž Amerikou otřásalo mnoho dramat. Válka ve Vietnamu byla již tehdy nejdelším vojenským konfliktem americké historie s více než třiceti tisíci padlých na straně USA. V dubnu byl zavražděn Martin Luther King, 125 městy se poté převalily nepokoje a nechaly za sebou 46 mrtvých. V červnu podlehl atentátu Robert Kennedy. Protestovalo se proti rasismu, proti válce, pálily se povolávací rozkazy, Kolumbijskou univerzitu ovládla studentská okupace. Ulice, školy i hudební festivaly byly plné svobodně vyjadřovaných postojů, pocitů, sexuality i spirituality. Vše, co z velké části mladé generace tryskalo ven, se tak moc lišilo od starých pořádků! Do toho chystala svůj sjezd Demokratická strana, aby vybrala nového kandidáta do čela země po prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi, který se zdiskreditoval podporou vietnamské války. Událost nejvyššího významu se měla koncem srpna odehrát v Chicagu. Město se proto přirozeně stalo magnetem protiválečných sil. Rozhodně nebyly uniformní, hovořily mnoha jazyky. Národní mobilizace za ukončení války ve Vietnamu skrývající se pod zkratkou MOBE představovala jejich političtější křídlo, uskupení Yippies (zkratka Youth International Party, kde slovo „party“ mohlo znamenat jak „stranu“, tak „mejdan“) se soustředilo na kulturní provokace. První skupina plánovala pouliční protesty, rozhodla přitom, že budou nenásilné, srdci druhé byl milejší Festival lásky v jednom z městských parků.
Krvavé Chicago
Chicagský starosta za demokraty Richard J. Daley si svou přijatelnější verzi protestů nenašel. Zatrhl všechno. A když se do města sjeli jak demokratičtí straníci, tak protestující, spělo vše ke kolizi. Starosta se na ni vybavil nařízením dvanáctihodinových směn všem dvanácti tisícovkám chicagských policistů a vyžádáním si 7 500 vojáků a šesti tisíc národních gardistů navíc. Tisíce protestujících se na perné chvíle chystaly pořádáním workshopů o sebeobraně a taktice. S ohledem na míru násilí, které pak čelili, to byl výcvik spíše anekdotický.
První střety se odehrály v noci 24. srpna, už tehdy policie použila při vyhánění lidí z parku slzný plyn. S každým dnem poté nabírala lokomotiva násilnosti na rychlosti a zběsilosti – naskakovali do ní nejprve místní výrostci a poté přicestovalí protestující. Státní síly kropily mládež slzným plynem a bily ji obušky, druhá strana pod dojmem kolapsu nenásilné strategie rozbíjela auta, ničila budovy. Vše vyvrcholilo ve středu 28. srpna. Policisté mlátili všechny hlava nehlava, cílili na výtržníky, nenásilné protestující i novináře, rozbíjeli kamery, aby vymazali svědectví o své brutalitě, bili zdravotníky, kteří se snažili zraněným pomáhat. Protestující se snažili vzít sjezdové centrum útokem. Těžko si představit lepší doklad o krizi země.
Imperátorovi spiklenci
Bezostyšné policejní násilí nešokovalo jen veřejnost, i šetření ministra spravedlnosti označilo za viníka policii. Starosta Daley si však nakonec skrze své přátele vymohl obvinění osmi aktivistů za spiknutí, podněcování k nepokojům a další delikty. Byla to nesoudržná společnost: Tom Hayden a Rennie Davis byli seriózní političtí aktivisté, kteří nesdíleli zálibu v teatrálních výstřelcích a skandálech dalších obžalovaných Abbieho Hoffmana a Jerryho Rubina z Yippies, veterán pacifismu David Dellinger byl o generaci starší než ostatní, John Froines a Lee Weiner se plánování protestů účastnili jen okrajově a osmý, nad počet, Bobby Seale z Černých panterů před Chicagem dokonce nikoho ze spoluobžalovaných nikdy neviděl.
„Neshodli jsme se spolu ani na tom, jestli a kam zajít na oběd,“ komentoval sestavu na trestní lavici Abbie Hoffman. Podle Davise se stát rozhodl zacílit na všechny opoziční směry šedesátých let. Byl to pokus o plošný útok. Za jeho dirigenta si nemohl vybrat lepšího muže než Julia Jenningse Hoffmana. Proces vedl jako imperátor, ani se nesnažil skrývat, že jednoznačně straní obžalobě a pohrdá obžalovanými. Sealovi upřel ústavní právo na advokáta, nechával jej při líčení svázaného na židli a s roubíkem v ústech jako otroka. Když jej nakonec musel z procesu pro absenci důkazů vyčlenit, odsoudil ho aspoň za pohrdání soudem. Ke čtyřem letům vězení. Soudní proces sděloval, že USA je zemí odlišných světů. Na jedné straně soudce jako zosobněná arogance moci, strozí zástupci obžaloby, porota plná předsudků. Jedna z jejích členek po konci soudu prohlásila, že obžalovaní „měli být odsouzeni už za své vzezření, jazyk a životní styl“, jiný uvedl, že policie měla v Chicagu střílet. Zato trestní lavice na straně druhé, to bylo cirkusové představení! Obžalovaní seděli s nohama na stole, obraceli se k soudu zády, dělali směšná gesta, četli si noviny, pospávali. Abbie Hoffman s Jerrym Rubinem jednou přišli v soudcovských talárech. Když je Jeho ctihodnost vyzvala, aby se z nich vysvlékli, zjistilo se, že pod nimi mají policejní uniformy – to na připomenutí, že vědí, co se pod soudcovskou „nezávislostí“ skrývá. Jindy poslal Hoffman porotě vzduchem polibek – a soudce ji následně upjatě vyzval, aby polibek „nevzala na vědomí“. Jindy obžalovaní v síni rozdávali kousky narozeninového dortu. A ty výpovědi! Hoffman sdělil, že pochází ze státu Woodstock, na otázku po jeho geografickém umístění odtušil, že se nachází v jeho mysli a v myslích odcizených mladých lidí. Svědek Allen Ginsberg soudu rozkládal o tom, co znamená schopnost být uvnitř planetárního vědomí, co je to mantra jóga, ekologie, popisoval potravní řetězec. Hudebník Phil Ochs jako svědek líčil, jak se s Rubinem rozhodli nominovat v Chicagu na prezidenta vepře, jak bylo obtížné od farmářů z okolí nějakého koupit a jak je policie zatkla, právě když vyhlašovali jeho kandidaturu. I s pořízeným prasátkem. Řešilo se chození po vodě i údajné plány na zamoření chicagského vodního systému LSD. Jeden svědek chtěl zpívat, jiný huhlal Hare Krišna. („Ohrazuji se proti smíchu soudu. Mám za to, že se jedná o vážnou prezentaci náboženského konceptu,“ namítal na reakce obhájce.)
„Vaše ctihodnosti,“ stěžoval si jindy zase prokurátor, „pan Davis si užívá toho, že na mě šeptá. Dělá to už dvacet minut. Požádal bych ho, pokud nemůže být zticha, aby se přesunul k jiné části stolu, aby mě přestal rušit.“ Byla to švanda. Někteří obžalovaní jako Hayden se rozhodli čelit soudu vážnou obhajobou, převládal však spektákl. Nešlo ale jen o šprýmy. Tresty a způsob vedení procesu připomínaly, že v pozadí se láme opravdu politika, kultura i společnost.
Pohrdání Juliem
Nejprve bylo všech sedm (a jejich dva právníci navrch) odsouzeno za pohrdání soudem. Z obvinění ze spiknutí pak byla celá Chicagská sedma osvobozena a Froines a Weiner byli shledáni nevinnými úplně; zbylých pět však bylo za překročení hranic státu za účelem podněcováník nepokojům odsouzeno k pěti letům vězení a pokutě pět tisíc dolarů. V roce 1972 bylo odvolacím soudem všech pět osvobozeno. Proces, který se táhl rok a půl, nebyl výběrem poroty, stereotypním „námitka se přijímá“, s nímž soudce horlivě přikyvoval na jakýkoli nesouhlas obžaloby se způsobem vedení obhajoby, a šikanou obhajoby i obžalovaných zrovna výkladní skříní americké justice. Ohradili se proti němu mnozí právníci, vnímala to média. „Drahý Julie, demonstrace v Chicagu 1968 byla prvním krokem revoluce,“ prohlásil v závěrečné řeči s typickou nadneseností vizionářského aktivisty Jerry Rubin, „to, k čemu došlo tady v soudní síni, byl druhý krok.“ Dodal, že soud radikalizoval více mladých lidí, než dokázali aktivisté. „Jsi předním Yippie, Julie Hoffmane,“ složil soudci poklonu Rubin, „udělal jsi pro zničení soudního systému v této zemi víc, než mohl udělat kdokoli z nás. My jsme jen přijeli do Chicaga – a policejní systém se pak sám ukázal jako totalitní.“
Autorom článku je Jan Konrád
Foto: Chicagska sedmička Zdroj: flickr.com
