BlacKkKlansman je zloženinou slov a žánrov

Na festivalu v Cannes zazněl po skončení projekce snímku BlacKkKlansman šestiminutový potlesk a 61-letý režisér Spike Lee se klaněl na otevřené scéně. Vzápětí dostal cenu Ekumenické poroty a snímek natočený podle velmi neuvěřitelných skutečných událostí se dal na cestu po světových kinech a festivalech. I v Karlových Varech měl u publika obrovský úspěch. V záplavě vážných filmů je cokoli, co zavání komedií, přijímáno s úlevou a působí léčivěji než doušek z termálních pramenů. Je pravděpodobné, že i v polovině srpna bude při premiéře v široké české distribuci sbírat tisíce spokojených diváků a divaček. Neboť, jak říkají některé kritické hlasy, Spike Lee natočil „černošský film pro bělochy“. Ti ostatní si myslí, že Lee nevytvořil tak skvělý snímek nejméně deset let – v českých kinech se hrál například Spojenec (2006) a 25. hodina (2002).

Ve filmu zachycený příběh se odehrál v roce 1972 v Colorado Springs, kde první černošský policista v tamějším policejním sboru jen tak ze zvědavosti zavolal na telefonní číslo novinového inzerátu, verbujícího nové členy Ku-klux-klanu. Předák místní rasistické buňky nepoznal, že se baví s černochem, jenž si z něj dělá šoufky, a přijal ho. Vzhledem k tomu, že se brzy vyrojily náznaky, že Ku-klux-klan hodlá svést teroristickou rasovou válkou se zdejšími radikálními černošskými studenty, bylo nasnadě onen zprvu nevinný vtípek dále využít a infiltrovat danou organizaci bílých supremacistů.

Jenomže, jak by se mohl důstojník Ron Stallworth se svým obřím afrem dostat mezi bigotní vidláky, kteří si myslí, že jsou bílí rytíři? Jeho jedinou šancí bylo využít jiného kolegu. Shodou okolností byl jediný svolný Flip Zimmerman, Žid jako poleno. Přesto se jim podařilo vydávat se několik měsíců za jednu osobu, která strašně nenávidí „negry, židáky, buzny a všechny liberály“, a postupovat v klanové hierarchii nahoru, a dokonce se velmi zalíbit „hlavnímu čaroději“ Davidu Dukeovi.

Oproti Stallworthově životopisné knize, která posloužila jako východisko pro scénář, bylo provedeno minimum úprav, přesto se hodí je zmínit. Děj se přesunul z roku 1972 do roku 1979, aby Ron a jeho dívka Patrice mohli vést hovory o tehdejší vlně tzv. blaxploitation filmů jako Shaft nebo Coffy, v nichž to černošští hrdinové nandávali bělochům, a o znovuzvolení prezidentem Richarda Nixona, který údajně KKKlan podporoval. Rovněž finále filmu, kdy Ron provede na Davidu Dukeovi brutální trolling, je vymyšlené. Duke totiž až do roku 2006 netušil, že Ron je černoch.

Spike Lee si do děje přidává i výjevy ze svých „oblíbených nenáviděných filmů“ Zrození národa (1915) a Sever proti Jihu (1938), které naopak „od srdíčka milují“ rasisté. Je pravděpodobné, že tyto snímky dotyčné osoby opravdu sledovaly, protože jim dodávaly pocit nadřazenosti a odkazovaly k jejich pocitu nespravedlnosti, jak kdysi dopadla občanská válka. Sám Lee ale v BlacKkKlansmanovi nestraní černošskému radikalismu a film se nechvěje touhou po rasovém konfliktu.

Lee si už dříve vydudoval pověst nejbystřejšího pozorovatele černošské komunity díky snímkům jako Ona to musí mít, Jednej správně nebo Horečka džungle z přelomu 80. a 90. let, později přitvrdil portrétem revolučně naladěného Malcolma X a před pár lety natočil pro televizi čtyřdílnou dokumentární obžalobu americké vlády, která se krutě vykašlala na oběti následků hurikánu Katrina, převážně černošské obyvatele. Každopádně většina jeho filmů není útokem na běloškou majoritu či vládnoucí elitu, ale pobídkou k dialogu pomocí komplexního vykreslení, jak uvažují a jak se chovají obyvatelé multikulturních měst. Lee neomlouvá kriminalitu, násilí či povalečství, jen ukazuje jejich kořeny.

Je zvláštní, že se o to nikdy nepokusil otevřeně komediální cestou, jež by promlouvala navenek, „mimo ghetto“. BlacKkKlansman sází na to, že neustále nevěřícně vybuchujeme smíchy nad absurditou zápletky, ale jak děj pokračuje, čím dál víc se o hlavní hrdiny bojíme, protože už nejde o pouhou klukovskou hru, ale o život. John David Washington (mj. syn Denzela Washingtona) a Adam Driver v hlavních rolích policistů vyhlížejí velmi roztomile až „sladce“; zároveň však cítíme, v jakém vnitřním napětí musí Ron a Flip žít.

Ron je nicméně postava s více fasetami. Patrice na to narazí, když parafrázuje slavnou myšlenku sociologa W. E. B. Du Boise, že černoši v Americe mají „dvojí vědomí“ a prožívají ustavičný vnitřní konflikt, když se identifikují jako osoby afrického původu a zároveň jako občané Spojených států, kde jsou Afroameričané považováni za druhořadé a podřízené. Ronovo vědomí se štěpí ještě více a intenzivněji – stále je mu předhazováno, že není „správný policista“ (protože vypadá jinak) a zároveň že „zrazuje černé bratry a sestry, když kolaboruje se systémem“. K tomu všemu se musí přesvědčivě vydávat za někoho, kdo nenávidí vlastní etnikum.

Odvaha Leeova mistrovského kousku spočívá v tom, že nám Ku-klux-klan většinu času nelíčí jako brutální hrozbu, ale spolek hlupců. Zvláště ve finále má ona pitomost a packalství rozměr nejlepších kousků bratří Coenů. Jenomže, poslední minuty patří dokumentárním záběrům z loňského roku z Charlottesville, kde se střetli protestující Afroameričané, anarchisté a neonacisté. Nechybí ani alarmující prohlášení Donalda Trumpa, že „na obou stranách jsou špatní i velmi milí lidé“. Lee nám tím vzkazuje: nebezpečí je reálné a znovu se probouzí, nenechte se ukolébat retrem a zábavou, nenechte se zmást tím, že někdo vypadá neškodně. Název BlacKkKlan je „rapperská“ složenina a i film samotný je utvářen mnoha žánrovými samply. Vedle zábavného, přerývaného rýmování tak nabízí i občanský apel.