Ľudový front bez ľudu

od Redakcia

Milé čitateľky, milí čitatelia,

uverejňujeme komentár, ktorý vyšiel v č. 10/16 nezávislého kritického dvojtýždenníka A2.

Keď sa zídu dve tisícky ľudí rôznych svetonázorov, aby spoločne demonštrovali proti neofašistickým tendenciám v spoločnosti, je ťažké nemať z toho radosť. Obzvlášť v Česku, kde sa protesty proti rasizmu konajú už od deväťdesiatych rokov takmer výhradne v réžii radikálne ľavicových skupín a ich sympatizantov. Bez dnes už profesionalizovaných aktivistov, ktorí však neberú žiaden plat, by sme len ťažko hľadali spoločenskú silu, ktorá sa vždy v pravý čas ozve, keď sa treba postaviť proti rasistickému násiliu či xenofóbnym prejavom a hrozbe diskriminácie.

LUKÁŠ RYCHETSKÝ 

Příkladem snahy vytvářet širokou koalici či lidovou frontu proti nacismu může být dění ve Velké Británii v prvních letech druhé světové války, které podrobně reflektoval ve svých esejích George Orwell. Levicový spisovatel se z role socialisty odmítajícího válku s Německem posunul až k pozici vlastence, který se snaží na imperiální Anglii vidět především to lepší. Byl schopen upozadit vlastní ideologické přesvědčení v zápase, jenž podle něj přesahoval zájmy jednotlivých politických sil a vyžadoval si vytvoření jednotné fronty těch, kteří by za normálních okolností sváděli boj o voliče. Z nedávné historie lze zmínit druhé kolo prezidentských voleb ve Francii, v němž řada voličů hlasovala proti Le Penovi navzdory svému politickému zakotvení.

I my jsme dnes – byť v mnohem menším měřítku – svědky podobného posunu v reakci na mainstreamizaci xenofobních názorů. Jenomže to, co se v posledním roce rodí, jen těžko můžeme označovat za lidovou frontu, protože právě lid je v mnoha ohledech tím, vůči komu je potřeba se vymezit. Tedy alespoň proti té části veřejnosti, jež má tendenci se především v souvislosti s migrací projevovat nenávistně k uprchlíkům před válkou a maskuje to sekulárním bojem proti islámu, s nímž nemá žádné zkušenosti.

V něčem to je vskutku zvláštní podívaná. Třeba když vidíme moderní levici, která po letech neúspěšného zaklínání se prostým lidem a dělnickou třídou zjišťuje, že už si nemá co říct s tou částí společnosti, jež svádí boj ve jménu neposkvrněné etnicity. Ještě mnohem smutnější je pak pohled na levici konzervativní, nebo spíše parlamentní, která se přibližuje lidu tím, že se spolu s ním národně socializuje.

Víc než co jiného tedy pozorujeme „sbližování pravé a levé kavárny“. Pokud dříve mezi pravicovými liberály zcela neliberálně platilo, že „s komunisty se nemluví“, pak dnes se nemluví s plebsem. Ale i nová demokratická levice marně hledá společnou řeč s lidmi, kteří by pro ni podle všech tradičních předpokladů měli být přirozeným partnerem. Stále větší část chudnoucí společnosti si totiž po letech, kdy ji nikdo nezastupoval v reálném existenčním sociálním boji, nachází nový – lhostejno, že v jádru virtuální, a tedy i zástupný – konflikt a používá ho s náruživostí hraničící s potřebou ukojení za každou cenu, za pomoci jakékoli fantazie či aspoň trochu svůdné náhražky. Smysluplná diskuse ale předpokládá, že zbavíme druhého jeho šidítka v podobě falešného vědomí. Volání po dialogu s prostými lidmi je v tomto ohledu sice oprávněné, ale také nicneříkající. Nestačí vědět, co dělat, je nutné vědět jak. Levicový antiautoritář se nachází v situaci, kdy je mnohem lehčí stát na jedné lodi s elitářskou kavárnou než agitovat v prostředí, kde lze očekávat nadávky a výprask.

Tahanice o jeden transparent a pár slov, která zazněla na demonstraci uskutečněné v reakci na pomalování několika pražských kaváren a diakonie spojených s vládní kampaní HateFree, jsou v základu sporem o to, komu patří pojem antifašismus a co vlastně znamená. Jsou také kolizí různých politických identit, které čím více se k sobě blíží, tím hlasitěji zdůrazňují svou jedinečnost, neboť celkem oprávněně předpokládají, že by je styk s jinakostí mohl nenávratně změnit.

Silnou tradici tolerance a solidarity myšlenkově rozdílných skupin v zápase proti společnému nepříteli představuje v české historii příběh Charty 77. I ten je přitom poznamenán pocitem odtrženosti od většinové společnosti, což ostatně uvnitř disentu vedlo k řadě polemik. Disent byl sice do ghetta dotlačen režimem a sám je vědomě nebudoval, když se tam ale ocitl, nezbývalo než se v něm zabydlet. S porážkou státního socialismu zmizel společný cíl a s ním i disidentská harmonie. Zatímco v devadesátých letech se do omrzení zdůrazňoval antikomunistický charakter opozičního hnutí, dnes se do módy pomalu vrací zjištění, že požadavky Charty 77 byly na dnešní poměry až revoluční. Příliš se přitom nezdůrazňuje, že v okamžiku, kdy se zhroutil bývalý režim, se dobrovolně vzdali kritiky kapitalismu často i levicoví disidenti. Případ Charty 77 je tak i příkladem toho, že jedno partikulární vítězství může překrýt ostatní boje, které přitom zdaleka nejsou u konce. I to by měli mít na paměti všichni, kdo se dnes snaží poněkud neohrabaně vytvářet koalici proti xenofobii.

Nakonec není asi úplná náhoda, že liberálové vyrazili demonstrovat proti fašismu spolu s levičáky až v okamžiku, kdy byly napadeny právě kavárny, které považují za své. Dokud se demonstrovalo ve vyloučených lokalitách, nebylo po nich ani vidu, ani slechu. V Česku totiž stále platí, že zájem o druhého se projevuje hlavně skrze zájem o sebe.

Svá šidítka mají ale i levicoví aktivisté, jako by občas demonstrovali hlavně proto, aby se utvrdili v tom, že něco ­dělají. Důležitá je pro ně reakce na každý projev z opačného tábora – není čas domýšlet, zda několik čmáranic opravdu tolik evokuje Křišťálovou noc a zda by náhodou nebylo lepší nepoutat zbytečnou pozornost k vandalství, které spíše než sofistikovanou přípravou zavání zoufalou snahou se zviditelnit. Skoro o každé demonstraci, která se odehraje, lze totiž tvrdit, že byla úspěšná. Jednou proto, že se podařilo přilákat tisíce návštěvníků. Jindy kvůli tomu, že přišlo málo lidí, čímž se zvýraznila pozice statečných, ale osamocených rebelů. Instrumentální rutina se nevyhýbá ani angažovanosti a může se časem změnit v pouhou masturbaci, která vždy přinese uspokojení.

Autor je zástupcom šéfredaktora dvojtýždenníka A2. 

Obrázok: Foto z demonštrácie na podporu utečencov, Brno, jún 2015, Autor: Ben Skála, Benfoto Ben Skála, Benfoto

Podporte nás.

Pridajte sa prosím k naším podporovateľom, aby sme vám mohli prinášať viac kvalitnej žurnalistiky. Ďakujeme!