Milé čitateľky, milí čitatelia, na dnes pre vás máme pripravený článok z Nového Prostoru, v ktorom Tereza Zvolská píše o frekventovanej spoločenskej predstave, ktorá sa snaží poukazovať na mýtus o „genderovom terore voči mužom“ zo strany feminizmu. Upozorňuje tiež na rôznorodé predsudky, ktoré sú v spoločnosti voči feminizmu často zakorenené.
Mé první setkání s „antifeminismem“ se jmenovalo Josef Hausmann. Známá figura, tzv. přední český šovinista, figurovala mezi otcovou literaturou na záchod, když jsem byla mládě (byť se zárodkem feministky). Na zadní straně byla fotka, vypadal trochu strašidelně.
Po tom, co jsem otci vyčinila, že to snad je příliš i na ten záchod, jsem ale na Základy mužského šovinismu narážela všude možně. Na návštěvách u známých, v knihkupectvích (existuje i e-verze), a snad na půlhodiny (i to bylo až moc) i ve škole. Přestože si vždycky říkám, jak se u četby pobavím, obvykle nezvládnu víc než pět minut. Mísí se ve mně vztek a absolutní bezmoc z toho, že někomu projde psát v rádoby odlehčeném tónu o znásilnění, „ošklivých ženách“, „hysterkách“ a „frigidkách“.
Značně ješitné nedorozumění
Teď už jsem si tak nějak říkala, že „to přeci už nikoho nemůže zajímat“, že je to takové „devadesátkové“ pasé. Ale, chyba lávky. V knihkupectvích se právě objevila kniha Druhotný sexismus (názvem odkazuje na jednu z nejzásadnějších feministických knih – Le deuxiéme sexe, tedy Druhé pohlaví, feministickou klasiku od Simone de Beauvoir) přeložená kým jiným, než mačistickým guru osobně.
Podtitul knihy zní „o genderovém teroru proti mužům“. Jejda, vypadne ze mě v nejzastrčenějším koutě obchodu, v sekci, kde se mají vyskytovat knihy se zaměřením na filosofii a trocha těch genderů. Ta kniha sem přeci nepatří! Chvíli váhám, jestli to mám někomu nahlásit, nebo zda to mám raubířsky sama přesunout třeba někam do oddělení humorné literatury. Kniha, zdá se, sdílí myšlenku převážně internetového hnutí – „meninismu“, tedy že muži jsou oběťmi feminismu a že i oni čelí útlaku. Je to jedno velké a značně ješitné nedorozumění.
Nejedna z vln současného feministického hnutí na fakt, že oběťmi genderového řádu jsou jak ženy, tak muži, poukazuje a pracuje s tím. Hovoří se o maskulinitě „v krizi“, ale ještě raději, citlivěji, „v tranzici“. Věnuje se vylučování mužů z tzv. ženských profesí, tlaku, který je na ně kladen ohledně výkonu i pocitu ztráty poslání v dynamické době, ve které se mění společenské role a výsadní postavení přestává být výsadní.
Tato témata ale vytrvalí odpůrci genderových oborů odmítají vidět. Dává to vlastně trochu smysl. Spojit se s ženským hnutím by znamenalo vzdát se privilegovanosti. Znamenalo by to „zženštění“ a přijetí „prohry“ ve „válce pohlaví“ (na kterou si pořád někteří rádi hrají). A to si muži většinou nemohou dovolit, hrozilo by jim zesměšnění.
A co muži?
I kdyby se ale dnešní feministi a feministky otázkám maskulinity nevěnovali, nedávalo by to odpůrcům feminismu mandát k zesměšňování a shazování témat, která se týkají žen. Sama to velmi dobře znám. Umlčování. Ještě než se vůbec dostanu k řešení libovolného tématu spojovaného se ženami, vyrukuje na mě x jedinců (jedinkyň): „A co mužská práva, mužů se přece nikdo nezastává, proč se nevěnujete taky tomu, není to nefér, proč nadržujete ženám?“ (množné číslo znamená „vy feministky“).
Ženská práva jsou u nás zřejmě takovou samozřejmostí, že jen zmínka o nich vyvolá paniku. V mém utopickém vesmíru, v realitě fungujícím jako „sociální bublina“, je samozřejmostí, že se mluví o lidech, kteří jsou systémově znevýhodnění, fakticky a bez přidaných emocí. Už to totiž znamenají ona ženská práva a feminismus. Představují možnost poukázat na problémy a přijmout tak fakt, že polovina populace je systematicky znevýhodňována a řešením není popření neoddiskutovatelného, ale umožnění debaty, co s tím.
Česká republika je ale dlouhodobě prostředí pro feminismus nepřátelské, kde se hrdě vydávají otevřeně misogynní publikace. Nedalo mi to, a inkriminovanou knihu o utrpení mužů jsem si vyhledala na zahraničních stránkách. Anglická anotace vypadala zcela jinak než česká. Nevezla se na antifeministické vlně, pouze věcně a bez emocí popsala knihu, která se zabývá právy mužů. Část českého „překladu“ nechť mluví sama za sebe: „V tomto světle se jeví tato kniha, která se stane kládou v oku genderovým ‚pseudovědkyním‘, velmi odvážným a prospěšným počinem, a to zejména proto, že kromě úžasného faktografického výčtu se autor drží přísné argumentační logiky.“
Umlčené hlasy
Nadávání feministkám a halasně vyhlašovaná politická nekorektnost zkrátka nevychází z módy a evidentně i prodává. Je to takový oblíbený český kolorit, nadávat na něco, o čem toho mnoho nevím, ale všichni říkají, že je to špatné. A nenechte se zmýlit. Není to zdaleka jen výsadou mužů. Komentáře na škále od „když budu chtít, prosadím se i bez kvót“ po „já chci být doma a vařit manželovi, nechte si svoji emancipaci“ také vyvracím poměrně často.
Být feministkou v české společnosti znamená být ženou, která je příliš ambiciózní, které je zakládání rodiny cizí – naopak, je ničitelkou „tradiční rodiny“ a „tradičních hodnot“ (hrozba!). Znamená to k smrti nenávidět muže, tedy být zahořklá a chladná, pravděpodobně také ošklivá, protože beztak by si o ni žádný muž neopřel ani kolo, a být tím pádem lesba (jen z důvodu nenávisti k mužům, potažmo vlastní ošklivosti). Feministky jsou pro českou společnost novodobými čarodějnicemi.
A přitom to jediné, co chci, je otevřít časopis nebo zapnout televizi a vidět tam vzory. Vidět ženy ve vládě, vidět ženy diskutovat v odborných pořadech. Chci, aby se víc mluvilo o ženách a co je trápí. O matkách i nematkách, s domovem i bez domova, bojujících a milujících. A v tom je zloba českého antifeminismu nejbolestivější. Umlčuje hlasy žen.
Autorkou článku je feministka Tereza Zvolská
Foto zdroj: women-empowered.com
