Milé čitateľky, milí čitatelia, z nášho partnerského časopisu Nový Prostor prinášame recenziu Michaely Horynovej na zaujímavú knihu Příběh v řeči nepřímé od Aleny Zemančíkovej. Zemančíková hľadá korene svojej „stratenej generácie“.
Alena Zemančíková působí v současné době jako literárně dramatická redaktorka na stanici Vltava v Českém rozhlase. Ke své dlouholeté redaktorské a dramaturgické profesi přidává i vlastní tvorbu, a to jak divadelní, tak beletristickou. K jednomu z jejích stěžejních témat patří reflexe období vlastního mládí v Československu v šedesátých a sedmdesátých letech. Ve své zatím poslední knize Příběh v řeči nepřímé autorka rozvíjí stejné téma. Zpracovává ho ale osobitým způsobem, oscilujícím mezi stroze popisným i extrémně subjektivním stylem psaní. Jeho prostřednictvím odkrývá obraz doby i vlastní generace.
Temná sedmdesátá
Jak už napovídá sám název, právě skrze nepřímou řeč, skrze osobní výpověď, nahlížíme osudy dvou generací jedné rodiny. Rodičů, mladých komunistů, plných naivity i nadšení tehdejší doby, kteří se v padesátých letech s vidinou lepšího života a uvolněnějších poměrů stěhovali s dětmi do pohraničí, a dětí, které tu s nimi zažily nadějné období šedesátých let. Po tom však přichází normalizace jako naprosté rozbití předchozích nadějí, kdy přetrhaný přirozený vývoj zatěžuje i rodinu a vztahy v ní. Právě v této době se snažila zorientovat a „dospět“ autorčina generace i ona sama. Zemančíková vykresluje osudy členů jedné rodiny z více časových rovin a klade tak (stejně jako při samotném procesu vzpomínání) různé skutečnosti vedle sebe. Přechází mezi jednotlivými dekádami, popisuje střídání nadějí, zklamání i velkých rodinných tragédií a zachycuje mimo jiné i proces jistého otupování jednotlivých postav. Všímá si postupné absence svobodné vůle a neschopnosti čelit nalajnovanému směruvnějších okolností, do nichž jsou členové rodiny stále více zaplétaní, aniž by si dovedli sami či mezi sebou navzájem pomoci.
Uveřejněný deník
V současné literární produkci existuje více textů, které se tématem „rodinné paměti“ zabývají, a čtenář se v tomto směru může cítit podobným formátem trochu přehlcen. Zakousnutí se do textu neusnadňuje ani styl Zemančíkové, který je v několika ohledech čtenářsky náročný. Je založen na toku vzpomínek, subjektivních, opakujících se a také mnohdy monotónních, které se autorka nesnaží pro čtenáře nijak tematicky nebo chronologicky řadit. Předkládá mu je tak, jak se jí vynořují postupně z paměti. Podobně jako u jiných autorů takových textů se můžeme ptát, proč takový námět není zachycen jen coby deníkový záznam na dně šuplíku autorčina stolu. Alena Zemančíková odpověď na tuto otázku dává. Čtenář si na ni ale musí chvíli počkat. Vykreslování opakujících se bezvýchodných situací, ve kterých se lidé vystupující v příběhu nacházejí, začne postupně přecházet do dalších úrovní. Každá postava se stává průsečíkem dvou skutečností, vnějších dějinných událostí a vnitřní touhy po tom něco změnit, někam se posunout. Zde právě Zemančíková odhaluje specifické podmínky vlastní generace, vystavené už v samotném začátku svého života konfrontaci s naprostou nesmyslností a bezvýchodností. Skrze drobný popis každodenních událostí pak autorka ukazuje, že v člověku dřímá možnost a síla se těmto okolnostem úplně nepodvolit. Startovní čára, na níž její vlastní generace stála, se tak nehalí jen do šedi normalizačních let, ale je poznamenaná i osobní nestatečností a letargií jednotlivých postav. Zemančíková to ukazuje bez jakéhokoliv moralizování. Častou změnou časových a místních perspektiv se brání zjednodušujícímu popisu, pouze, skrze neústupné „přeříkávání“ vzpomínek, zachycuje bez předsudků a klišé dobu, v níž dospívala, a životy lidí, kteří si vzpomínky na ni nesou. Příběh v řeči nepřímé je tedy nakonec tím, co si osobně představuji jako přímou generační výpověď.
Alena Zemančíková: Příběh v řeči nepřímé. Větrné mlýny, Brno 2016. 200 stran.
