Milé čitateľky, milí čitatelia, z webu Kamila Filu – Ještě väčší kritik, než jsme doufali dnes odomykáme recenziu na film Sedem statočných, ktorý mal nedávno premiéru aj v slovenských kinách.
Udělat remake tak klasického filmu, jakým je Sedm statečných, si koleduje o pořádnou nenávist nebo alespoň o opovržení. V Česku má toto dílo možná ještě nedotknutelnější status než v samotné Americe, protože to byl jeden z mála westernů, který se tu za minulého režimu směl hrát. Důvody není těžké uhádnout. Odhlédneme-li od romanticky podaného pistolnictví, příběh vypráví především o vykořisťování dělnické třídy, mírumilovných a pracovitých rolníků. Dovolím si tedy jednu svatokrádežnou tezi: podle mě je nová verze, kterou natočil 50letý režisér Antoine Fuqua, o něco lepší. Ovšem bude zatracena a zapomenuta.
Zatímco Američané vnímají western jako svůj národní žánr, v němž se vypořádávají se svou minulostí, kdy postupně dobývali cizí území na „svém“ kontinentu a dali zde vzniknout nové civilizaci, pro Čechy může být western přeludným snem o lepším světě, ale možná spíš jenom hrou na kovboje a indiány. Navíc, korpus české divácké zkušenosti je mimořádně zdeformovaný tím, jak naši představu o westernech formovaly adaptace mayovek (které Američané považují za směšný brak) a Leoneho Tenkrát na Západě, jež zase bývá považováno za jakýsi barokně operní western, spíše exces a konec žánru než něco, co zapadá do zlatého fondu.
Sedm statečných z roku 1960 zase patří do sklonku éry „neproblematických westernů“, které skutečně sloužily především k jitření klukovské fantazie, ale o skutečných podmínkách na Divokém západě nevypovídaly skoro nic. Už od konce 60. let však přicházely antiwesterny plné špíny, krve a deziluze z toho, že běloši páchali genocidu na indiánském obyvatelstvu, založili své bohatství na otrokářství a většina tzv. hrdinů nebo renegátů byli vypití alkoholici a nebezpeční psychopati.
Na westerny se navíc přestalo chodit a téměř se přestaly vyrábět. Dříve prestižní žánr, který demonstroval možnosti širokoúhlého plátna, se stal spíše televizní záležitostí – není proto divu, že první remake Sedmi statečných byl hrozivě špatný televizní seriál. Dnes Hollywood vyrábí western pro kina zhruba jen jednou za tři čtyři roky a obvykle se bojí komerčního neúspěchu. Pravda, jsou tu i oscarové hity jako Nesmiřitelní, Opravdová kuráž nebo z poslední doby Nespoutaný Django, ale také řada propadáků, včetně následujícího Tarantinova filmu Osm hrozných.
Antoine Fuqua použil při předělávce Sedmi statečných stejnou metodu jako u svého dřívějšího Krále Artuše. Svlékl legendu z pozlátka a oděl ji do šatů ušpiněného realismu. Pochopitelně, stále je to realismus nikoli dokumentární, ale spíše hyperrealismus ostrého obrazu a zvuku; realismus, který více zdůrazňuje negativní stránky postav; ale pořád se drží mnoha klišé, především těch, že všichni zúčastnění jsou vynikající rychlí střelci a ženám se leskne orosený dekolt.
Je také zjevné, že mnohem méně navazuje na film z roku 1960, ale více se zhlíží v původním snímku z roku 1954 – Sedmi samurajích. Upřímně, vedle Samurajů vypadají Stateční z šedesátek jako pouhá technicolorová limonáda, z níž téměř úplně zmizela hlavní tenze originálu. U Samurajů byl klíčový třídní původ postav a nepřekročitelnost kompetencí, kdo si co může vůči komu dovolit. V šedesátkových Statečných jde spíše o vztah nikoli mezi třídami v jedné společnosti, ale o vztah dvou zemí – té „podřadné“, Mexika, a té nadřazené – USA, které učiní pořádek za svými hranicemi.
Nedá se říct, že by šlo vyloženě o zlý šovinistický kousek, základ příběhu pořád tvoří solidarita, slitování a touha amerických kovbojů odčinit své hříchy z minulosti nezištným činem. Ale chudáci i zloduši byli stále „ti cizí“, zatímco hrdinové byli „ti naši“. Český divák toto schéma vůbec nemusel vidět a bohatě mu stačilo, že vidí příběh, v němž je možné vzepřít se útlaku a vzít spravedlnost do vlastních rukou, což bylo něco, co nám minulý režim upíral.
Fuqua společně se scenáristou Nicem Pizzolattem (jenž stojí například za detektivním seriálem Temný případ) líčí střet mezi dobrem a zlem přímo uvnitř americké společnosti a od první chvíle popisují zrod zdejšího raného kapitalismu jako období největšího bezpráví. Hlavní padouch v podání neskutečně úlisného Petera Sarsgaarda přímo tvrdí, že boha nahrazuje kapitalismem a ten chápe jako možnost vzít si pod nátlakem, co chce. Od dob Nebeské brány Michaela Cimina tu snad nebyl otevřeně kritičtější western, jenž by základy americké společnosti líčil jako takto prohnilé. Jistě, že je to deklamováno dost černobíle a samo o sobě to z filmu nečiní lepší podívanou, ale už jenom tato změna nás vrhá do úplně jiného typu fikce.
Najednou vystoupí na povrch, jak je důležitá i etnicita jednotlivých hrdinů; to, že každý patří trochu jinam a teprve v jejich sjednocení je síla. Ano, ve filmu nehrají největší hvězdy své doby, hrdinové také nejsou tak individualizovaní a jednoduše sympatičtí. Ovšem po Nespoutaném Djangovi, který byl přece jenom záměrným a lehce šokujícím přepisováním historie, nových Sedm statečných nabízí zhruba takovou paletu barev a etnik, které se mohly v tehdejší Americe nacházet. Schválně se sice zastírá původ postavy, kterou hraje korejská hvězda Byeong-heon Lee, protože přirozeněji by to měl být spíš Číňan, než Korejec, ale jinak vše sedí dobře.
Sedm statečných není „politicko-koretní“ film, jak mu vytýkají zkratkovitě myslící lidé. Je to film, který spíše naopak odhaluje, že dřívější westerny byly lživé a cenzurované. Na Divokém Západě té doby bylo etnik mnoho a třeba afro-američanů bylo mezi kovboji až 15 %. Běloši se na ně dívali podezíravě, ale jejich existenci nemohli popřít – to se podařilo až filmům, které vznikaly od 20. let minulého století až téměř dosud.
Fuqua vdechnul svým Sedmi statečným nejenom drsný vzhled, ale rozpoutal i mnohem tvrdší akci, vyhnul se jakékoli romantické podzápletce a možná lehce překvapil tím, které postavy nechal zemřít a které žít a jaké jim přidělil motivace k tomu, aby bojovali zdánlivě pro nic. Zůstává tím „nejchlapáčtějším“ režisérem v současném Hollywoodu a jediným, s kým ho lze z minulosti srovnávat, bude Walter Hill. Nejde však vyloučit, že jeho nekompromisnost si mnozí diváci vyloží jako pouhou nevstřícnost a urputnost dosáhnout maximálního zbavení kouzla westernu.
