Milé čitateľky, milí čitatelia, na dnes pre vás máme pripravený zaujímavý rozhovor uverejnený v Novém Prostoru, ktorý viedol Ondřej Slačálek s morálnym teológom Jaroslavom Lormanom. Rozhovor sa sústredí na Lormanovo verejné prihlásenie sa k LGBTI komunite – spolu s perzekúciami, ktoré po tomto vyhlásení na neho doľahli zo strany predstaviteľov katolíckej cirkvi.
Když morální teolog Jaroslav Lorman veřejně řekl, že je gay, přišel o souhlas s výukou na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Stal se z katolického myslitele zlopověstný člověk? A lze být gay a katolík?
Jak jste se dostal ke křesťanství a katolicismu?
V dětství jsem byl pokřtěný, ale pro mou rodinu to byl spíš kulturní zvyk. Až v sedmnácti jsem se setkal se skupinou křesťanů a hodně mě oslovil jejich způsob myšlení a sdílení prožitků. Ale to byli protestanti, evangelikálové. Katolicismus na mě tehdy působil strojeně a mrtvě. Mezi evangelikály, dnes bych řekl, že to hraničilo se sektou, jsem byl zhruba deset let. Inspirovali mě i kestudiu katolické teologie – vymezovali jsme se vůči katolíkům, ale znali jsme je? A byly tu další inspirace, předtím jsem studoval latinu a oslovovaly mě texty dávných teologů, jezuitů například.
Studium katolické teologie pak pro mě bylo úžasným setkáním se svobodou. Především v množství hlasů, napříč dvěma tisíci let. Navíc to byl kulturní šok po příchodu z protestantského světa, kde dominoval vždy určitý názor, často dost tísnivě. Ale zpětně, po střetu s církevní vrchností, si velice užívám to, že církev je jedna v různých církvích, že existuje takovápluralita.
Strach z vlastních průšvihů
Co vás vedlo k dráze učitele a k jáhenství?
To jsou dvě různé věci. Učení mě vždycky bavilo a reakce studentů mě přesvědčily, že k tomu snad mám nějaké obdarování. Pokud jde o jáhenství, jde o nejnižší stupeň kněžského svěcení, buď je to předstupeň dalšího svěcení, anebo existuje takzvané trvalé jáhenství. To umožňuje laikům, svobodným i ženatým mužům od pětatřiceti let věku a s určitým teologickým vzděláním, kázat při některých obřadech jako svatbách, křtech či pohřbech. Jáhen má být i takovou prodlouženou rukou biskupa v běžném světě, protože klérus, který se věnuje jen duchovní činnosti, mívá často deficit v kontaktu s realitou. Trvalí jáhni jsou většinou ženatí, vědí, o čem je starost o rodinu, jak vypadá denní rytmus, kolik co stojí, co znamená stres… I proto mám to společenství jáhnů rád, stojí nohama na zemi. Také opravdu doufám, že dojde k obnovení jáhenství pro ženy. V minulosti jáhenství žen existovalo.
Kdy?
Mizí někdy ve středověku. Ženský element vůbec v kléru chybí a znám přitom řadu žen, které to jáhenství bez svěcení fakticky dělají, jen nemohou to, co muži. Je veliká škoda, že žena nesmí křtít, kázat, pohřbívat, oddávat… Nevidím k tomu žádný důvod.
Mluvil jste o svobodě katolické teologie, i o jejích limitech. Kdy jste na ně narazil?
Zarážely mě případy teologů, kteří měli zákaz učit, nejznámější je asi Hans Küng… Když jdete učit na katolickou teologickou fakultu, musíte skládat do rukou biskupa přísahu, že nebudete učit proti učení církve, takovou zvláštní ustrašenou přísahu, že nebudete vystupovat proti biskupům. Někteří ji složit odmítli, třeba profesorka Karfíková, velká odbornice a myslitelka, která, ač katolička, právě proto nikdy neučila na katolické teologické fakultě. Ale osobně jsem to pocítil, až když jsem se loni účastnil duchovního programu na Prague Pride, který připravoval spolek LGBT křesťanů Logos. Zprostředkovával jsem, aby americká řeholnice Jeannine Gramick, která se už léta věnuje pastoraci LGBT lidí, mohla vystoupit na církevní půdě. Bylo kolem toho dusno, kardinál Duka nakonec celou akci zakázal. Každý den jsem telefonoval s děkanem, který zažíval ohromný tlak od katolických fundamentalistů. A to byl velký náraz, když člověk slyší, že není možné, aby se katolický morální teolog účastnil Prague Pride. A to jsem ani nešel v průvodu, to až letos.
Jak to vlastně tehdy dopadlo? Řeholnice promluvila jinde?
Dostali jsme nabídku z několika stran, reakce pana arcibiskupa k ní přitáhla velkou pozornost. Z prudkosti odmítavých reakcí na mě dýchlo, jak moc polarizující téma to je. Věděl jsem už dříve, že to je problém. Ale až tehdy jsem pochopil, jak velké je to politikum.
Jak si to vysvětlujete?
Nevím. První, co člověka napadne, je strach, i z vlastních průšvihů – případů zneužívání. Je sice fér říct, že k většině případů zneužití nedochází v církvi, ale v rodinách, nicméně pokud se toto stane v církvi, tak je to snad ještě větší průšvih, protože právě církev se staví do role morálního garanta a také bezpečného útočiště slabých. A s tím pak souvisí vztah k LGBT tématům, třeba rozhodnutí papeže Benedikta XVI., že lidé, kteří mají „hluboce zakořeněné homosexuální sklony“, nemají být ani přijímáni do seminářů a ke svěcení nesmějí být přijímáni muži, kteří jeho slovy „podporují homosexuální subkulturu“, jak tam stojí bez dalšího vysvětlení.
Pak je tu fakt, že to, co na Západě do značné míry proběhlo už dřív nebo probíhá po desetiletí, se tady projevuje náhle a pro část církve to může působit jako tlak, který vyžaduje protitlak. No a samozřejmě kolem sexuality je v církvi velmi dusno. Když si vzpomeneme na papežskou encykliku Humanae vitae z roku 1968, kterou patnáct biskupských konferencí odmítlo publikovat tak to nemá v dějinách obdoby. A pak tu jsou stereotypy a to, že pro mnoho lidí je odporné představit si, že by se muž s mužem mohli držet za ruce či líbat.
Myslíte, že katolickou církev může potkat sexuální revoluce?
Nevím, co si pod tím představit…
Třeba uznání, že předmanželský sex nemusí být hříchem.
To si myslím, že ano. Předmanželská doba se třeba u dnešního Středoevropana prodlužuje tak výrazně, že je těžko si představit, že bude žít třeba do třiceti v sexuální abstinenci. To je nepřijatelný nárok, který lidé buď v tichosti obcházejí, nebo opouštějí řady církve.
V katolické církvi je ale také silná představa o moci „homolobby“ a o tom, že je hlavním protivníkem církve. Až jako by v téhle roli nahradila svobodné zednáře…
V hlavách některých lidí se to i dává dohromady: svobodní zednáři podle nich „homolobby“ platí nebo povzbuzují. Takové představy o spiknutí mi přijdou úsměvné. Sám to teď vidím na svém životním příběhu, když veřejně vystupuju. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem aktivista, tak nevím, asi odpovím ano, ale nebyl to žádný program nebo životní cíl, prostě chci přispět k nějakým změnám. Jsem součást „homolobby“? Pro řadu lidí ano. Ale co to pak znamená? Že se setkávám s dalšími lidmi? Že dělám veřejné akce? Pro mnoho lidí se tím stávám součástí paranoických představ o velkém spiknutí placeném z amerických a norských fondů s cílem zničit morálku.
Představy o spiknutí jsou úsměvné, mají ale velký vliv. Jak si vysvětlujete, že rezonují i v církvi?
To je těžká otázka. Oficiální církevní stanoviska tuhle konspirační teorii nikde nehlásají, nicméně to podhoubí tu je, stejně jako podhoubí nacionalismu, jak se to projevuje ve vztahu k uprchlíkům.
Dominik Duka řekl, že přijetí uprchlíků by znamenalo, že se musíme uskrovnit. Milosrdný Samaritán se přece asi taky uskromnil… Člověk by takový argument čekal od skoro každého jiného, jen ne od představitele církve.
Je tu vztah katolicismu k národu a k půdě, to už známe z dějin. Když jsem chodil na fakultu ještě jako student, tak tam studovalo několik lidí, kteří chodili na neonacistické demonstrace. Bagančata na přednáškách a pak šli na demonstraci. Nemůžeme připustit, že by to bylo v jádru katolicismu, ale symbolika a typ zbožnosti k tomu trochu svádí.
Odmítat, odmítat, odmítat
Po loňském Prague Pride jste udělal vlastní coming out, co vás k němu vedlo?
Nerad bych to spojoval a ani nevím, zda tomu říkat coming out. Já i moje žena jsme o tom, že jsem gay, věděli už před svatbou. Vědělo to i několik lidí kolem nás, postupně jsem to říkal dalším. Nevystupoval jsem s tím veřejně, ale nedá se říct, že bych to zcela tajil. Kolem loňského Prague Pride jsem byl samozřejmě veřejně spojován s tímto tématem. Zároveň ale vyvrcholilo to, že jsme se ženou už rok řešili otázku společného soužití, což to léto vyvrcholilo domluvou, že se rozvedeme a řekneme to dětem a že se od rodiny odstěhuju. Bylo potřeba informovat rodiče z obou stran, příbuzné, přátele, říct to na farní radě a pak se to rozneslo všude.
Vy jste se hodně vyvíjel v názorech na to, jak s tou orientací naložit…
Ano. Poprvé jsem to u sebe viděl v nějakých sedmnácti osmnácti. Bral jsem to jako těžký balvan, ptal se, proč jsem takhle postižený… Začal jsem to vnímat v době náboženské konverze. Pro objevování sexuality jsem tak neměl prostor, nebo jsem jí sám nedal prostor, aby dozrála. Řešil jsem jiné věci a církevní nauky v oblasti sexuality jsou velmi limitující. Nějaké experimenty, nebo i větší fantazie, jsem si prostě nedovolil. Nějaké zkušenosti sice přišly, ale vlastně jsem nerozuměl sám sobě a tak mi nepřišlo nepřijatelné plánovat svatbu a usilovat o manželský život, což dneska zní paradoxně, a když to řeknu mladým lidem, nerozumějí tomu. A to je v pořádku. Ale bojím se, že v církvi je stále celá řada lidí, kteří takto uvažují pořád a homosexualita je pro ně něco, co se dá…
Překonat vůlí?
Možná. Je tam fascinace sexem i jeho podcenění. Tváří se, že sexualita přece není tak důležitá, že jsou důležitější věci. Stávající církevní nauka je navíc podle mě nedomyšlená. Je striktně vyloučený „stejnopohlavní akt“, a to má v podstatě znamenat, že ten člověk zůstane sám, což je samozřejmě vidina, která většinu LGBT lidí z církve vyžene. Mnozí jiní si vezmou někoho opačného pohlaví a snaží se s ním založit rodinu, aby nebyli sami.
U mě to roli nehrálo. Ale je pravda, že jsem měl takovou naivní představu, že aspoň své ženě nebudu nevěrný s jinou ženou. A zoufale naivně jsem nedomýšlel, co to znamená. Myslím, že ani ona ne. A pak se s tím člověk začal prát, sexualita ho začala dohánět, ať už to bylo v oblasti pornografie nebo nějakých tu a tam vztahů, spíš sexuálních zkušeností, u kterých mi bylo jasné, že nechci, aby to šlo proti manželství. Bylo to strašně psychicky náročné, protože člověk si z toho samozřejmě odnáší pocit viny, že někam utíká. Přitom někde někoho má rád a někdo má rád jeho a jsou tam děti a odpovědnost. Do toho studia, pak svěcení, odpovědnost církvi, výuka etiky… Takže to bylo hodně náročné a nejen pro mě. I pro moji ženu to bylo strašně těžké.
Náš vztah se proměňoval. Prvních devět let bylo ve stylu: ne, ne, ne, nepřipustit si to. Skončil jsem na krizové intervenci v Bohnicích, protože jsem neviděl jinou šanci než odejít ze světa. A pak se s tím člověk začal prát, to byla nová etapa, kdy jsem si už připustil, že to tak je. Čekala mě celá řada psychoterapií a dostávání se z deprese. A spolu s tím, a podle mě proti tomu, šly modlitby za osvobození, exorcismy a církevní pastorační pomoc, která stála na tom, že musím svou homosexualitu odmítnout. To základní bylo, že tohle nejsem já. Že to prostě pomine, jen musím odmítat, odmítat, odmítat. Dnes vnímám jako pochybení, že arcibiskupství a biskupství mívají psychoterapeuty, kteří nejsou, nemohou být neutrální.
Nicméně na terapii, která byla vedena dobře, tohle nebylo. Tam se člověk naopak smiřoval s tím, jaký je, a přemýšlel, co s tím chce dělat. Ale já trval na tom, že ano, i když to tak je, chci zůstat s rodinou, takže to manželství trvalo o osm let déle a narodily se nám další dvě děti. A pak mi najednou došly síly na tohle odmítání, na postoj „to nejsem já“. Prostě jsem přijal, že tohle jsem já.
Hrálo roli, že jsem se podruhé zamiloval, a to už manželství opravdu ohrožovalo. A zřejmě mi to hodně podlomilo nohy, říkal jsem si – tak jak to teda je? Člověk tomu věnuje takové úsilí, je v tom taky ohromná bolest jeho partnerky… a stejně vás to dožene.
A zároveň je tu vaše role morálního teologa… To se mi hodně obnažilo, když jsem byl na letním táboře charismatických katolíků a měl jsem mít přednášku na téma lež. Paní, která mi ji zadala, mě měla předtím v terapii, což je přesně nešťastné prolnutí terapie a života, k němuž by nemělo dojít. Věděla, že já ve lži žil, dlouhá léta, ve lži o sobě samém. A teď přednášejte ostatním… Viděl jsem pak u ní a u dalších lidí, kteří to o mně věděli, veliký úlek, abych tam neřekl něco nepatřičného. A ta zkušenost mě úplně rozsekala. Máte mluvit o lži, a přitom nemůžete říct pravdu a vidí vás lidé, kteří to vědí… Byl to strašně silný budíček. A to proměnilo i naše manželství, které začalo kolabovat, což otevřelo cestu k úplnému rozchodu.
Vy se přitom, jak jsem pochopil, chcete rozvést a uchovat si dobrý vztah, který by vám umožnil vychovávat společně děti?
No jasně. Moje žena je opravdu úžasná a vždycky byla. A jakkoli si musela projít fází, kdy na mě byla zcela pochopitelně naštvaná, tak oba máme dobrou vůli a opravdu se snažíme, aby děti měly oba rodiče. Opravdu myslím, že máme šanci, naději, proměnit náš vztah v hluboké přátelství, i když to samozřejmě bude ještě hodně těžké.
Prašivou ovcí
Jak na vaše rozhodnutí reagovali přátelé a církev?
Velkou podporu dostala moje žena, ale musím zdůraznit, že i já. Zoufale jsem ji potřeboval, protože jsem byl ve všech povoláních závislý na církvi.
A to se projevilo?
Ano. Dostal jsem zákaz učit, takže mi byl na fakultě snížen úvazek na třetinový a musel jsem si rychle najít novou práci. Další práce bylo tlumočení a překládání pro jeden řád, kam jsem jezdil, a tam mi jezdit zakázali, sice mě neodřízli úplně, ale finančně i vztahově se to úplně převrátilo.
Ale musím říct, že přátelé opravdu většinou zůstali přáteli. Byli tím zasažení, smutní, nevěděli si s tím třeba rady, ale nebylo to nepřátelské. Bylo důležité se s nimi setkávat, vysvětlovat některé věci, protože se okolo toho okamžitě začaly nabalovat nejrůznější zkazky. To je možná i důvod, proč vystupuju až aktivisticky, proč jakoby peru nějaké intimní věci na veřejnosti, protože pravdivost a konkrétnost tu je nesmírně důležitá pro pochopení celé situace.
Řada lidí měla představu, že jsem se tak najednou rozhodl, že jsem gay, takhle jsem to slyšel i od církevních hierarchů: přestalo ho bavit manželství, tak se rozhodl, že to bude jinak. Musím ale říct, že většina normálních lidí v církvi neprojevila žádnou nenávist, nelásku nebo odsudky. Přišly mi naštvané reakce, ale když jsem četl, co mi vyčítají, tak to bych byl naštvaný taky. Když jsme si to vysvětlili, bylo to o něčem jiném.
Reakce kléru byly o poznání horší, ale i tady to byla široká škála. Od zděšení, kdy mě někteří kněží ani nepozdravili, a to jsme se do té doby normálně znali, tykali si. Pár kněží mi vyjádřilo jakousi sounáležitost, nebylo jich moc, ale o to víc si toho vážím, napsali mi, často aniž bychom se předtím víc znali. Také mě kontaktovala řada gayů, kteří v církvi jsou, ale žijí skrytě, pro ně to byla najednou příležitost o těchto věcech mluvit. Naslouchat jejich příběhům bylo opravdu velmi silné, další inspirace mluvit veřejně. Reakce na fakultě byly různé. Studenti mi projevovali sounáležitost, oslovili akademický senát, šli za děkanem, bylo milé od nich cítit podporu. Někteří kolegové, vlastně většina, za mnou přišli, zeptali se, projevili zájem, ale oficiálně se za mě nepostavili. Reakci biskupů jsem vnímal jako odtažení, snahu dostat takového člověka, prašivou ovci, co nejdál od stáda… Včetně toho, že mi najednou dali najevo, že nejsem žádoucí na konferencích, kde jsem už byl v programu, nebo mi v nakladatelství odmítli už domluvenou část knihy krátce před termínem jejího dokončení.
Zdá se, že vašim představeným dost záleželo na tom, aby vás udrželi dál od výuky a studentů…
To bylo až tragikomické. Třeba jsem vedl jednání s kardinálem a děkanem, jestli ještě můžu chodit do té budovy. Přitom, to doufám ani nemusím zdůrazňovat, jsem nikdy s nikým ze studentů žádný erotický vztah neměl. Vlastně mě nejvíc mrzí ta podezíravost, aby nedošlo ke kontaminaci. Přitom mě nikdo nekonfrontoval, nikdo se nezeptal, co vlastně učím.
Souhlas vám odebrali loni v září?
Ano, v říjnu měla začít výuka. Oficiálně na žádost děkana, ale nebyl tam žádný důvod, protože důvod vlastně není, homosexualita ani rozchod s manželkou nejsou důvody k odebrání souhlasu. Ano, dělal jsem i věci, na které nejsem hrdý, ale opravdu prověřujeme učitele na vysoké škole z hlediska mravnosti? Opravdu máme představu o tom, co ti lidé dělají ve svém volném čase, po nocích a tak dál? To přece nejde.
Z hlediska církve je menší problém, když někdo žije zdánlivě monogamně a zároveň má nějaký divoký paralelní život, než když žije v monogamním vztahu s partnerem stejného pohlaví?
To je právě nedomyšlenost nauky. Ale byla to i pastorační pomoc před rozchodem: Dobře, přijď kdykoliv ke zpovědi, i kdyby to bylo každý den, kdyby ses s někým vyspal, tak přijď a vyznáme to a půjdeme dál v tom zápase. Bere se to jako nějaký útok zlého ducha zvenčí, což je ale strašně devastující pro vztahy, sebeúctu a všechno. Promiskuita je pak přijatelnější než láskyplný vztah, protože toho nelitujete, a tak se z něj nemůžete vyzpovídat.
Opravdu?
Musí tam být absence toho citu, pak je možné toho litovat. Pak je možné se vztáhnout k nějakému ideálu a přijímat to, co člověk udělal, s pocity viny. Je to trochu podobné přístupu k masturbaci, která ostatně mladým lidem také vnucuje pocity viny.
Ano, ale tady to je vztah k druhému člověku, který se tím dostává do role pokušitele…
Ano. Je to absurdní. Tady se pořád dokola stigmatizuje „homosexuální akt“, ale v podstatě to znamená, že gayové a lesby mají být sami. Je tu analogie s rozvedenými páry, s nimiž má nauka také problém, protože když je jednou někdo ženatý, pokládá se jeho párový život po rozchodu za cizoložství. Tradiční biskupové doporučují těmto párům takzvaná josefská manželství, kdy spolu lidé žijí, vychovávají třeba děti, prožívají blízkost, ale nespí spolu. Ani takovou možnost nejsme schopni nabídnout gayům a lesbám. Ne že bych ji pokládal za dobrou a funkční, ale je to příznačné. Kdyby člověk bral učení církve vážně, musela by být připravená na to, že stejnopohlavní páry spolu budou chodit, budou se líbat, budou se objímat, budou spolu sedět v kostelní lavici, a neznamená to nic. Jsou redukovaní na sex, na „homosexuální akt“, a ať mi někdo definuje, když mám jít ad absurdum, kde ten „akt“ začíná a končí.
Podle katechismu by církev měla k LGBT lidem přistupovat s „jemnocitem a soucitem“. To je mimochodem strašně ponižující vyjádření, což asi většině katolíků nedochází, protože z gayů a leseb dělá nějaké postižené chudáky, ale jinak: kde je v katolickém postoji nějaký jemnocit a soucit? Kde je jemnocit, když mi generální vikář zakáže číst na svatebním obřadu mých přátel? Kde je jemnocit nebo soucit, když papež jede do Střední Afriky a nevím o žádném vyjádření proti pronásledování homosexuálů? Církev tu nebere vážně vlastní nauku.
Zápas s Bohem
V křesťanství jako by proti sobě vždycky stála nauka, minulá zjevení přetavená do logického řádu, a pak zazněl protestující hlas nějakého svědectví: jsem tady já a je to jinak, protože já něco viděl nebo zažil. Pokud dnes slyším tento patos svědectví, je to u křesťanů – gayů a leseb. Cítíte se jako svědek?
Tak rozhodně můžeme se ženou vydat svědectví o nefunkčnosti církevní nauky v této otázce – zkoušeli jsme všechno, co církev nabízí a doporučuje, a vydáváme svědectví, že se to míjí. Nemůžu říct, že u všech, ale u nás ano a nejsme zdaleka jediní. Jinak ano, pro křesťanství je klíčový konkrétní člověk, už proto, že charakteristika křesťanského zjevení spočívá právě v tom, že Bůh se stává součástí světa. Křesťanství odmítá představu, že nehmotný Bůh stojí nad hmotou a nesmí se jí znečistit. A ta logika pokračuje v hledání Božích stop ve vlastním příběhu, v tázání, kde ve svém životě vidím Boží stopy.
A kde je vidíte vy sám?
Abych byl poctivý, musím říct, že zatím to poslední rok dva prožívám i jako zápas s Bohem. Ale vlastně si se ženou občas říkáme, že nás pán Bůh na tuhle situaci vlastně dobře připravil, že to snad ustojíme…
A také vidím LGBT lidi jako skupinu, která je utlačovaná, a starozákonní i novozákonní svědectví mluví jasně o tom, že právě tam je Bůh přítomný velmi silně. Opravdu si myslím, že nás, komunitu LGBT lidí, církev potřebuje, i jako svědectví o Boží přítomnosti tam, kde se děje nějaká nespravedlnost.
Co dneska konkrétně znamená být gayem nebo lesbou a zároveň katolíkem?
Především být opravdu mezi světy. Je to v něčem silné prožívání náboženské zkušenosti, zároveň je takový člověk neustále jednou nohou venku z církve jako společenství. Nemůže se divit, když se k němu někdo nezachová pěkně, vlastně s tím musí počítat. Znamená to vytvořit si vlastní myšlenkový svět i praktický svět, který to člověku pomáhá zpracovat a zvládat. Znamená to hledání přátel, kteří jsou tolerantní, kněží, kteří to dokážou ustát a nedusí člověka třeba u zpovědi. Znamená to každopádně určitou skrytost a rezignaci na církevní kariéru, pokud nechcete žít úplně dvojím životem. A někdy to znamená také zesílené vědomí solidarity tváří v tvář útlaku a vědomí sounáležitosti s LGBT komunitou, jestli něco takového existuje.
Ta komunita se vás často ptá, proč jste dál v církvi…
Pro mě je ale církev důležitá. V emancipaci LGBT lidí a v jejich přijetí církví vidím zároveň velkou křesťanskou hodnotu, a proto mi to dává smysl. Respektuju lidi, kteří odešli, ale ode mě samotného by mi to přišlo jako nedospělý krok. Navíc církev jako celek se ke mně takto nechová, chovají se tak konkrétní lidé, kteří mají moc. Ale církev nejsou jenom tito lidé!
Považuju teď za důležité o těchto věcech mluvit a dělat i provokativní kroky, jako třeba jít v košili s kolárkem na Prague Pride. Jde mi i o vytvoření prostoru pro další lidi, jakéhosi stínu – pokud udělám radikálnější krok, vůči těm dalším, kteří nebudou tak provokativní, se už hněv nesveze. A mně přijde hrozně důležité, aby vznikl prostor, kde tato svědectví zaznějí.
Máte nějakou utopii, ideální představu vztahu mezi gayi a lesbami a katolickou církví?
Ano. Moje utopie je taková, že by to mohlo přestat být téma, že se přestane řešit, jestli člověk žije s mužem nebo se ženou. Ale abychom to mohli přestat řešit, musíme si o tom nejdřív poctivě promluvit.
Autorom článku je Ondřej Slačálek
Foto: Jaroslav Lorman Zdroj: goethe.de
