Vlaky do stanice nostalgia

Trainspotting 2 se v originále bůhvíproč jmenuje T2, tedy stejně jako Terminátor 2. Terminátora tu tentokrát (nebo vlastně opět) hraje Robert Carlyle alias Begbie, ten psychouš s kulečníkovým tágem. Trainspotting dvojka je delší než jednička, je dějovější než jednička a nemá cenu bavit se o tom, jestli je lepší než jednička. Jde jen o to, zda T2 není tak špatný, aby nám pokazil dojem z T1. T2 má podobný soundtrack jako jednička, hrají tu všichni staří známí (aka „dobří feťáci se vracejí“) a člověk by si těch slz nostalgie mohl nakapat celou lžičku a pak si v ní připravit další dávku heráku.

Ano, filmové dvojky se staly naší novou globální drogou. Musíme si je šlehat znovu a znovu a vždycky litovat, že opakovaná aplikace už není tak bájo jako ta první. Mimochodem, vzpomínám si, jak jsem svou teenagerskou recenzi na T1 psal ještě v T602 doma ve Znojmě. To už je dvacet let! Tehdy jsem si myslel, že drogy jsou jenom v Praze a v Edinburghu. Byl jsem vskutku naivní, nepoznamenané dítko devadesátek, které se mi jevily hodně prosluněné.

Ale pochopil jsem už tehdy, že filmová forma může reprodukovat a téměř i navodit jistý změněný druh vnímání. Alejandro Jodorowsky dávno předtím říkal, že chce, aby jeho filmy divákům působily stejné rozšíření vědomí jako psychedelické drogy. Trainspotting, který přišel v době, kdy se z tvrdého „punkového“ heroinu začalo přecházet na měkčí, taneční drogy jako extáze, možná jako první film vůbecn nejenom ukázal, že feťáci jsou sice trosky, ale také to, že fetování má možná větší smysl, než žít obyčejný nudný život jako průměrní, spořádaní občané. Dvojka se pak zaměřuje na to, jaké to je žít poté, co drogy brát přestanete. Vypořádává se s jednou z nejtěžších otázek na světě: „Co přijde po orgiích?“

Jednoduchou odpovědí jsou: kocovina, dojezd, úpadek a pouhé přežívání. Pokud by to bylo opravdu tak smutné, asi by okolo Trainspottingu 2 nepanovalo takové očekávání a nebyl by přijímán jako komedie. Skutečná odpověď je složitější: komickým principem v Trainspottingu je zčásti falešná a zčásti potvrzovaná představa, že zábava, mejdan a rauš nikdy neskončí.

Begbie (Robert Carlyle)

Jde o opak vznešených příběhů, kde se hrdinové odrážejí ode dna. Zde je cílem dostat se zpátky ke dnu, které je chápáno jako cosi „mimo společnost“; dno nikoli jako peklo, ale jako útočiště před problémy okolního světa. A i když se ve druhém Trainspottingu moc nefetuje, zmíněný komický, absurdní, oproti normálu převrácený předpoklad v něm platí.

Spisovatel a scenárista Irvine Welsh se před začátkem natáčení vyznal, že spolu s režisérem Danny Boylem nechtěli dělat něco, co poškodí odkaz prvního filmu: „Chtěli jsme něco velmi čerstvého a současného.“ (Po zbytek textu ho pak budeme tahat za slovo.) Všichni vědí, jak dopadají Tři mušketýři, Vinnetou, Tarzan nebo Hvězdné války po dvaceti letech, i když tyto ikony popkultury mají jiný status než Trainspotting. Ten nikdy nechtěl být masovým hitem, jen být tím nejvíc cool filmem na světě, z nějž nakonec spontánně vyrostl kult. Původně ale usilovat jen o to, učinit těžké sociální téma stylově přístupné mladé generaci; vymanit se z tradice britských realistických dramat, na které chodí hlavně uvědomělí občané středního a vyššího věku.

Welshovy knihy nabízejí sdílené univerzum, postavy z různých titulů se tu navzájem potkávají, vyvíjejí a bývají viděny z odlišných úhlů pohledu. Materiál k druhému Trainspottingu tak existoval již před jedenácti lety – v knížce Porno účinkují zestárlí antihrdinové Renton, Spud, Sick Boy i Begbie, ale pořád nejsou tak zestárlí jako ve filmu. K větší prodlevě přispěl hlavně dávný spor Dannyho Boylea s Ewanem McGregorem kvůli snímku Pláž, kde McGregora coby tehdy komerčně málo atraktivního herce nahradil Leonardo DiCaprio. Nynější shledání režiséra a herce můžeme chápat jako ještě šťastnější než shledání hereckého ansámblu.

Co si pamatujeme

Každopádně, faktor času se v příběhu stal ještě mnohem důležitějším. A pokud nyní Trainspotting 2 většinu diváků a divaček nezklame, tak především proto, že celý fenomén oživuje naše nostalgie. Zase tu budou „sledovat projíždějící vlaky a zaznamenávat si jejich čísla“ a zase se bude „hledat místo pro vpich jehly mimo černou dráhu zanícené žíly“, jak zní dva možné výklady názvu…

Mark Renton (Ewan McGregor) a Simon (Jonny Lee Miller).

Na kultovních filmech je typické, že si z nich nepamatujeme celistvý příběh nebo silnou pointu, ale hlavně jednotlivé výjevy, případně hudbu a atmosféru. U Trainspottingu vytane určitě nejvíce scéna z ultrašpinavého záchodu, do nějž se Renton noří pro anální čípky (v češtině se pak ujal idiom na hodnocení různých hůře vybavených restauračních zařízení „byly tam hajzly jako v Trainspottingu“); ranní scéna, kdy Spud podělá prostěradlo (a ve zcela nemožné a nesmyslné choreografii potřísní snídající rodinku výkaly); momentka z hospody, kde Begbie odhodí půllitr, zraní jím jednu dívku a pak se porve s ostatními, když falešně hledá viníka, jímž je on sám.

Dost lidí nedostane nikdy z hlavy pohled na zmodralé, zadušené děvčátko Dawn v postýlce, o nějž se jeho do té doby nepřiznaný otec Sick Boy zapomněl postarat. Dawn pak straší v absťákovém záchvatu nejen Rentona, ale v nočním můrách dodnes i mnoho z nás. Málokdo si ale po letech vzpomene, proč partička heroinových kamarádů šla do skotských hor, kdo byl zemřelý Tommy či že Renton na konci okradl své kumpány o 16 tisíc liber. Ke všem těmto událostem se druhý díl automaticky a bez dalšího vysvětlování vztahuje.

No Future pro devadesátky

Nejproslulejší je ovšem Rentonův proslov Choose Life, který reagoval na tehdejší hloupou preventivní státní kampaň, aby mladí lidé nebrali drogy. Oni si natruc místo života vybrali smrt:

Choose life. Choose a job. Choose a career. Choose a family. Choose a fucking big television. Choose washing machines, cars, compact disc players, and electrical tin can openers. Choose good health, low cholesterol and dental insurance. Choose fixed-interest mortgage repayments. Choose a starter home. Choose your friends. Choose leisure wear and matching luggage. Choose a three piece suite on hire purchase in a range of fucking fabrics. Choose DIY and wondering who the fuck you are on a Sunday morning. Choose sitting on that couch watching mind-numbing spirit-crushing game shows, stuffing fucking junk food into your mouth. Choose rotting away at the end of it all, pishing your last in a miserable home, nothing more than an embarrassment to the selfish, fucked-up brats you have spawned to replace yourself. Choose your future. Choose life… But why would I want to do a thing like that? I chose not to choose life: I chose something else. And the reasons? There are no reasons. Who needs reasons when you’ve got heroin?

V této filipice zní ozvěna punkového hesla No Future!, nihilismu britské „pracující třídy“, která ovšem spíš už nepracuje. Je to obžaloba prolhaného kapitalistického snu, jenž zklamal. V (post)thatcherovské Británii se vytvořilo tolik ekonomicky upadlých míst, že je daly do pořádku až dotace Evropské unie. Nechci tím prosazovat žádné politické hledisko a rozpoutávat historickou ekonomickou debatu, která by byla složitá a na kterou ani nejsem kompetentní. Pouze vycházím z toho, jak vypadá první film, v němž sledujeme víceméně jen ruiny, a druhý film, kde se Edinburgh výrazně zvednul (všimneme si konečně, že je to vlastně krásné historické město) a dokonce i hlavní hrdinové úspěšně zažádají o evropský grant na povzbuzení lokálního rozvoje. Půjde tak zřejmě i o poslední britský film ze současnosti, kde hraje nějakou roli EU.

Simon (Jonny Lee Miller), Renton (Ewan McGregor) a Veronika (Anjela Nedyalkova).

Rentonova řeč se v 90. letech stala součástí marné a neúčinné vzpoury „Generace X“, podobně jako slavná řeč hlavního hrdiny a vypravěče v Klubu rváčů, jenž vznikl o tři roky později. I zde se horlilo proti konzumerismu, totalitě manažerských bílých límečků a duševní vyprázdněnosti. Nešlo ovšem jen o materialismus a existenciální krizi, v obou případech ale také o krizi maskulinity, problém toho, jak muži zakoušejí domestikovaný „položivot“ a sní o tom, že budou moci být znovu divocí. Pro oba filmy je rovněž příznačné, že civilizační problém vidí jenom jako problém mužů, kterým dopřává svého druhu heroickou sebedestrukci.

Vyber si život a žehrej na sociální média

Letošní Trainspotting vkládá Rentovovi do úst novou lamentaci:

Choose life.
Choose Facebook, Twitter, Instagram and hope that someone, somewhere cares.
Choose looking up old flames, wishing you’d done it all differently.
And choose watching history repeat itself.
Choose your future.
Choose reality TV, slut shaming, revenge porn.
Choose a zero hour contract, a two hour journey to work.
And choose the same for your kids, only worse, and smother the pain with an unknown dose of an unknown drug made in somebody’s kitchen.
And then… take a deep breath.
You’re an addict, so be addicted.
Just be addicted to something else.
Choose the ones you love.
Choose your future.
Choose life.

A ačkoli se tato řeč týká velmi aktuálních věcí, které ani nemohly být obsaženy v původní knize Porno, smysl a celkové zacílení se mění. Renton předtím mířil na lidi starší než on sám, na jejich pohodlnost a stádnost. Teď se sám ocitá v pozici pozdně čtyřicetiletého fotříka, který se pohoršuje nad mládeží a ve focení selfíček spatřuje apokalypsu. Nikdo si ani neřekne: „A teď je čas zveřejnit revenge porno.“ To jsou spontánní a nahodilé aktivity lidí, co moc nepřemýšlejí; není to pro ně žádné dilema ve smyslu „buď, anebo“. O tom, proč lidé zveřejňují revenge porno nebo provádějí slut shaming, by se jistě dal vystavět příběh, ale jako frk v proslovu, který se snaží ohromit svou sociální břitkostí, vyznívá dost slabě.

Mluví-li Renton o tom, že když už jsme se jednou stali závislými, nacházíme si a měli bychom si nacházet závislosti stále nové, mohlo by to vypadat, že naráží na Sick Boyovo pěstování konopí, ale ve skutečnosti mluví o iPhonech. Není nic povrchnějšího a lacinějšího, než když čtyřicátník moralizuje o sociálních médiích a nových technologiích a aplikacích. Notabene, pokud je nejspíš i sám užívá – v Británii neexistuje téměř nikdo z jeho generace, kdo by nebyl na Facebooku a nevlastnil by smartphone. Rentonův výběr nové závislosti – běhání – ho navíc staví do řady všech polepšených feťáků, kteří se rozhodli žít zdravě a vypadat dobře, což se McGregorovi ohromně daří. Mladý Renton by byl tím starším pěkně znechucený.

Ewan McGregor ako Mark Renton a Jonny Lee Miller ako Simon.

Nejtrapnější pak na celé situaci je, komu to vlastně Renton říká. Před ním sedí Veronika, prostitutka z východní Evropy, která je vykořisťována jak sexuálně, tak ekonomicky a jako imigrantku ji v Británii nečekají žádné radostné vyhlídky. Jde o případ dokonalé slepoty muže ve středním věku, který nevidí reálné sociální problémy a který se zaměřuje jen na efemérní jevy ve virtuálním světě. Jediné, o co se Renton otře, a dalo by se to považovat za trefnou kritiku, je jeho: „Vyber si práci, kde tě můžou vyhodit na hodinu a do které musíš dvě hodiny dojíždět. Vyber tutéž budoucnost pro své děti, jen ještě horší.“ Dotýká se zde toho, co opravdu frustruje generaci mileniálů.

Česká perspektiva

Výše uvedená polemika se objevovala při premiéře Trainspottingu 2 v britském tisku, kde jsou přece jenom citlivější na určité detaily, jež nám, v Česku, mohou unikat. Podle Guardianu například „film neříká nic o stárnutí, politice, drogách nebo přátelství a místo toho je obsesivně sentimentální, zvláště co se týče vztahů mezi syny a otci. Nejde jej označit za snímek, který by nějak vystihnul zeitgeist, ale spíše za drama o čtyřech čtyřicátnických budižkničemech“.

U nás v Česku nevyvolává Trainspotting 2 podobný odpor. Důvodem bude i to, že už první film nebyl chápán převážně jako kritická sonda, ale spíše jako součást zdejšího devadesátkového mejdanu, kdy lidé cítili opojení už jenom z toho, že jsou tu drogy jako na Západě, aniž by je museli brát. Spíš než s heroinem byl Trainspotting spojený s nástupem tanečních party a byl i vstupenkou do světa rocku a punku pro mladší generaci, aby věděla, co jí uniklo v 70. a 80. letech, když byli její příslušníci ještě příliš malí. Zatímco pro Brity byl Trainspotting filmem, jenž si spojovali se společenským úpadkem, v Česku naopak evokoval společenský vzestup a rozšíření pole možné svobody. Jistě, i Britové mohli obraz úpadku nahlížet podvratně jako „cool záležitost“, ale pouze v rámci osobní imaginace, těžko už v realitě.

Těžko proto také říct, zda v Česku může zapůsobit scéna z dvojky, kdy hrdinové tančí a zpívají na párty, kde hrají píseň Radio Gaga od skupiny Queen. Tato kapela totiž v Česku nemá status „úpadkového teatrálního poprocku“, ale spíše „klasických rockerů“, takže ne všichni vidí v dotyčné scéně něco smutného a spíš si i zde užívají jistou nostalgii.

Kam se vypařila budoucnost

Zjevně nejchytřejší postavou na plátně je Veronika, která Rentonovi a Sick Boyovi říká: „U nás na Východě se snažíme na minulosti zapomenout. Vy na Západě v ní žijete pořád.“ A pak dodá ještě něco o tom, že tihle dva chlapi, místo aby ji ošukali v divoké trojce, se spolu druží tak, jako by chtěli šukat jenom sami se sebou – což vypovídá nejen něco o jejich impotenci, ale zároveň i o zálibě Britů v sobě samých a ve své nedávné minulosti. Pro nás Čechy, „obyvatele Východu“, to znamená, že se mentálně suneme pomalinku k Západu, nebo, že pro nás poslední zlatá éra jsou zmiňovaná 90. léta.

Simon (Jonny Lee Miller) a Mark Renton (Ewan McGregor).

Film si tak stanovuje vlastní diagnózu. Skoro se tím mazaně omlouvá, zatímco my jsme se na něj přišli podívat právě proto, že rádi žijeme v minulosti a necháme tvůrce, aby nám ukazovali hrdiny, kteří neprošli skoro žádným vývojem. Téma nedospělosti, nezralosti a zaseknutosti v jistém mentálním stádiu se zde podává pořád dostatečně komediálně, aby to bylo k ukoukání, a zároveň tak, aby film nemohl být snadno napadnutelný, že minulost pouze oživuje a že na nostalgickém přístupu nevidí negativní stránky.

Ano, Trainspotting 2 je sebereflexivní a dokonce sebereferenční dílo. V jednu chvíli zjistíme, že zdánlivě nejvíc opožděný Spud je zároveň kronikářem této generace či aspoň lokální komunity, samotným Irvinem Welshem, který ze své mizérie tvoří umění a přímo před zraky publika píše knihu Trainspotting. (Což, mimochodem, nedává historicky smysl, protože ta patřila duchem do 90. let, nikoli této dekády.)

Jak tedy chápat onu nostalgii dvojky Trainspottingu? Na pomoc si můžeme vzít kulturního kritika, nedávno zesnulého Marka Fischera, známého díky knihám Kapitalistický realismus a Přízraky mého života: Texty o depresi, hauntologii a ztracených vyhlídkách (Postřehy čerpám z článku Kam se vypařila naše budoucnost?). Fischer říká, že v současném „neokapitalismu“, jak můžeme pojmenovat globální společenský systém a nikoli jen jeho ekonomické fungování, mizí solidarita a pocit bezpečí – obavy ze ztráty zaměstnání, obavy z ekologických katastrof, migrace, terorismu apod. To musí kompenzovat kulturní jistoty. Kultura, která byla dříve nositelkou myšlenek na změnu, ztratila svou elektrizující erotičnost. Zdá se nám, že žijeme na konci dějin, že jiný systém už nikdy nebude a útěchu hledáme v minulosti.

Fischer jako hudební expert také píše, že poslední dvě dekády jsou nejhorším obdobím pro populární kulturu od padesátých let. Vezměte libovolnou skladbu současného středního proudu a představte si, že ji slyšíte v rádiu v roce 1993. Myslíte si, že by vás tehdy takový pozdrav z budoucnosti překvapil? Nejspíše ne. Maximálně by vás mohlo zarazit následné zjištění, jak málo se populární hudba stihne v příštích dvaceti letech proměnit, parafrázuje Fischera hudební publicista Karel Veselý.

Pocit, že „minulost nemůže být zapomenuta a přítomnost si není možné zapamatovat“, stahuje do temnot všemožné hudební žánry. Nutnost naplňovat předepsané formy štěstí je příznačná i pro žebříčkovou taneční hudbu, která hédonismus prezentuje jako povinnost. (Fisher cituje z jednoho tracku producenta Davida Guetty: „Pař dál, jako by to byla tvoje práce.“) Pop už nesvádí, ale tyranizuje.

U Trainspottingu 2 už se stalo, že dřívější klubová nebo undergroundová hudba je dnešním popem. Možná by se s tímto tvrzením dalo polemizovat, jsou na místě pochyby, zda nás nové skladby na soundtracku nějak tyranizují. Ale popem se rozhodně stal samotný Trainspotting – namísto drzého snímku, který děsí rodiče, tu máme pamětnický film, na který rodiče chodí.

Je vůbec šance, aby čtyřicátníci a padesátníci byli nositeli změny a provokativních myšlenek a objevovali nové výrazové prostředky? Rád bych na tyto otázky znal odpověď. Ale Trainspotting mi neumožňuje nic jiného, než zůstat rozpačitý. Je to špičkově udělaný, slušně zábavný film, ale vyhlížím něco, co mi potvrdí naději, že ve středním věku nemusí být filmaři pro mladé publikum úplně odepsaní.

HODNOTENIE: