Milé čitateľky, milí čitatelia, uverejňujeme článok, ktorý vyšiel v č. 7/17 nezávislého kritického dvojtýždenníka A2.
Víťazstvo filmu Masaryk na tohtoročných Českých levoch vyvolalo zaslúžené pohoršenie odbornej verejnosti. Problém možno ale nie je ani tak vo vypočítavom marketingu, ako skôr v tom, že úspech životopisnej snímky o Janovi Masarykovi prekrýva podstatnejšie problémy českej kinematografie.
ANTONÍN TESAŘ
Podle České filmové a televizní akademie, která je zodpovědná za udílení ceny Český lev, začal filmový rok 2016 v podstatě až 25. prosince, kdy měl v pražském kině Lucerna předpremiéru snímek Julia Ševčíka Masaryk. Životopisný film o diplomatovi Janu Masarykovi v době kolem mnichovské dohody byl nominován v celkem čtrnácti kategoriích a odnesl si rekordních dvanáct sošek. Řada komentátorů z oblasti filmového průmyslu i kritiky byla pohoršena tím, že Akademie dala své hlasy filmu, který měl oficiální premiéru naplánovanou až na březen roku 2017, a mohl tedy začerstva těžit z vyhraných filmových cen. Svým způsobem riskantní distribuční strategie, zahrnující několikanásobné předpremiéry a uvedení na filmovém festivalu v Berlíně, nakonec producentům vyšla. Podle tiskové zprávy distribuční společnosti už během předpremiér a prvních dnů po premiéře 9. března film zhlédlo přes 96 tisíc diváků, což je na české poměry mimořádně vysoké číslo. Už tím ale Masaryk svým způsobem zapadá do bilance české kinematografie loňského roku. Byl to totiž rok plný dobrodružných extrémů.
V centru a na okraji
Na jedné straně se v loňské české filmové produkci zdůrazňuje nástup nadějných ambiciózních filmů od mladých tvůrců, a to jak artových (Rodinný film, Já, Olga Hepnarová), tak žánrových (Rudý kapitán, Polednice). Z druhé strany přinesl loňský rok několik mimořádných diváckých hitů, které narušily dlouhodobý trend klesající návštěvnosti českých snímků. Do žebříčku deseti divácky nejúspěšnějších děl v tuzemských kinech se dostali celkem čtyři zástupci české kinematografie: Anděl Páně 2 (ten dokonce na prvním místě), Lída Baarová, Bezva ženská na krku a Teorie tygra a ve druhé desítce se k nim přidávají ještě Lichožrouti.
Na rubu těchto úspěchů ale můžeme najít jiný, problematičtější trend. V roce 2016 mělo premiéru kolem čtyřiceti celovečerních českých hraných filmů, což už samo o sobě je nezvykle vysoké číslo. Je přitom až zarážející, kolik z nich téměř zcela uniklo pozornosti jak diváků, tak publicistiky. Road movie Petra Kubíka Montenegro, novinka z produkce Tomáše Magnuska Tajemství pouze služební nebo povídkový film studentky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Terezy Kovářové ZOO měly naprosto minimální diváckou i recenzentskou odezvu. Některé snímky rovnou šly cestou alternativní distribuce. Teatrální variaci na antické eposy Menandros & Thaïs mohli diváci vidět jen na několika festivalech a pak při různých příležitostech hlavně v artových kinech, komedii Musíme se sejít, natočenou bez jakékoli vnější finanční podpory a zaštítěnou kaskadérským studiem Crazy Day, si zase velmi omezenými cestami distribuovali sami producenti. Ke zvláštním úkazům české kinematografie loňského roku patří ale třeba i projekt skupiny standup komiků Komici s.r.o. The Tour a komedie Sezn@mka, kterou režírovala lifestylová novinářka a spisovatelka Zita Marinovová.
Nejistý terén
To všechno ukazuje především na obrovskou rozdrobenost současné české kinematografie. Na jedné straně stojí nacionalistický biopic střižený podle hollywoodského stylu a podpořený vypočítavým marketingem a na druhé srdcařský „sandálový velkofilm s minimálním rozpočtem“ (Menandros & Thaïs) natočený dvojicí filmařů, z nichž jeden je absolventem katedry alternativního divadla na DAMU a druhý klasický filolog. Skoro se zdá, jako by se současná situace příliš nezměnila od devadesátých let, kdy promyšlené a úspěšné divácké projekty jako Kolja (1996) sousedily s obskurními podniky, jako byl například zapomenutý snímek Hořké léto (1995), který zůstal čistě regionální záležitostí, natáčenou a z větší části promítanou jen v Olomouci. Je to terén, o kterém lze těžko jednoznačně říct, jestli odněkud někam směřuje, protože je především velice nestabilní a plný diskontinuit. Při debatách o výrazných českých debutantech se vyplatí promýšlet i tento aspekt českého filmařského prostředí. Jaká je například šance, že Jan Těšitel (David, 2015) či Andy Fehu (Nenasytná Tiffany, 2015) dostanou příležitost natočit svůj druhý nebo třetí film? Stejně tak je otázka, zda je možné nějak navázat na komerční úspěchy filmů jako Anděl Páně 2, Teorie tygra nebo Lichožrouti. Je možné na některých z nich vystavět model, který půjde úspěšně zopakovat a variovat, a vytvořit na jeho základě alespoň částečně stabilní kontinuitu komerčně úspěšných filmů?
Masaryk do tohoto nejistého terénu bytostně patří. V kontextu evropského filmového mainstreamu je to v podstatě tuctový příklad životopisného filmu, který se snaží propojit nacionalismus s kosmopolitismem – jen za první tři měsíce letošního roku jsme v české kinodistribuci mohli něco podobného vidět například ve francouzské Odyseji (L’odyssée, 2016) nebo finské Královně Kristýně (Tyttökuningas, 2015). U nás ale tento typ děl ještě není tolik zažitý (v poslední době se k němu nejvíc přiblížila Irena Pavlásková s Fotografem z roku 2015), takže Ševčíkův snímek může působit jako počin s výjimečnými production values, který nám, podobně jako svého času třeba Svěrákův Kolja, otevírá dveře do zahraničí, ale přitom zůstává pevně zakotvený v českých národních mýtech.
Co dělat, když Masaryk vítězí?
Čeští lvi jsou alespoň konzistentní v tom, že se prezentují coby česká obdoba Oscarů a dávají přednost kultivovaně se tvářícímu mainstreamu před elitářským festivalovým artem, který letos reprezentovala Já, Olga Hepnarová a do velké míry i Rodinný film (a z filmů, které se vůbec nedostaly do nominací, také Prach nebo Nikdy nejsme sami). Problém je ale v tom, že Masaryk není Kolja, který na vítězství v Českých lvech navázal ziskem Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. Nebo ještě lépe, potíž spočívá v tom, že dnešní čeští filmaři, zejména jejich nejmladší generace, si uvědomují, že propast mezi českou a hollywoodskou kinematografií je hlubší, než se to zdálo režisérům devadesátých let s Janem Svěrákem v čele. Horizontem „nových nadějí“ českého filmu není vytvoření „Hollywoodu po česku“, ale průnik do evropského prostoru, zejména do lukrativního mezinárodního řetězce artových filmových festivalů.
I přes dílčí divácké úspěchy českých filmů současná domácí kinematografie není oblast, ve které by se snadno dala kontinuálně rozvíjet autorská kariéra. Stačí se podívat na dráhy tvůrců generace devadesátých a nultých let, z nichž mnozí (Petr Zelenka, Ivan Vojnár, Jan Svěrák) točí nové filmy s velkými časovými rozestupy, případně se věnují čím dál populárnějším projektům (jako příklad může posloužit zdařilá pohádka Alice Nellis Sedmero krkavců z roku 2015 či o rok mladší otřesná komedie Vladimíra Michálka Prázdniny v Provence). Právě to bylo klíčové téma v české kinematografii roku 2016 a zřejmě hlavně kvůli tomu působí vítězství Masaryka, který se vynořil na samém konci roku s úplně jinými ambicemi a tématy a ukradl si ceny celé pro sebe, tak kontroverzním dojmem.
Foto: Fotka z tlačovej konferencie, 28.2.2017. Autor: Blanka Borová (Karolína Černá) pre Kritiky.cz
