Pod hladinou gýča

Mohlo by se zdát, že lidová řemesla prožívají svou renesanci. S tradičními jarmarky se roztrhlo hned několik pytlů. Ruční práce a tradiční umělecké řemeslo povýšené na design pronikly až do nákupních center a hvězdičkových hotelů, kde se s nimi mohou setkat lidé, kteří by o ně jinak ani nezavadili. S hand made výrobky úspěšně obchoduje hned několik velkých internetových obchodů, skupiny podobného zaměření na sociálních sítích čítají i přes dvacet pět tisíc členů. Jde ale skutečně ještě o lidové řemeslo?

Být „lidovým“ řemeslníkem není nic snadného. Rozpor vzniká hned na začátku. Předměty denní potřeby, které dnes vyrábíme z přírodních materiálů a ručně, jsou spíš věcí jistého luxusu nebo životního postoje. Trh se také pomalu, ale jistě sytí. Většina výrobků vydrží opravdu věky, kdo si dal ušít kvalitní kabát nebo boty, ještě dlouho nebude potřebovat jiné. Ale především i v tomto oboru jsou dávno pryč doby, kdy se zboží prodávalo samo.

Reklama a image se staly něčím tak zásadním, že mnozí moji kolegové stráví fotografováním svých výtvorů, psaním článečků a popisů a diskusemi na internetových fórech významnou část své pracovní doby. Potřeba na sebe upozorňovat a být jiný mezi záplavou konkurentů je nejvýraznější při on-line prodeji, kde se ztrácí možnost skutečného a osobního kontaktu se zákazníky jako s lidmi. Mezi tisíci položek na Sashe (slovenská obdoba Fleru) není lehké vyniknout, všichni marketingoví mágové nám tady stále dokola radí, že příběh prodává. Vymýšlíme tedy příběhy a přidané hodnoty, nabízíme hrníčky s příběhem, stoly s příběhem, košile s příběhem. Stovky umělých příběhů, jež se na sebe stejně jen zoufale podobají a dynamicky mění naše stránky a profily ve výstaviště narcismu. Kromě všudypřítomných příběhů se prý také vyplatí sledovat trendy a pružně se jim přizpůsobit.

Stoupající vlna zájmu o slovanskou esoteriku přinesla na loňský předvánoční trh horkou novinku: dřevěné talíře s nejrůznějšími jakože slovanskými symboly vypálenými do dřeva elektrickou vypalovačkou. Mají přispět k harmonizaci požité potravy a jsou také neklamnou známkou návratu k duchovnu předků. Před pár lety frčel tento druh kýče s obrázky jelenů v říji a myslivců s fajfkou. Okouzlení „slovanstvím“ však pokračuje, především vyznavači učení o takzvaných „árijských védách“ (ano, čtete dobře), jsou značně tvořiví. Koupit si tak můžete třeba dřevěné slovanské bůžky rozmanitých funkcí, opatřené mysteriózními nápisy v záhadném písmu podobném azbuce, cena podle velikosti, ale i vyšívané košile z lněného plátna s motivy ne nepodobnými hákovým křížům.

Proti globalizaci a zlému Západu

Člověk, jenž by rád věřil, že jde jen o povrchní módu, bývá autory podobných dílek bohužel často vyveden z omylu: hloubka jejich frustrace z globalizace a „zlého Západu“ dosahuje propastných rozměrů. Nesmíme zapomenout také na podobné výtvory laděné v národním duchu: konfekční trička ručně pomalovaná dolňáckými květinovými vzory a také slovenskými státními znaky, na státní znaky hliněné, dřevěné, ba i kamenné, nejrůznějších velikostí a barev, vyřezávané do fujar a opěradel židlí. Za zmínku stojí i internetový hit jarní sezony: bílé cvičky neboli jarmilky vyzdobené barevnými lidovými ornamenty.

Nejde zdaleka jen o to, kde končí užité umění a začíná kýč a který symbol co přesně znamená (zastánci svastik samozřejmě neustále opakují, že znak „za nic nemůže“, že se používaly už v Indii…). Zajímavá je spíše ona potřeba zjednodušit svět na přehledné kategorie, do té správné se zařadit, nebýt sám, zmatený a postmoderní, dát okolí najevo, co si myslím. S tímto v poslední době opravdu výrazným podtextem dnes plní lidové umělecké řemeslo naprosto jinou funkci, než v rámci lidové kultury původně mělo. Úplná novinka to však není, i čeští obrozenci nosili své čamary především jako iluze.

Foto: Archív autorky.

Můj předchůdce řezbář vyráběl dřevěné nádobí na každodenní použití podle po generace ustálených vzorů. Svůj řemeslný um dokazoval právě tím, jak přesně zvládne tyto vzory napodobit, jak kulaťoučké misky (někdy i podle šablon) se mu podaří vysekat. Jeho zákazníky zajímal jejich tvar a estetický vzhled jen jako záruka kvality a užitečnosti. Ze zkušenosti věděli, že dlabané nádoby s rovnoměrnou šířkou stěny a pravidelným tvarem jsou nejtrvanlivější. A o to také hospodyni šlo, aby mísa nebo díže hlavně dlouho vydržely.

Dnes se právě takové výrobky nejhůře prodávají. Zákazníci nevěří, že jde o ruční práci, a právě ta je na celé věci nejvíc zajímá. Kupují si něco jako artefakt, kde kromě zmiňovaného příběhu a symbolu mají největší cenu ještě výtvarná hodnota, originalita (někdy chápaná poněkud zkresleně) a hlavně ruční práce. Největší poptávka je tedy po nádobí křivém, s výraznou kresbou dřeva, přiznanými stopami po dlátu či se zvláštním tvarem. Lidé se živě zajímají o to, jak se misky vyrábějí, z jakého dřeva, jak dlouho to trvá. Také si je často spojují s nějakým vlastním zážitkem, takže předměty podobného druhu často slouží jako vděčný suvenýr. Proč ne, když umožňují přežít a pracovat místním tvůrcům a poskytují opodstatnění pro uchování starobylých technologií.

Lidová tvorba z Číny

Nebyla by to ovšem krutá současnost, kdyby se nešuškalo, že mnoho z těch nádherných věciček pochází z hromadné strojové či manufakturní výroby z Číny, v lepším případě z Polska. A na každém šprochu pravdy trochu, jinak si neumím vysvětlit svůj nedávný zážitek z martinského skanzenu. Hned vedle mého skromného stolu se třiceti miskami, které zvládnu vyrobit za několik týdnů, se tyčil stánek, či spíš stan širší než průčelí za ním stojící chalupy. Obsluhovaly jej tři prodavačky v úboru zpěvaček dechovky. Na mé udivené dotazy odpovídaly poněkud falešně znějícími hlasy, že všechny ty lžíce, vařečky, vařechy, kulaté díže i velká koryta, misky a mísy vyrábí jeden člověk, šéf, jenž tu dnes bohužel nemůže být, neboť prodává na vánočním trhu v Popradě. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, co to vlastně znamená ručně v době soustruhů a motorových pil.

Na vyhlášených folklorních jarmarcích ale nedochází k podobným situacím často. Připravují je profesionální etnografové, kteří se ze všech sil snaží udržovat jejich úroveň. Výběr řemeslníků probíhá na základě podrobných přihlášek a fotografií tvorby. „Účinkující“ (v mnohých smlouvách jsou tak řemeslníci opravdu označováni) se zavazují předvádět na místě ukázku výrobního postupu, což se skutečně kontroluje, stejně jako „krojová disciplína“, jež vyžaduje lidový kroj a správnou úpravu vlasů, zakazuje nošení hodinek… nebo alespoň „stylové oblečení částí postavy vyčnívajících nad prodejní plochu stánku či stolu“. Napoprvé mne tato opatření rozesmála, musím však uznat, že z estetického hlediska výsledek stojí za to a mnohé „podujatia“ tohoto typu na Slovensku umějí vykouzlit čarovnou atmosféru. A chtít v dnešní době víc než chvilkový pocit je asi naivní.

Foto: Archív autorky.

Postmoderní dojem pak ještě umocňují chvíle před zahájením prodeje a po jeho oficiálním ukončení, kdy se střemhlavým letem všichni vracíme do současnosti. Trhovci přijíždějí ke svým místům auty, jež parkovala diskrétně opodál, převlékají se za otevřenými dvířky, nakládají neprodané zboží do barevných plastových beden a balí stánky. Vysmát se tomu všemu jako cirkusu by bylo příliš jednoduché a sentimentální smutek taky není k ničemu. Nejde jen o to, že některé z nás jarmarky více či méně živí a dělají nám reklamu. Také nám umožňují setkávat se s podobnými lidmi, prožívat chvíle nadšení a sounáležitosti, vyměňovat si nápady a zkušenosti. Organizátoři jsou často skuteční odborníci nebo obětaví nekonformní nadšenci a někdy obojí. Příležitost popovídat si se zákazníky tváří v tvář a v opravdu nádherném prostředí je taky k nezaplacení.

Nesmíme však zapomenout na jednu pro přírodu stinnou stránku moderního lidového řemesla. Automobil dávno nejen ulehčuje práci, ale stal se téměř podmínkou úspěchu. Možnost dovézt až na místo prodeje dostatečné množství mnohdy těžkého zboží a vlastní stánek nesmírně láká a samozřejmě také zvyšuje konkurenceschopnost. Sama v rámci dobrovolné skromnosti nosím dřevěné výrobky, nejnutnější nářadí a materiál na ukázku v batohu. Trávím spoustu času na nádražích a chápu všechny kolegy, kteří byli na začátku radikálně eko a proti autům a dnes jezdí rovnou v dodávkách. Dilema vzrůstá, když se vracím v neděli pozdě večer dělnickým autobusem z města a sedíme v něm dva nebo tři cestující. Na druhé straně auto si vyžaduje nejen vstupní investici a palivo, ale i údržbu, garáž a v neposlední řadě pozornost řidiče, což po celodenní směně za prodejním stolem není vůbec jednoduché. Ti, kteří se pro ně nakonec rozhodnou, se také často dostávají do kolotoče zvýšených nákladů a výdělků, když musí živit, jak se říká, dalšího člena domácnosti. Takže autem to většinou nekončí. A tím se dostáváme k dalšímu poznání, že kromě účelu lidových výrobků se „pod tlakem doby“ mění i pracovní postupy.

Tradice neobstojí

Moderní, a tedy energeticky náročné vynálezy používáme zřejmě všichni, zvlášť když nás má řemeslo alespoň trochu živit. Peníze, čas a práce dnes mají úplně jinou hodnotu než v minulosti, kdy romští kováři ručně kovali železné řetězy oko za okem celý život. Motorové pily, elektrické ruční nářadí a šicí stroje, motorem poháněné hrnčířské kruhy, elektrické pece, obří soustruhy. Pokud jsme v lidovém řemesle hledali alternativu, jak přežít a opatřit si předměty denní potřeby s co největším ohledem na přírodu, pak na své (nebo cizí) předky navazujeme jen stěží. Každý z nás má v sobě také jinou míru toho, co ještě přípustné je a co ne. Zajímavým příkladem je můj kolega, jenž se nezdráhá ve své lásce k designové tvorbě používat velké motorové pily a stroje, které jsou vyloženými žrouty energie, a zároveň svá křehká umělecká díla pečlivě balí do mnoha vrstev papíru a převáží v kolečkovém kufru vlakem. A aby nemusel mít auto, bydlí v Žilině, jež je největším slovenským železničním uzlem.

Také získávání kvalitních surovin je podobně rozporuplné. Doby, kdy hrnčíři cestovali s povozem i týdny „na Maďare“ pro hlínu, jsou samozřejmě v nenávratnu. Dnes se používá kamion. „Korytári“, výrobci dřevěných nádob, se také již nepřesouvají za dřevem, aby ho zpracovali na místě alespoň nahrubo, a přebývali přitom v mrazech v provizorních kolibách z kůry a chvojí. Materiál si nakoupí nejlépe na Ukrajině ve velkém a až před dům jim ho doveze opět kamion.

Představy o řemeslnících žijících blízko sebe, kteří jsou tak jako kdysi také potravinově alespoň zčásti soběstační a provozují mezi sebou smysluplný výměnný obchod, se ukázaly jako nereálné. Právě na nich stál původní plán ekovesničky Zaježová v polovině devadesátých let, z něhož se nepodařilo uskutečnit téměř nic.

Lidová kultura jako komplexní návod na přežití v současnosti zatím vůbec neobstojí. Dostává však nové významy nejen jako pramen výše zmíněných ideologií, ale hlavně jako příležitost uplatnit v životě alespoň jednotlivé alternativní postupy. Speciálně řemesla pak mohou být nejen smysluplnými koníčky, ale i značně svobodným druhem obživy.

Nesmíme zapomenout především na práce spojené s budováním domů, které mají asi největší ekologický dopad. Prudký rozvoj hliněných a nakonec i dřevěných staveb, tesařství a pecařství by mohl být příslibem do budoucna.

Cosi do sebe mají také různé víkendové (nebo i delší) dílny a kurzy. Kromě relaxu, příležitosti poznat nové zajímavé lidi, vidět jiný způsob života a tvořit rukama přinášejí účastníkům pocity smyslu a duševní pohody. Alternativní školy, jež se se základy lidových řemesel také snaží pracovat, dosahují výborných výsledků. Přitom pro generaci současných dětí, jež z domova umí ovládat pouze počítač, tablet a mobil, je zkušenost s vytvářením čehokoliv z přírodních materiálů zásadní. Dětem chybí základní zručnost, při akcích pro školy se běžně stává, že ne každý třeťák umí trefit palicí hlavu dláta, což se mi, než jsem si poněkud zvykla, zdálo zoufalé. Děti jsou však zároveň velice vděčné za možnost opravdu si zkusit něco nového a tvořivého, nenásilně se učí trpělivosti a soustředění, které jim tolik chybí.

V této poněkud terapeutické funkci také vidím možnou budoucnost lidových řemesel. Tedy dokud se zásadně nezmění kulturně ekonomické podmínky a všudypřítomná ropně elektrická společnost bude pokračovat ve své hektické existenci. Lidé, kteří v ní žijí, mají sice relativně všechno, dosáhli toho však za cenu nepřiměřeného zrychlení a naprostého odcizení svých životů od vší přirozenosti. Kromě jiného ztratili i příležitost k práci svých rukou, a to už v takové míře, že ji opět začínají hledat už ne kvůli uspokojení potřeb materiálních, ale duševně-duchovních, jednoduše řečeno proto, aby se nezbláznili.

Kontakt na autorku: horana69@gmail.com. Predchádzajúce diely seriálu Tradice si môžete prečítať tu.

Titulná ilustračná fotografia: pixabay.com