Během pětatřiceti let, které uplynuly od premiéry sci-fi filmu Blade Runner, se svět zlehka přiblížil jeho (tehdy) futuristické vizi. Rozhodně se mu ji podařilo „odhadnout“ lépe než desítkám jiných, často i výrazných snímků stejného žánru, a proto si dodnes uchovává svou životnost. Děj filmu, který se odehrával v roce 2019, nabízel kulisy, do nichž se proměňuje architektura některých současných měst jako Tokio, Hongkong, Bangkok nebo Kuala Lumpur, kde mrakodrapy třímají obří pohyblivé reklamy. Blade Runner však nevypovídal jen o tom, že se západní svět poasijští, ale pomocí výpravy, kostýmů, rekvizit i různorodých jazyků používaných v dialozích vytvářel spíše vizi globalizovaného multikulturalismu, nového Babylonu, antiutopie, v níž vládu nad světem převzaly korporace a politici, jimž policisté spíše slouží.
Smíšení mnoha civilizačních a dobových znaků, kvůli nimž byl snímek zároveň předjímáním budoucnosti s létajícími auty i ohlížením se zpět do minulosti, kdy detektivové chodí v dlouhých pláštích, vytvářelo základní pole pro kladení otázek: Co nás činí lidskými a jedinečnými? Jak dokážeme odlišit skutečné od umělého, autentické od napodobeniny, přírodu od technologie, dobro od zla? Vše se tu zdá být dvojznačné.
Hlavní hrdina Rick Deckard, který má lovit rebelující uprchlé replikanty (téměř nerozeznatelné kopie lidí, tedy žádné kovové roboty nebo kyborgy s umělými součástkami), je kladná, nebo záporná postava? Je v pořádku, když se muž zrozený z mateřského lůna zamiluje do replikantky vyrobené nadnárodní korporací? A je hlavní hrdina vůbec člověk, nebo také replikant?
Blade Runner ve své době komerčně propadnul, ale díky maniakální propracovanosti každé scény se stal inspirativním pro opětovná zhlédnutí na laserdiscích, VHS, DVD, blu-rayích a VOD. Proměnil se v ikonický kultovní film, který – přestože na něj byly vynaloženy prostředky jako na komerční hit – vzdoruje mnoha způsoby hollywoodské velkopodívané. A jeho pokračování Blade Runner 2049 jde ve stejných šlépějích. Za zhruba 155 milionů dolarů vznikl 166 minut dlouhý, velmi neakční, silně atmosférický a depresivně bezútěšný snímek, jenž nenabízí časté obrazy destrukce, ale spíše pohled na místa, která podléhají rozkladu a na nichž se vrství další slupky moderní civilizace. Jaká očekávání má vůbec smysl vkládat do tohoto pokračování?
Původní Blade Runner byl svým způsobem pevně ukotvený v 80. letech – všudypřítomná temnota, déšť, pára, mlha a smog odpovídaly tomu, jak se tehdy lidé dívali na ekologickou situaci a jak se zároveň cítili být ohroženi kriminalitou. V novém Blade Runnerovi je podstatně více světlých scén, kromě deště tu občas i sněží. Ekologický akcent rozhodně posílil v podobě scén se skleníkovými „pouštěmi“, kde se pěstuje potrava pro městské obyvatele, či třeba v epizodě s objevením včel jako poslední záchranou planety.
Foto: Itafilm
Ještě více než dřív je v něm ale zdůrazňováno, že replikanti jsou otroci a že představují různé podoby otrocké práce včetně dětí, a ve filmu tyto scény vyznívají jako zdrcující obžaloba společnosti. Replikanti jsou nadlidé díky své síle a odolnosti, ale zároveň i podlidé, neboť prý nemají duši a nejspíš se neumějí rozmnožovat. Přitom hlavní zápletkou je, jak by se změnil jejich společenský status a zda by neproběhla revoluce, kdyby se zjistilo, že jsou schopní plození potomků. Policista s kafkovským jménem K., jenž je sám replikant, má zjistit, zda se Deckardovi a umělé ženě Rachael nenarodilo před mnoha lety dítě, a případně po všem zahladit stopy. Sám vybavený umělými vzpomínkami na dětství a ponořený do hlubokého smutku a prázdnoty však začne pochybovat o smyslu svého úkolu.
Novému Blade Runnerovi chybí magie a poezie původního filmu, kterou už nejde zopakovat a bylo by hloupé se o to pokoušet. Na leckoho jeho pomalé tempo může působit až uspávajícím dojmem. Velký kontrast spočívá v tom, jak se v něm vytváří velké napětí, a přitom se téměř vše doslovně sdělí. Nezůstávají tu nejasnosti a otázky, film není stimulující jako umění s tajemstvím, ale „jenom“ extrémně dlouhou detektivkou v netradičních kulisách, jejichž vzhled si můžeme dokonale vychutnávat. Lze se přitom i dohadovat, nakolik je obrazový a zvukový design manýristický, nebo naopak minimalistický, každopádně na nás útočí s mimořádnou silou.
Foto: Itafilm
Po Blade Runnerovi 2049 nezůstane velký monolog o umírání, jaký pronesl minule replikant Roy Batty za tónů zvonivé melodie od Vangelise. Zato se ale vryje do paměti milostnou scénou, v níž K. zažije nový druh sblížení s Joi, umělou inteligencí v podobě hologramové dívky. Joi, která trpí tím, že nemá fyzické tělo, přizve do bytu prostitutku, s níž se snaží pomalu synchronizovat, aby tak mohla mít s K. fyzický sexuální styk.
Tento sexuální výjev na jednu stranu zobrazuje zoufalost a náhražkovitost vztahů v nedaleké budoucnosti (umělý muž bez duše se miluje s virtuální dívkou bez těla prostřednictvím ženy bez emocí k němu), ale přitom naplňuje i jednu smutnou, hlubokou, psychoanalytickou pravdu – při sexu nejsme úplně sami, téměř vždy je tady s námi někdo třetí, fantazmatická projekce nějakého ideálu, který doplňuje nedokonalost původní osoby. Může to působit hrozivě, ale bez této fantazie nejspíš láska ani není možná. Replikanti a hologramy z budoucnosti nejsou předzvěstí něčeho horšího, jenom nám připomínají to, co už se dávno děje a jinak dít nemůže.
Blade Runner 2049 je krásný film, který nás prostřednictvím své stylizovanosti nutí přemýšlet o kořenech naší přirozenosti. Režisér Denis Villeneuve pomalinku přebírá štafetu po Stanleym Kubrickovi a Ridley Scottovi a spolu s Christopherem Nolanem se stává prominentním tvůrcem, kterého v Hollywoodu nechají dělat věci „jinak“.
