Autorské práva dokážu pekne zacvičiť so súčasným popom. Rozsudky kvôli vypožičaní motívov či „atmosféry“ vyvolávajú otázku: môže v populárnej hudbe vôbec existovať originalita? Na otázku odpovedá hudobný publicista Karel Veselý v našom partnerskom časopise Nový Prostor.
„Tento soudní spor rozhodne o budoucnosti popu,“ psaly vloni v březnu hudební časopisy a tentokrát za velkými slovy nebyla jen novinářská snaha o vytvoření umělého skandálu. V Los Angeles se za bedlivého dohledu médií sešel soud, aby vyřešil spor mezi majiteli autorských práv na skladbu Got To Give It Up, kterou nahrál v polovině sedmdesátých let Marvin Gaye, a současnými hudebníky Pharrellem Williamsem a Robinem Thickem, kteří motiv skladby údajně zcizili do svého hitu Blurred Lines. Nešlo o nic menšího než o určení hranice, kde končí autorství a začíná plagiátorství. Přelíčení se táhlo rok a půl a doprovázely ho zjitřené debaty laiků i odborníků. A pak soudce konečně vynesl rozsudek, podle něhož jsou Williams a Thicke vinni a musejí zaplatit Gayeovým dědicům 7,4 milionu dolarů. Vznikl tak důležitý precedens pro současný pop a jeho výsledek by se dal shrnout do jednoduché poučky: Na legendy se nesahá. Obzvláště když si mohou dovolit najmout ty nejlepší právníky
Není mi co věřit
O tom, že Blurred Lines v sobě má něco z Got To Give It Up, se hodně psalo už v době, kdy písničku hrála rádia do omrzení. Jenže je skutečně tak jednoduché udělat jasnou čáru mezi inspirací a krádeží? V umění se tento problém řeší odjakživa, každý tvůrce začíná nejprve jako plagiátor svých vzorů, teprve když si najde vlastní cestu, stane se originálem a všechny inspirační linky spojí ve vlastní specifický výraz. Žebříčkový pop nicméně obvykle sází na jednoduchost a variací, z nichž může vzejít hit, je vlastně poměrně omezený počet. A Blurred Lines podle soudu překročil hranici, za niž se už nesmí jít. Rozhodnutí soudu bylo nicméně šalamounské. Williams a Thicke podle verdiktu neukradli akordy, rytmus ani texty od Marvina Gaye, ale zkopírovali „náladu“ a „groove“ jeho písně, a proto musí platit. I muzikologové v soudní síni se shodli na tom, že písně se z hlediska konstrukce příliš nepodobají, ale sdílejí podobného ducha. Že se na něco podobného nevztahuje copyright? Tak od teď nejspíše už ano.
Autoři Blurred Lines vlastně nikdy neměli mnoho sympatií veřejnosti. Nic není otravnějšího než včerejší hit, a tenhle byl otravný už v době, kdy ho protáčela všechna komerční rádia. Jeho text v podstatě oslavuje znásilnění, v lascivních klipech se procházejí nahé modelky a bělošský zpěvák Robin Thicke zosobňuje všechny stereotypy mužského šovinisimu. A to si na něm navíc následující rok smlsnul bulvár, když opustil manželku. Sám Thicke měnil výpovědi a následně v soudní síni přiznal: „Nejsem důvěryhodná osoba.“ V den natáčení písně byl prý kompletně na drogách a vůbec nic si nepamatuje, nevyšel mu ani zoufalý pokus přesvědčit porotu, že všechny popové hity vlastně znějí tak nějak podobně. Když si sedl ke klavíru a zahrál a zazpíval směsku skladeb od U2, Michaela Jacksona nebo Boba Marleyho, posluchače v sále přesvědčil spíše o opaku. Už dříve si podřezal větev, když v rozhovoru bezelstně přiznal, že Got to Give it Up je jeho nejoblíbenější track a že když šli s Pharrellem natáčet do studia, řekli si prý, že by „měli udělat něco vtomhle stylu, něco stímhle groovem“. A autorům Blurred Lines určitě nepomohlo ani to, že když se ještě v létě 2013 začalo šuškat o podobnosti obou hitů, zažalovali pro jistotu majitele autorských práv na Got To Give it Up za pomluvu. Možná to byl právě tento neuvážený krok, který přesvědčil potomky soulové legendy, aby najali nejlepší právníky a zkusili si vzít, co jim patří.
Autorské války
Dějiny popu jsou plné obvinění z krádeží nápadů. První případy jsou zaznamenané už v polovině 19. století, nicméně zlatá éra válek o autorská práva začíná samozřejmě až po druhé světové válce, kdy se zrodil popový průmysl, generující tvůrcům velké zisky. Už v roce 1963 zažaloval rock’n’rollový pionýr Chuck Berry skupinu Beach Boys za to, že si do hitu Surfin’ U.S.A. vypůjčila melodii z jeho písně Sweet Little Sixteen. Spor vyřešilo mimosoudní vyrovnání, Berry byl připsán jako spoluautora inkasoval za píseň honoráře. Podobným způsobem se spory řeší dodnes, soud samotný je zdlouhavý a nákladný a hlavně může poškodit pověst obviněného muzikanta, který rozsudkem ztratí auru originálního autora. Mimosoudním vyrovnáním vyřešily svá obvinění i takové hvězdy jako Johnny Cash, Led Zeppelin nebo John Lennon. Jiný člen The Beatles George Harrison se musel vzdát části autorských práv na píseň My Sweet Lord, která podle rozhodnutí soudu zkopírovala část melodie He’s So Fine od skupiny The Chiffons. Verdikt ale paradoxně sejmul z Harrisona část viny, když soudce prohlásil, že výpůjčka byla jen „podvědomá“. Další muzikanti jako Radiohead, Oasis nebo ZZ Top odešli ze soudních síní poraženi.
Co mají podobné kauzy společného? Neplatí to vždy, ale obvykle jsou mezi obviněnými mladí interpreti, kteří natočili svůj první hit. V hudebním průmyslu ještě neumějí tak chodit a neubrání se právním supům ve službách ostřílenějších kolegů. Podobným způsobem přišla o většinu výdělků ze svého šlágru Bittersweet Symphony v polovině devadesátých let britská skupina The Verve. Do smyčcového podkladu totiž vysamplovala kousek aranží z orchestrální verze jedné písně Rolling Stones. Úryvek pustili pozpátku, originál nelze rozeznat, ale prostě měli smůlu. „Je to největší hit, který Jagger a Richards napsali za posledních třicet let,“ prohlásil po verdiktu soudu uštěpačně Richard Ashcroft, frontman The Verve.
Zhruba od devadesátých let počet podobných kauz roste. Jedním z důvodů je nárůst popularity hip hopu, který je postavený na výpůjčkách v podobě samplů. Roste ovšem také schopnost právníků vydolovat výnosnou kauzu i ze zdánlivé banality. Velké hudební labely tak dnes už mají ve svém týmu i lidi, kteří mají za úkol pohlídat případné problémy s autorskými právy. Když australská samplofonická trojice The Avalanches vydávala svoje letošní album Wildflower, najala si prý nejmenovanou dámu, která dokázala vystopovat všechny autory použitýchsamplů a dohodnout s nimi podmínky jejich užití. Rozhodně to nebylo zadarmo, ale tváří v tvář dnešním žalobám se to určitě vyplatilo.
Recyklace minulosti, která nebyla
Když se před nedávnem časopis The Rolling Stone zeptal Boba Dylana na kontroverze spojené s jeho údajnými výpůjčkami částí textů z děl jiných autorů, legendární písničkář se rozpálil do běla. „Na takové věci si můžou stěžovat jen chudáci. Je to všechno stará věc – je to součástí tradice. Všechno už tady bylo,“ prohlásil. Dylan má s podobným přístupem dlouhé zkušenosti, do svých folkových protestsongů v šedesátých letech přirozeně vplétal melodie z lidovek a předstíral, že je součástí dlouhé linie putovních písničkářů, kteří si písně vzájemně vypůjčovali. Autor? Ten byl už od určité chvíle neznámý a nevystopovatelný. Podobně ostatněfunguje tradice i v takzvané černošské hudbě, kde je píseň podobná otevřenému softwaru, jehož použití je absolutně svobodné. Uvěznit tyto hudební postupy do klecí jasných pravidel a omezení je poněkud ošemetné. Je totiž jisté nebezpečí, že když se bude bedlivě hlídat každý akord, zemře kreativita, která je postavená na práci se zdroji.
Není pochyb, že dnešní tvůrci to mají při snaze o úplnou originalitu o něco obtížnější. V éře YouTube a streamingových služeb je od nás všechna hudba, která kdy byla vytvořena, vzdálená jen jeden klik myši a odhalit případné výpůjčky je jednodušší než kdy předtím. Na druhou stranu se vkus popového publika, či přesněji dramaturgů a dalších mediálních filtrů, zužuje a dost možná nejsme daleko od okamžiku, kdy hity budou vznikat s pomocí počítačových algoritmů, které zohlední průměrný vkus. Autoři písní pro mainstream tak stojí před zvláštní, paradoxní volbou, musejí být co nejprůměrnější, a zároveň nesmějí užívat už jednou nahrané postupy. Žádný div, že současný střední proud zní jako nudná recyklace minulosti, která nikdy nebyla.
Sami muzikanti tuší, že utahování smyčky jejich kreativity hudbě nepomáhá. „Verdikt v tomto případě navrhuje trestání autorů písní za vytváření nové hudby, která je inspirována předchozími díly,“ píše se v petici, kterou po kauze Blurred Lines podepsalo přes dvěstě hudebníků. Rok a půl po rozsudku se dá s klidem říct, že kauza měla přesně takový efekt, jaký čekali největší pesimisti. Spustila totiž lov na úspěšné popové písně. Hned hitu následujícího léta ,Uptown Funk od Marka Ronsona a Bruna Marse, musela být do kolonky autorů po žalobě od členů funkové skupiny The Gap připsána ještě jména tvůrců skladby Oops! Upside Your Head. A v tažení proti „zlodějům“ pokračují i potomci Marvina Gaye, kterým loňský hit Thinking Out Loud britského písničkáře Eda Sheerana připomíná skladbu Let’s Get It On. Sheeran jeden z nejúspěšnějších současných popových zpěváků se bude muset bránit i obvinění kolegy Matta Cardleho, že ukradl jeho skladbu Amazing. Za touto žalobou mimochodem stojí Richard Busch, který úspěšně dotáhl do konce žalobu na Blurred Lines.
V bezpečí ale nejsou ani písně staré desítky let. Na začátku léta se museli slavní Led Zeppelin zpovídat z obvinění, že ukradli úvodní riffy Stairway To Heaven ze skladby Taurus od skupiny Spirit. Čtyřicetpět let poté, co píseň vyšla na albu IV. Soud nakonec rozhodl v prospěch Roberta Planta a spol., těžko to ale odradí muzikanty a jejich právníky od dalších pokusů. Získat dodatečně autorství hitu se totiž rovná jackpotu v loterii.
Foto: Ilustračné. Zdroj: Flickr. Autor: Thomas Hawk.
