Lordan Zafranovič je chorvatský režisér, jenž žije v Praze
Slováci a Češi příliš nechápou nevraživost mezi Chorvaty, Srby a Bosňáky. Vnímáme je jako blízké národy. Je to jen pozůstatek války nebo to má hlubší kořeny?
Pochopit se to dá, jenom když znáte historii Balkánu. Kořenem sváru je existence různých náboženství. V každé jedné krizi nebo válce je jeden vítěz a druhý poražený, jeden cítí křivdu a touží se pomstít, a tak se to točí dokola.
Takže válka v 90. letech byla náboženská válka?
Byla, jenom se o ní tak nemluví. Stačí si všimnout jak občané volili po ní. Volili zástupce jenom podle náboženského vyznání, nikoli podle občanského principu. Katolíci nikdy nevolí pravoslavné a opačně.
A to je mezi nimi takové nedůvěra resp. nevraživost? Těžko to pochopit?
Ano. Já jsem dělal na konci 90. let film Ostrov Balkán podle stejnoměrné knihy Miroslava Štefanoviče. Začali jsme ho točit ve Francii, potom jsme přišli do Chorvatska a film jsem nedodělali. Je mi to hrozně líto, protože v tom filmu bylo vše, co vím o Jugoslávii, proč vznikla válka, proč se válčilo a dělali hrůzostrašné činy. Byla by to určitá katarze. Doufám, že nejenom pro mě, ale pro všechny. Nyní mám strach, že všechny věci se opět opakují.
Z dějin je zřejmé, že si Srbové a Bosňáci (muslimové) dělali vzájemně zle, jestli přes první nebo druhou světovou válku, že tam zůstala určité stigma Ale Srby a Chorvati? Je mezi nimi takový rozdíl?
Mluvíme stejným jazykem. Náš slavný spisovatel Krleža říkal, že máme stejný jazyk, jenom Srbové jej nazývají srbský a Chorvati chorvatský. To jsou malé rozdíly jako i a e, lipe a lepo. Jazyk není jenom komunikace, jazyk je taky kultura, jazyk je společný život, jazyk je něco víc, víc než jenom komunikace. Znamená to, že když máte stejný jazyk, máte stejnou kulturu, máte společné prostředí, máte společné umění, společný film. Dneska neexistuje žádny srbský film, který nefinancují částečně Chorvati nebo opačně, protože existuje společný trh. Tedy každý film, který se natočí, je v koprodukci. Znovu se revitalizoval jihoslovanský trh.
Přátelství mezi námi je, ale příliš se neznáme. Slováci jezdí k moři, ale to je povrchní znalost. Společně jsme žili v Uhersku. Nyní je mezi námi Maďarsko. Neznáme kultury, nepřekládají se knihy, minimální kulturní výměna.
Rád bych vzpomenul jeden můj film. Je to Pád století – Testament L.Z. Film jsem dokončoval počátkem 90. let. Jenže začala válka, vraceli se z exilu Ustašovci a já jsem musel emigrovat do Paříže. V tom filmu je ukázáno i přátelství mezi našimi národy. Když se před druhou světovou válkou Chorvatsko i Slovensko osamostatnili, první fotbalový zápas sehráli spolu. Náš ministr se podepisoval i slovensky. Samozřejmě byla to temná doba a dělali různá zvěrstva.
Je zajímavé jako se to za posledních 25 let vyvíjí, možná kvůli válce, nevím. Naše filmy nechodí na velké filmové festivaly. Dominují velké státy jako Francie, Itálie nebo Španělsko.
Například Němec mluví německy a Francouz mu rozumí a opačně. Mají společný televizní kanál Arte. Ve Skandinávii je to samozřejmost. Například na Slovensku neexistují v nabídce ani chorvatské, slovinské nebo srbské televizní kanály. Porozumění v chorvatštině se časem u diváka dostaví. Anebo založit například společnou televizi jak mají Němci a Francouzi Arte. Víc by jsme si rozuměli a nemuseli by jsme spolu mluvit anglicky.
Ano, naše jazyky jsou velice podobné. I polština je velice podobná. Jsou to zajímavé nápady. Vzpomínám si, že v Maďarsku před 10-15 lety byl nějaký ředitel, který měl zájem založit nějakou středoevropskou televizi Bohužel, každý je dnes spokojený jak to je. Nikdo se neujme aktivity, nezadá podnět. Je to otázka i pro ředitele veřejně-právních televizí, aby vyvinuli nějakou aktivitu, formu spolupráce.
Skandinávci mají nadnárodní Severskou radu, která vznikla ještě před EÚ. Jednotlivé státy a parlamenty nominují do společných orgánů své lidi. V našem regiónu je to nemožné?
Je to vynikající idea podobně jako společná televize. Musím o tom přemýšlet. To by zviditelnilo spisovatele, filmy a mnohé jiné věci. Je tady jeden problém – Rusko.
Proti Rusku se vzepřel Tito. Víte, že nejenom Tito nebo Dimitrov na Balkáně, ale taky Slovák Milan Hodža měl před první světovou válkou a před skončením druhé světové války ideu založit středoevropskou (kon)federaci.
To prvně slyším, ale není to špatná myšlenka. Podobnost jazyka, rozumíme si, takže by to možno fungovalo.
Natočil jste veliký několikadílný televizní dokument o Titovi. Ten dokázal spojovat národy a mít respekt v celém světě a spojoval národy v našem regionu. Anebo máme chápat Tita jenom jako diktátora?
Ano, natočil jsem třináctidílny seriál o Titovi. Tam to je vše. Jsou tam svědkové doby, jeho přátelé, bývalá manželka. Studoval jsem materiály k filmu 5 až 6 let. Byl to jiná, vzácná doba. Lidi tehdy mysleli trochu jinak, měli jinou představu o fungování světa, o budoucnosti. Vycházeli z tehdejších historických zkušeností. Podle mě, to byla tehdejší doba, doba druhé poloviny 20. století, jeden z vrcholů civilizace. To se ale rozpadlo. Všechny civilizace, když dosáhnou vrcholu, pak spadnou. A ti lidi již nikdy nebudou mít, co měli.
Ale Srbové neměli stejný vztah k Titovi?
Srbové byli vždy trochu imperiální. Je to největší jihoslovanský národ. Bělehrad byl hlavním městem. Když přišel někdo do Bělehradu, tak se potom těžko vracel do Chorvatska a Slovinska.
A Chorvatské jaro?
To bylo jako v Československu proti komunistům?
A Ustašovci? Jsou nyní v Chorvatsku?
Tehdy jich bylo málo, dnes jsou.
Je Chorvatsko rozděleno mezi Ustašovce a ostatní?
Velmi, 50 na 50%. Nikdy v minulosti tomu tak nebylo. Bývalý ministr kultury se k nim vyjadřoval příznivě. To bylo za naší doby nepochopitelné. Je taky nepochopitelné, že byli v roce 1945 vyhnáni a oni se po 40 letech vrátili, jakoby se nic nestalo. Dvacet let říkají, že jsi Chorvat a to ostatní není důležitě.
A tento stav panuje v celém Chorvatsku i v Dalmácii například.
Jo, ten primitivismus se šíří všude.
Ustašovci nesnáší Tita?
Samozřejmě.
Jenomže Tito byl největší Chorvát. Ve světě měl velkou popularitu a respekt. Měli by být hrdí na něho.
No, on byl ale komunista.
Vztahy s Maďarskem jsou dobré?
Orbán a ti naši mají společnou ideologii. Migranti, to je něco nepochopitelné. Dráty kolem. Celá Evropa je obehnána dráty. Proč?
V jednom dokumentu jste řekl, že byl pro Vás šok příjezd do mlhy ponořené Prahy ze slunečního Splitu. I intelektuální?
Když jsem přišel společně s kamarádem v zimě roce 1967 vlakem z Budapešti do Prahy na nádraží Střed byla hrozná mlha. Já jsem se ztratil, pak jsem dostal zpět na nádraží a volal a volal, až jsi pro mě přišel sekretář z fakulty. V prvních dnech jsem chtěl jenom vrátit domů…
I myšlení? Byl jste inspirován italskou kinematografií, ale ta česká v 60. letech nebyla až tak odlišná?
Ne, byla odlišná. My v Dalmácii i na celém chorvatském pobřeží jsme byli ovlivněni a nasyceni italskou kulturou. Lidi, města a náměstí jsou podobné; humor je podobný. Já jsem na tom vyrůstal. Měl jsem nějaké italské kořeny, a taky samozřejmě slovanské. Ale Záhřeb je něco jiného. A Čechy taky, to je už střední Evropa. Je tu chladno. Když jsem tady studoval prvních 6 měsíců, bylo to pro mě těžké. A myšlení je taky jiné. Někdy se mi zdá, že něco říkám a oni mi rozumí, ale myslí pod tím něco jiného.
Je rozdíl při hledání porozumění pro své myšlenky, dílo v Záhřebu a v Praze?
Veliký. Mně se zdá, že v Čechách panuje nějaká forma úzkosti, malé otevřenosti.
Jan Hřebejk se zabývá československou zkušeností. Oslovuje velkou část diváků v Česku a Slovensku. Rezonuje například tato naše zkušenost nebo vůbec český film v Chorvatsku?
Řekl bych, že spíš rezonuje Svěrák a jeho humor, ale vůbec český humor. Chorvati mají rádi český film.
Je naše estetika v umění, literatuře, hudbě, nebo filmu ojedinělá a svérázná? Pavić, D. Kiš, Grendel, Havel, Kertész, Konrád, Krleža, Kafka, Hašek a Kundera? Kieslowski, Chytilová, Jakubisko a Kusturica? Existuje středoevropský magický realizmus?
Měli jsme spisovatelé, kteří byli světoví jako Andrič nebo Krleža. Dnes je to jiné. Změnil se svět, změnili se pohledy na literaturu. A taky se mi zdá, že tady chybí konflikty, že tady panuje harmonie. Jenomže literatura nebo film potřebuje konflikt, aby mohly něco vyjádřit. Proto jsou nyní romány o ničem. Za éry komunismu to byl spíš naopak. V Československu panoval tvrdý komunismus, proti kterému se bojovalo, byl odpor. Lidi jej nenáviděli. Museli jsme bojovat s cenzurou, snažit se ji přelstít. V Jugoslávii panoval měkký komunismus. Ale nyní je to v Chorvatsku stejné.
Milan Kundera v minulosti řekl, že velmoci dělají dějiny a malé národy by měly svůj smysl hledat v kulturní tvorbě.
Má pravdu. Mimochodem, mi přednášel první dva ročníky na FAMU. Malý národ může jít ven, ozřejmit se, jenom přes kulturu; být jeden z nich, roven velkým národům. Podle mě neexistují žádné hranice, jenom individua, které můžou být velcí u každého národa. Najednou i z malého národa se zrodil velký člověk jako například Nikola Tesla. To nehraje roli, jestli je někdo Francouz nebo Němec, to individua jsou důležitá, stačí jeden veliký a změní hodné.
Ano, ale filozof a spisovatel je uzavřen ve svém malém jazyku a má problém se dostat do světa.
Ano, každý malý národ trpí špatnou komunikací se světem.
Střední Evropa je taková Evropa v menším vydání. Maďarský spisovatel Péter Esterházy řekl, že rozpad střední Evropy se začal válkou v Jugoslávii. Jak to tam v dnešní turbulentní době v Evropě vypadá? Vztahy se zlepšili.
V poslední době se zlepšili, ale stále cítit napětí. Dnes panuje nějaké koexistence. Lidi z jednotlivých národů si nevěří nebo si nedůvěřují. Není vyřešených spousta problému z války. Nejsou vyřešeny ani hranice. Nenávist je pumpovaná strašnou válečnou propagandou – televize, rádia, noviny. Zločinci ze Srbska, Chorvatska, Bosny, Slovinska nebyli souzeni, jsou hrdinové. Generace, která před deseti lety měla deset nebo patnáct let bude napumpovaná nenávisti. Bude to strašný problém. Mám strach z budoucnosti.
Foto: Wikimedia Commons, Přemysl Otakar
