Česká levice v letošních parlamentních volbách utržila těžkou ránu. Se 7,76 % a 393 100 hlasy je v současnosti nejsilnější levicovou stranu KSČM, což stěží vzbudí nadšení u progresivní části levice. ČSSD, která byla ještě v minulém období nejsilnější vládní stranou, spadla na 7,27% (horší volební výsledek zažila strana naposledy v roce 1992, ještě jako Československá sociální demokracie). Zelení, kteří svůj levicový obrat uskutečnili pod vedením Matěje Stropnického před dvěma lety, získali 1,46 %, a nedosáhli tak ani státní příspěvek, což pro stranu může mít existenční důsledky.
Zřejmě největším překvapením byla porážka sociálních demokratů. Tak nízký volební výsledek jim před volbami nepředpovídaly ani ty nejčernější průzkumy. V kampani se ČSSD pokusila o výměnu lídra po vzoru německých socialistů, ovšem svým vlastním způsobem. Necharismatického Bohuslava Sobotku tak v čele strany vystřídal Milan Chovanec (ten samý Chovanec, který se v roce 2013 účastnil puče proti Bohuslavu Sobotkovi) a v roli volebního lídra jej vystřídal zmatený filozof Lubomír Zaorálek. Ačkoliv se tah Zaorálkem mohl zprvu jevit jako rozumný (Zaorálek dlouhodobě zajišťoval intelektuální a programové zázemí strany), v zádech s Milanem Chovancem brojícím s puškou v ruce proti uprchlíkům a po čtyřech letech ve vládě se jeho vyhlášení války levné práci nesetkalo s úspěchem. Vedle plejády protiuprchlických uskupení však nepůsobil se svým bojem proti imigrantům důvěryhodně ani zmíněný Milan Chovanec. Těžko říct, zda po volebním debaklu převládne ve straně liberální křídlo, které se snaží s Manifestem lepší ČSSD stranu obrodit, nebo zda se kormidla ujme konzervativně nacionální křídlo reprezentované lidmi jako Milan Chovanec.
Komunistům coby lovcům protestních voličů letos vypálila rybník dvě politická hnutí. Jednak vítězné hnutí ANO podnikatele Andreje Babiše (který si dokázal uchovat svou image bojovníka proti systému navzdory účasti ve vládní koalici) a hnutí SPD Tomia Okamury, které těžilo ze své dlouhodobé protiimigrační rétoriky a stalo se letos čtvrtou nejsilnější parlamentní stranou. Ve světle těchto uskupení působili i komunisté jako klidná síla. Po obrodném procesu ve vlastní straně volá i místopředseda KSČM Jiří Dolejš, který by si přál generační obměnu ve vedení a konec nadvlády „normalizačních borců.“ Na první pohled se může zdát, že oproti sociálním demokratům má dnes KSČM pro svou případnou revitalizaci lepší startovní pozici, neboť výrazné postavy konzervativního křídla jako Marta Semelová či Josef Skála ve volbách propadly, v dohledu ovšem není žádná mladá a dostatečně progresivní skupina, která by měla komunisty reformovat. Vzhledem k tomu, že strana dosáhla svého nejhoršího výsledku po roce 1989 zachování státu quo nebude udržitelné. Jak v případě ČSSD tak KSČM o jejich budoucnosti na dlouhou dobu dopředu rozhodnou celostátní sjezdy, ohlášené na duben roku 2018.
Jisté specifikum levicové části české politické scény tvoří Zelení. Ti si svým levicovým coming outem prošli před dvěma lety, zvolením Matěje Stropnického za předsedu. Netrvalo dlouho a Strana zelených začala být v médiích skloňována jako levicová. Stropnického vize zahrnovala hlasitou kritiku globalizace a větší důraz na propojení sociálního programu s ekologickým, a zbavit tak Zelené nálepky strany jednoho tématu. Nakonec zašel ještě dál a nebál se prohlásit, že Zelení by měli být více radikální. To byl v rámci vlastního vymezení poměrně velký posun oproti předchozím předsedům, kteří prohlašovali překonání pravolevého vnímání politiky a Zelené drželi v politickém středu. Rok po zvolení Stropnického strana na dalším sjezdu završila několikaletou práci na novém dlouhodobém politickém programu, který veřejnosti potvrdil obrat strany doleva. Samotným problémem byl právě tento obrat, se kterým se neztotožnila nemalá část členské základny, která do této situace spadla právě zvolením Matěje Stropnického, formálně si jej však nikdy neodhlasovala. Důsledkem vnitrostranického konfliktu o směřování strany navenek (a bez pochyby jiných vnějších okolností) byla kampaň, která Zelené připravila o více jak polovinu jejich dosavadních voličů. Pro typické voliče levice nebyl sociální program Zelených v jejich podání důvěryhodný. Zelení se svými stěžejními tématy nikdy nebyli stranou pro masy a očima voličů z regionů bývají často viděni jako výhradně pražská strana a především součást odcizených intelektuálních elit, které sice rády poučují, ale jejich hlasu nenaslouchají. V městských liberálech zase budil nedůvěru jejich mediální posun vlevo, a ve světle strachu z propadlého hlasu tak pro ně Zelení nebyli relevantní volbou. V kampani s hesly jako moderní stát, zdravé potraviny a čistá příroda nakonec nepřišla ani ta radikální kritika globalizace, která měla k Zeleným přivést zcela nový okruh voličů.
Každá z těchto stran momentálně stojí na rozcestí. Dokáží se KSČM a ČSSD zreformovat, nebo naopak vypudí svá progresivní křídla mimo stranu? Udělají Zelení krok zpět ke své středové profilaci a pokusí se znovu získat hlasy (spíše středo-pravých) městských liberálů? Nabízí se zde otázka, zda nedozrál čas na nový levicový subjekt. Je zde ovšem poptávka po straně (či hnutí), která bude prosazovat sociální, solidární, antirasistickou a environmentálně citlivou politiku? Současná situace zřejmě již brzy dožene všechny zmíněné subjekty a především pak jejich progresivní části k tomu, aby si tuto otázku přinejmenším položily.
Autor je večný študent filozofie a príležitostný prekladateľ
Foto zdroj: http://hlavne.sk
