Že je iniciativa Milion chvilek pro demokracii ideově a možná i personálně propojená s českou pravicí, by nás nemělo překvapovat. Jasně tak ale zároveň vidíme její limity, protože jakmile začne antibabišovské hnutí tíhnout ke stranám a hnutím, které byly příčinou nástupu Andreje Babiše, existence Chvilkařů ztrácí smysl.
Jak na podzim informoval server Aktuálně, místopředseda spolku Benjamin Roll se nechal slyšet, že demonstrovat proti rozhodnutí státního zástupce zastavit kauzu Čapí hnízdo by bylo „popřením respektu k právnímu státu“. Milion chvilek pro demokracii je tím pádem v pasti – nemohou dále demonstrovat, protože by tím zpochybňovali rozhodnutí nezávislého soudu. Co s tím?
Tak předně je třeba opustit iluzi, že tady obhajujeme fungující právní stát. Je to přesně naopak. Situace, kdy trestně stíhaný premiér vymění ministryni spravedlnosti, aby se krátce poté ze záhadného důvodu zastavilo jeho stíhání, může být předmětem mnoha spekulací a interpretací, rozhodně však nepoukazuje na to, že žijeme v právním státě. Nastolení právního státu však v tak extrémní situaci politického klientelismu není možné legálními prostředky, proto je nezbytné uchýlit se k legitimním aktům občanské neposlušnosti, jako jsou blokády či okupační stávky. Bez těchto aktů totiž bude Milion chvilek za demokracii jen neškodným terčem vtipů Soukupových pořadů na TV Barrandov. Babišovi soudci totiž jednoho dne mohou rozhodnout, že Milion chvilek za demokracii bude rozpuštěn (protože je, dejme tomu, extremistický) a jeho příznivci udělají co? Pokrčí rameny a budou „respektovat rozhodnutí nezávislého soudu“?
Milion chvilek se však bude muset rozhodnout – buď budou jen neškodnými štěkajícími spojenci pravicových stran „v mezích zákona“, anebo přitlačí na pilu, dají v sázku svůj alibismus i cejch umírněnosti a budou mít naději, že svým občanským aktivismem skutečně něco změní. V listopadu, během výročí Sametové revoluce, k tomu měli unikátní příležitost. Bohužel ji promarnili. Pietně sice „poděkovali, že můžem“, ale formy protestů neopustily apelativní rámec.
V rozhovoru pro Právo (14. 12.) se bezzubost chvilkařské taktiky odhaluje konečně v plné kráse. Předseda spolku Mikulář Minář prohlašuje, že „budou demonstrovat tak dlouho, až bude naše demokracie zdravá, přinejmenším stabilizovaná.“ Takový postup by ale mohl fungovat jen v případě, že by demonstrace nutily Andreje Babiše reagovat a oslabovaly jeho voličské preference. Nic z toho se však neděje; demonstrace Milionu chvilek pro demokracii jako kdyby se odehrávaly ve zcela jiné dimenzi, než ve které žije Andrej Babiš a preference ANO zůstávají stále stejné.
Přešlapování spojené s neúčinným voláním po morálních hodnotách Minář zakončil tvrzením, že „neděláme revoluci, ale bráníme systém.“ To ale znamená vracet se ke strukturám, jejichž nefunkčnost zrodila Andreje Babiše. A kruh se tím uzavírá. Milion chvilek za demokracii prostě ze slepé uličky vykročí jedině tehdy, navážou-li na rok 2012, kdy se diskutovalo o alternativách (v rámci celospolečenské diskuse třeba na platformě ProAltu). Jakmile totiž běžní demonstranti neuvidí reálné výsledky svého aktivismu, přijde vyhoření a nakonec se budou Chvilkaři scházet v pěti lidech. A to by byla vzhledem k aktuální masovosti hnutí velká škoda.
Obrázok: Demonštrácia proti Andrejovi Babišovi. Zdroj: Wikimedia.
