Saudská Arábia vyzerá z diaľky ako bizarné kráľovstvo z nejakej veľmi zlej rozprávky. Akú rolu dnes hrá v geopolitike Blízkeho východu? A ako s tým súvisíme my? Na tieto otázky odpovedá politologička a arabistka, Zora Hesová v našom partnerskom časopise Nový Prostor.
Od roku 2001, a ještě akutněji s uprchlickou krizí, jsme nuceni se zabývat událostmi, které se dějí v krizemi zmítaném a málo známém světě Blízkého východu. Máme přirozený sklon používat zkratky, které zdánlivě jeho krize zjednodušují: Islám proti Západu, sekularisté proti náboženským fanatikům, liberálové proti konzervativcům. Ale nejčastěji jsou tyto zkratky zavádějící, maskují reálné problémy pod iluzorním, zdánlivě sjednocujícím faktorem náboženství. Saúdská Arábie je nejlepším příkladem jedné kontraintuitivní reality.
Jedna rodina vládne všem
Je to vskutku země nemoderní. Je jednou z mála absolutistických zemí, monarchií bez ústavy, bez parlamentu, bez moderního pozitivního práva. Její bohaté zdroje ovládá jedna (početná) rodina, která diktuje svá pravidla asi 30 miliónům lidí v ní žijícím. Dvě třetiny z nich jsou místní a třetina vzdělaní gastarbeitři – rodina Saúdů je ovládá penězi a náboženskou ideologií, která je všechno jiné než „tradiční“ islám. Vznikla díky hnutí velmi podobnému dnešním fanatikům takzvaného Islámského státu. Takzvaní wahhábité se od 18. století spojovali do militantních bratrstev s cílem nastolit vládu puritánského výkladu islámu, který nedopouštěl odchylky od mytizovaného prapůvodního islámu a agresivně útočil na menšiny a například i na hrobky prorokovy rodiny.
Druhou dimenzí státu, založeného rodinou Saúdů úspěšně až po první světové válce, byl ovšem i pragmatismus, rozvážná reakce proti módním politickým trendům, jakož i otevřenost vůči moderním technologiím. Spojenectví wahhábitů s rodinou Saúdů z neúrodného pouštního Nadždu kolem Rijádu umožnilo dobýt Arabský poloostrov. Stát jako stabilní a modernizující se instituce byl ale vybudován poté, co Saúdové vojensky porazili wahhábitská bratrstva a kmeny a uzavřeli technologické a politické spojenectví s USA, sjednané s prezidentem Rooseveltem a posléze podepsané cestou z konference v Jaltě v roce 1945.
Američtí geologové a inženýři několik desetiletí úzce spolupracovali s absolutistickým králem, protikladem amerického republikánství a liberalismu, na modernizaci Království výměnou za přístup k jeho ropnému bohatství. Nejenže vybudovali ropný průmysl, ale i veškerou infrastrukturu a zejména technický základ jeho přežití v poušti. Saúdská Arábie nemá téměř žádné zdroje vody, ale naučila se ji vyrábět desalinizací, a nakonec se stala vývozcem obilí, moderním státem s dálnicemi, bankami a univerzitami a s mládeží, která patří k jedněm z nejvíce napojených na internet.
Saúdské království – Kingdom of Saudi Arabia je nestarším, nejsilnějším a nejvěrnějším spojencem USA v regionu a zemí, která má na kontě řadu nepravděpodobných úspěchů. Kromě ropnými dolary financovaného rozvoje se zapojilo mohutně i do dalšího projektu USA, do studené války. V padesátých a zejména šedesátých letech byla Saúdská Arábie pouštní provincií se dvěma klenoty, svatými muslimskými městy Mekkou a Medínou. Centrem arabského intelektuálního, kulturního a politického života byla však tehdy Káhira, vedle Damašku, Bejrútu a Bagdádu, jimž na lesku dodaly národní socialistické, antikoloniální revoluce.
Saúdská Arábie se připojila v sedmdesátých letech do americké reakce proti vlně socialismu svým vlastním nástrojem, který socialismus nadlouho přežil a dodnes formuje moderní islámský svět. Reformulovala revoluční náboženský proud wahhábismu do rigidní státní doktríny, přijala velké množství islamistů a salafistů, politických exulantů prchajících z arabských sekularistických republik a s jejich pomocí se vyšvihla na vrchol ideologické islamistické reakce. Právě v Saúdské Arábii vznikla centra rigidního, konzervativního, nepolitického salafismu, kde pracovaly desítky šejchů, kteří postupně, po návratu domů nebo s rozvojem komunikačních technologií, získávali globální vliv. Království samotné začalo kromě ropy vyvážet i svou verzi státní panislamistické doktríny. Bohaté, Saúdy financované, globální islámské, mládežnické, kulturní a proselytické instituce začaly po celém islámském světě úspěšně konkurovat místním, tradičním nebo menšinovým formám islámu a jejich autoritám.
Dvě náboženská centra
V osmdesátých letech se Saúdové přímo zapojili do studené války podporou džihádu v Afghánistánu, později podpořili islámské strany v občanských válkách na Balkáně a na Kavkaze. Jejich pragmatismus měl ale v konkurenci s politickým islámem vždy navrch. Když po arabských revolucích z roku 2011 islamismus Muslimských bratří získával na vlivu, Saúdové se jasně postavili do tábora kontrarevoluce a zásadním způsobem podpořili například puč egyptské sekularistické armády proti prezidentu Mursímu. Muslimské bratrstvo se totiž stalo nakrátko šampionem demokratických aspirací arabské ulice, což znamenalo ohrožení absolutistického způsobu vládnutí saúdských princů a emírů v Perském zálivu. Favoritem Saúdské Arábie byli nepolitičtí islámští radikálové, salafisté. Když se i oni zpolitizovali a v Sýrii a Iráku založily pozůstatky bývalé al-Káidy hnutí takzvaného Islámského státu, velmi podobného původním wahhábitům, začali Saúdi otevřeně bojovat i proti nim. Saúdská Arábie je od roku 2001 spojencem USA v boji proti džihádismu. Jakkoli je její role v začátcích ozbrojeného povstání v Sýrii ambivalentní, dnes spolupracuje se Západem na omezení finančních toků směrem k Islámskému státu a podílí se na podpoře salafistického boje o Sýrii.
Po roce 2011 se začala Saúdská Arábie vymaňovat z rozpadajícího se amerického řádu na Blízkém východě a prosazovat vlastní zájmy v regionu, který se během Arabského jara otevřel vnitřním opozicím i vnějším vlivům. Půl století staré (nebo spíš mladé) národní státy, vzešlé z kolonialismu, Irák, Sýrie, Libye a Jemen, se pod tlakem protestů a brutální reakce místních diktátorských struktur rozpadly; jiné, jako Egypt a Tunisko, jsou paralyzovány vnitřními krizemi. Jordánsko a monarchie Zálivu jako Bahrajn závisejí na Saúdech.
Z chaosu po roce 2011 se v celém regionu vynořily pouze dva akceschopné, politicky stabilní a finančně zajištěné státy, Saúdská Arábie a Írán. Oba státy jsou od roku 2003 vtahovány do vzájemné soutěže o vakuum, zanechané rozpadem bývalého Iráku a Sýrie. Mechanismus tohoto vtahování se nazývá konfesní konflikt neboli sektářská válka (sectarianism). Arabská obyvatelstva mezi Íránem, Zálivem a Izraelem jsou smíšeného náboženského vyznání. S rozpadem sekulárních národních států, které se po roce 2011 projevily jako bašty partikulárních zájmů rodin či politických skupin (alawitů v Sýrii, Málikího šíitské mocenské skupiny v Iráku), obyvatelstva téměř zcela ztratila základ pro národní identitu, iráckou a syrskou. Případnost k šíismu (dvě třetiny obyvatel Iráku, desetina Sýrie, čtvrtina Libanonu) je otevírá vlivu, podpoře i manipulaci Íránu, stejně jako případnost ostatních Arabů k sunnismu v severním Iráku a v Sýrii zase vlivu sunnitských salafistů.
Nejde ovšem o konflikt náboženský, ale spíše o hledání stabilní politické logiky ve velmi nestabilním světě. Střetávají se zde dvě regionální mocnosti, ale i logika politického sebeurčení a protirevoluční reakce, absurdně rozesetá do různých politických konstelací. Saúdi podporují skrze rigidní salafismus doma i v zahraničí sektářskou, konzervativní identitu svého mocnářství proti tendenci k demokratickému sebeurčení: a to jak u svých vlastních menšin, šíitů na východě Saúdské Arábie ale i v Bahrajnu, tak u islamistů typu Muslimského bratrstva v Království a jinde. Írán zase podporuje nominálně se šíismem spřátelené alawity prezidenta Asada v Sýrii, jakož i své šíitské spojence, menšinové irácké a jemenské šíity a libanonský Hezbolláh. Saúdům už se fundamentalismus vymkl z rukou – Islámský stát začal budovat stát podobně radikální, jako původní wahhábitské milice. hodobě jimi Záliv například financuje dolar, tedy státní dluhopisy USA, a americký zbrojní průmysl. Po roce 2011 začal Záliv investovat do politického vlivu v rozpadajícím se Blízkém východě.
Ropná architektura
Ovšem základem pro obrovský vliv, který proti sobě v tuctu zástupných konfliktů staví sunnity a šíity, Saúdy a Írán, je globální fenomén, kterého jsme už desetiletí součástí i my a celý Západ. Lokální politické střety v Libyi, Sýrii a Iráku se mohly rozvinout do občanských válek a potom i do systematické destrukce tamní starověké i moderní civilizace díky tomu, že do tamních chudých, pouštních a polopouštních oblastí přicházejí nezměrné a neustávající zdroje financí, zbraní a nakonec i žoldnéřů, a to právě a zejména ze strany sunnitských království Zálivu a Íránu, doprovázené i obnovenou logikou studené války a jejích bývalých velmocí. Saúdská Arábie zejména, Írán o něco méně, disponuje takovou mocí, která umožňuje financovat válečné úsilí statisíců bojovníků a jejich rodin – ropnými financemi.
Od sedmdesátých let industrializovaný Západ a později i modernizující se Východ přemisťují ročně stamiliardy dolarů do země, ve které je prakticky nelze produktivně investovat – ať už kvůli omezením saúdského politického systému, jeho geografické povaze, nebo kvůli čistému objemu peněz, které se pak nějakým způsobem vracejí do globálního oběhu. Dlouhodobě jimi Záliv například financuje dolar, tedy státní dluhopisy USA, a americký zbrojní průmysl. Po roce 2011 začal Záliv investovat do politického vlivu v rozpadajícím se Blízkém východě. S ohledem na to, že za posledních deset let, do pádu cen ropy před dvěma lety, shromáždila saúdská rodina a emírové Zálivu stamiliardy volných dolarů, není se čemu divit. Cena války v Sýrii se počítá v jednotkách těchto miliard, možná víc, další desítky jsou používány na usměrnění politického vývoje v Egyptě, Jordánsku, Libyi, Jemenu atd.
Syrské kataklysma – tedy fakt, že se lokální neozbrojené povstání změnilo v nekončící ničivou válku s globálním rozměrem – je důsledkem bezprecedentního přesunu finančních zdrojů do jednoho malého regionu. O to víc, že se prostředky koncentrují zejména do země, která funguje na základě obratné, pragmatické, ale zcela autokratické a neomezené vlády, opřené o panislamistickou ideologii. Ohromující povahu mocenské nerovnováhy v přelidněném, politicky strnulém arabském světě, odkryla teprve syrská válka. Bylo by chybné hledat vysvětlení v ideologii bez přihlédnutí k souvislostem těchto lokálních jevů s globálně propojeným světem, jehož jsme i my součástí. Na dění na Blízkém východě se podílíme každou kapkou ropy, kterou natankujeme.
Foto: ilustračné. Zdroj: Flickr. Autor: edward musiak.
