Z partnerského časopisu Sedmá generace tentokrát prinášame článok o úmrtí významnej honduraskej environmentálnej aktivistky Berty Cáceres.
Násilnou smrt Berty Cáceres — ekologické aktivistky, domorodé obyvatelky a představitelky sociálního hnutí v Hondurasu — letos v březnu zaznamenala i hlavní česká média. To se ovšem nedá říci o její úctyhodné aktivistické činnosti oceněné loni prestižní Goldmanovou cenou. Právě toto téma přitom vypovídá cosi důležitého o dnešní době a světě, jehož jsme bytostnou součástí. Chci tuto osobnost připomenout a představit v globálních souvislostech.
Berta Cáceres (45), aktivistka a matka čtyř dětí, byla zavražděna v noci z 2. na 3. března 2016 ve svém domě v honduraském La Esperanza. Tato zpráva obletěla svět. Její smrt podle rodiny a mnoha lidskoprávních a neziskových organizací s pravděpodobností hraničící s jistotou bezprostředně souvisí s její dlouholetou účastí na boji za práva domorodých kmenů. Stála v čele odporu proti projektům s nepříznivými dopady na přírodu, které vytlačují z domovů původní obyvatele. Před 22 lety tato příslušnice kmene Lenca spoluzakládala a později koordinovala Národní radu lidových a domorodých organizací Hondurasu (COPINH, Consejo Cívico de Organizaciones Indígenas Populares), která místním umožňuje společně čelit hrozbám a účinněji bojovat za svá práva. Cáceres byla za svou neúnavnou práci v roce 2015 oceněná Goldmanovou environmentální cenou pro oblast jižní a střední Ameriky.
Bohatá země, chudí obyvatelé
Honduras je republika s přibližně osmi miliony obyvatel, kterou v jednom pořadu ČT nazvali paradoxně posledním rájem. Země zaujímá přední místo spíš z hlediska chudoby obyvatelstva, politické nestability, vysoké míry nerovností, korupce a kriminality. Zde se zrodilo pejorativní označení „banánová republika“ označující chudé zemědělské země se zkorumpovanou vládou, řízené místní oligarchií napojenou na vlivné americké či nadnárodní korporace (Dole, Chiquita). Honduras je také země oplývající bohatstvím přírodních zdrojů, jehož odvrácenou stránku představuje boj o jeho získání a kontrolu území. V zájmu ekonomického, případně i sociálního rozvoje a zisku za každou cenu je drancována příroda: těží se dřevo, minerály, intenzifikuje se zemědělská výroba — monokultury palem olejných, banánů, chov hovězího dobytka. Ve jménu „rozvoje“ jsou pošlapávány tradice a kulturní dědictví obyvatel. Ekonomický rozvoj vyžaduje obrovské množství energie, proto se velký kapitál v posledním desetiletí zaměřil na (vysoce ziskové) investice do energetiky, jaké představují výstavby hydroelektráren. V projektech hrají výraznou roli americké, evropské a nadnárodní společnosti, mezinárodní rozvojové politiky a programy.
Beverly Bell, zakladatelka a koordinátorka iniciativy Otro Mundos, prohlásila, že v Hondurasu se jedná i o budoucnost celé Střední Ameriky jako epicentra těžebního průmyslu. Nadnárodní korporace přebírají lesy, doly, vody, půdu původních obyvatel a práva k jejich intelektuálnímu vlastnictví. Sociální hnutí jako ta vedená Bertou Cáceres se v Hondurasu snaží ochránit území původních obyvatel, obhajovat spravedlnost a participativní demokracii.
Politika a sociální hnutí
Kořeny hnutí odporu místních obyvatel se tradují již do 16. století, kdy indiáni kmene Lenca vzdorovali španělským conquistadorům, například Hernánu Cortésovi. Současné hnutí v zemích Latinské Ameriky se spojuje s nesouhlasem se zaváděním neoliberálních reforem známých jako „strukturální přizpůsobování“ pod taktovkou Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. I v Hondurasu byly v 90. letech 20. století privatizovány státní podniky, zabírána půda, deregulován trh práce, finanční trhy a odstraňovaly se obchodní bariéry. Tato opatření ale hospodářskou situaci státu a občanů příliš nezlepšila. Spíše napomohla ke koncentraci bohatství a půdy v rukou „deseti rodin“, přičemž mnoho obyvatel naopak ztratilo přístup k půdě a tradičnímu způsobu obživy. Místo očekávaného „prokapávacího“ účinku“ (bohatství se dostane i těm nejchudším) narostly příjmové nerovnosti, chudoba a konflikty. Další vlnu zahraničních investic rozpohyboval ničivý hurikán Mitch v roce 1998, největší bouře na západní polokouli za poslední dvě století, která za sebou zanechala přes deset tisíc mrtvých, tisíce pohřešovaných a přímé škody na majetku v hodnotě miliard dolarů. Na ty se pak mohla vrhnout neoliberální rozvojová agenda v podobě obnovy infrastruktury, rozvoje zemědělského průmyslu a turistického ruchu.
V zemích střední a jižní Ameriky se v reakci na pravicové reformy vzedmulo hnutí odporu, které reprezentují především Zapatisté v Chiapasu nebo Bolívarská revoluce ve Venezuele. V Hondurasu se sociální hnutí projevilo později, za vlády prezidenta Manuela „Mel“ Zelayi (2005—2009), která bývá označována jako reformní a spíše středo-levicová. Sice ratifikovala dohodu o Středoamerickém volném obchodu DR-CAFTA s USA (obdoba smlouvy NAFTA), ale také zvýšila minimální mzdu, vyjednávala s odbory, umožnila přezkoumat listy vlastnictví půdy. Některé kroky vlády dokonce vyvolávaly obavy, že se přibližuje venezuelskému režimu, a působení prezidenta ukončil vojenský převrat. Ten odsoudily OSN, latinskoamerické i západní země. 28. června 2009, v den konání referenda k nové ústavě, prezidenta unesli vojáci ze země a nejvyšší soud jej poslal do nuceného exilu v Kostarice. O jeho návrat do úřadu usilovaly zejména země Latinské Ameriky, avšak po narychlo uspořádaných volbách a vítězství kandidáta Národní strany Hondurasu nastoupila vláda prosazující zahraniční investice a volný trh.
Diskutabilní je přitom role americké vlády. Kritici poukazují na to, že převrat se odehrál pár týdnů po návštěvě tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonové, na to, že únosci s prezidentem mezipřistáli na bývalé americké základně nebo na úsilí Spojených států co nejrychleji uspořádat nové volby, čímž legitimizovaly jednání armády. Ve svých memoárech Clintonová píše, že se podílela na plánu obnovy pořádku v zemi a rychlém uspořádání svobodných voleb.
Převrat přinesl politickou destabilizaci země a nárůst násilí. Zpráva Goldmannovy ceny uvádí, že po převratu rapidně přibylo projektů, které ničí životní prostředí a vymísťují původní komunity.
Jak obejít místní obyvatele
Honduraská vláda po roce 2009 udělila stovky koncesí na stavby přehrad, více než čtyřicet z nich na území kmene Lenca. Stavby přitom často přinášejí škodlivý dopad na ekosystémy, zábory území a vytlačují obyvatele. Podle Světového fondu na ochranu přírody (World Wildlife Fund,WWF) bylo po celém světě jen kvůli stavbě přehrad vymístěno 40 až 80 milionů lidí, aniž by tito obyvatelé získali odpovídající kompenzace.
Projekty, které mohou ovlivnit život původních komunit, musí dodržovat Úmluvu č. 169 Mezinárodní organizace práce (ILO) z roku 1989 o domorodých a kmenových obyvatelích, kterou Honduras ratifikoval v roce 1995. Další závazný dokument představuje Deklarace OSN o právech původních obyvatel (UNDRIP), podle níž je nutný svobodný, včasný, informovaný a dobrovolný souhlas. Původní obyvatelé musí být předem obeznámení s dopady projektu a dobrovolně souhlasit předtím, než je přijata a implementována legislativa nebo administrativní opatření.
Jedním z příkladů, jak investoři tato práva obcházejí a systematicky porušují, je stavba přehrady a hydroelektrárny na Río Cangel, u nichž americká Blue Energy a kanadská Hydrosys Consultants nekonzultovaly místní komunity. Podle plánů totiž projekt neleží na území kmene Lenca, ale v blízkosti jeho hranice. Fyzicky však na území spadá, což vzbuzuje dojem, že šlo o trik, jak se vyhnout náročnému vyjednávání s původními obyvateli.
Hnutí odporu
Na území kmene Lenca získala honduraská soukromá společnost Desarrollos Energéticos, S.A. (DESA) koncesi na komplex přehrad s hydroelektrárnou na řece Gualcarque v Río Blanco nazvaný Agua Zarca. Pro realizaci projektu uzavřela smlouvy s řadou zahraničních investorů a dodavatelů. Místní komunita záměr od počátku odmítla, stejný názor vyjádřili obyvatelé i na veřejném projednání. Komunita kmene Lenca považuje řeku Gualcarque za posvátnou. Podle tradice ji obývá ženská spirituální síla. Řeka pro domorodé rodiny představuje hlavní zdroj vody a živobytí. Přesto starosta Rio Blanca Martiniano Domínguez vydal se stavbou souhlas.
Jakmile se začalo stavět, tamější chudé rodiny Lenca rázem přišly o úrodu a přístup k řece. Projekt ohrozil jejich potravinovou soběstačnost; odpírání práva na vodu a jídlo přitom znamená porušení Deklarace lidských práv OSN nebo Úmluvy ILO 169. V dubnu 2013 se komunita začala mobilizovat, následovaly konfrontace mezi stavebníky a domorodými farmáři angažovanými v nenásilném, ale vytrvalém protestu. Blokáda hlavní silnice stavbu přehrady dočasně zastavila. Nenásilný odpor zažehl do té doby nevídanou represi bezpečnostních složek, vyhrožování a násilí. Společnost DESA si najala soukromou ochranku, při ostraze stavby spolupracovala s policií a později i armádou. Bertu Cáceres zažalovala za podporu blokády a ta byla v září 2013 odsouzena do vězení.
Odpor místních získal mezinárodní ohlas a vyvolal solidární akce spřízněných organizací. Oxfam a 300 dalších sdružení vyzývaly v rámci mezinárodní kampaně „Land Rights Now“ Honduras k dodržování práv domorodých lidí na půdu a ukončení násilí na nich. Stížnosti zasílaly také investorům projektu.
Zastrašování a vraždy
Podle zprávy organizace Global Witness mezi lety 2010 a 2014 zemřelo v Hondurasu 101 environmentálních aktivistů, čímž získal v tomto ohledu světový titul nejnebezpečnější země. Působením organizovaného zločinu a vládnoucí politické oligarchie je ostatně jednou z nejnásilnějších zemí západní polokoule. Bohatství přírodních zdrojů činí z ochránců životního prostředí časté cíle útoků, za nimiž stojí spojení korporátních a státních mocenských zájmů.
Obavy o život Berty Cáceres vyjádřila již loni Meziamerická komise pro lidská práva (IACHR), která vyzvala honduraskou vládu, aby přijala předběžná opatření na její ochranu. Berta Cáceres tvrdila, že armáda má seznam 18 bojovníků za lidská práva, určených k likvidaci, a že její jméno je na prvním místě. Ještě týden před svou smrtí zveřejnila hrozby určené jí a ostatním zastáncům lidských práv.Smrtí jí vyhrožovali také majitelé pozemků nebo policisté. Kvůli zastrašování se obávala o život členů své rodiny, proto její tři dcery žijí v exilu. Přesto neuvažovala o tom, že by boj za své území a důstojný život vzdala. Podle spolupracovníků zemřela následkem cíleného útoku, reagujícího na její aktivity, z nichž tou nejviditelnější byl boj proti přehradě na řece Gualcarque.
Berta nebyla první zavražděnou bojovnicí za lidská práva, ochranu přírody a obhajobu půdy v kauze Agua Zarca.Vůdce komunity Tomáse Garcíu zastřelil voják během protestu u hlavní brány přehrady Agua Zarca 15. července 2013, jeho nezletilý syn byl velmi vážně zraněn. Juan Francisco Martinez (člen Movimiento Indígena Lenca de la Paz — Honduras) byl zabit v lednu 2015. Patnáctiletý Maycol Ariel Rodríguez García byl mučen a nalezen mrtvý v říjnu 2014. Jeho vražda byla prezentována jako náhodné utonutí. Koordinátorku COPINH Maríu Santos Domínguez málem před jejím domem zavraždila 5. března 2014 skupina sedmi osob s mačetami.
Očitý svědek Bertiny vraždy Gustavo Castro Soto, mexický obhájce lidských práv, životního prostředí a koordinátor organizace Otro Mundos sídlící v Chiapasu (pobočka Friends of the Earth Mexico) byl sám postřelen a zachránil si život předstíráním, že je mrtvý. Po útoku byl vyslýchán a téměř měsíc mu honduraské autority bránily v odjezdu ze země. O jeho propuštění do Mexika se zasadila prostřednictvím dopisové akce Amnesty International s dalšími organizacemi.
Smrtí Berty vraždy neskončily. Již pár dní po vraždě zastřelili dva muži v Río Lindo dalšího environmentalistu a člena COPINH Nelsona Garcíu. Ten předtím strávil dopoledne s komunitou Río Chiquito, kterou vystěhovávala z domů více než stovka policejních a armádních důstojníků poté, co jejich dřevěné domky zničila těžká technika. Policie mezi vraždami nevidí souvislost. COPINH se naopak domnívá, že indiánští aktivisté jsou pronásledováni vládou. Americká ambasáda vraždy odsoudila a prohlásila, že takto po sobě bezprostředně následující úmrtí by měla být důvodem pro zvláštní pozornost.
Bertina dcera a členové COPINH požadovali ustavení speciální mezinárodní komise pod záštitou IACHR, která provede nezávislé a důkladné vyšetřování a postavení vrahů aktivistky před spravedlivý soud. Nevěří, že honduraské orgány vraždu objektivně vyšetří. Vychází z předpokladu, že vysoce postavení představitelé armády a státu do projektu přehrady investovali a mají zájem na její výstavbě. Děti Berty Cáceres od počátku považují nájemnou vraždu za politický čin, za kterým stojí vlivní lidé. Honduraská vláda nabídku IACHR na poskytnutí týmu svých specialistů odmítla. V květnu byli zatčeni čtyři muži, kteří již dříve aktivistce vyhrožovali smrtí. Dva z nich mají vazby na společnost DESA.
Apel na korporátní svědomí
Odpor obyvatel a násilí na nich jsou mementem, s nímž se angažované subjekty musí vyrovnávat. Od záměru podílet se na projektu Agua Zarca upustila již v roce 2013 čínská společnost Sinohydro. Ještě před smrtí Cáceres ji následovala soukromá pobočka Světové banky International Finance Corporation, která měla poskytnout 40 milionů dolarů. Vloni byl projekt kvůli odporu upravován a je otázkou, zda po vraždách bude dokončen. Zatím se nad ním stahují mračna.
V březnu financování pozastavili evropští investoři — fond holandské rozvojové banky FMO a finský Finnfund, kteří si nechali o projektu Agua Zarca vypracovat nezávislou zprávu a hledají cestu k „zodpovědnému odchodu“ z projektu. Další investoři a dodavatelé byli obesíláni výzvami, aby se na stavbě přehrady nepodíleli a požadovali důkladné vyšetření smrti aktivistů. Banka CABEI (Středoamerická banka pro ekonomickou integraci), která měla poskytnout nejvyšší úvěr, vyjádřila ve své zprávě nad smrtí Berty Cáceres hlubokou lítost. Nadále trvala na tom, že projekt prošel hodnocením sociálních a environmentálních rizik, avšak pod mezinárodním tlakem nakonec financování projektu zastavila. Podobně postupoval německý podnik Voith Hydropower (Voith a Siemens), který měl dodat tři turbíny s generátory a automatizací. Voith rychle odsoudil násilí a sliboval projekt přezkoumat, přesto však deklaroval vůli pokračovat. Argumentoval, že jde o malou hydroelektrárnu, alternativní zdroj elektrické energie, kterou země a region potřebuje, zmínil velmi nízkou elektrifikaci venkova. Po zatčení podezřelých propojených s DESA však od dodávky turbín upustil.
Nezajímavé lokální spory?
Situace v Latinské Americe i jinde ve světě je alarmující. Ti, kteří brání půdu, přírodní zdroje a lidská práva a nesdílejí dominantní představu o rozvoji, riskují integritu, živobytí, domovy i samotné životy. Solidární sítě významných mezinárodních organizací se snaží o publicitu u případů, které by jinak skončily jako nezajímavé lokální spory v zemích „třetího světa“. Je smutné, že pro (některé) nadnárodní korporace, finanční instituce a mainstreamová média mají dostatečně naléhavý tón až vraždy prominentních postav hnutí. A i tak pouze na chvíli. Požadavek na to, aby odpovědnost a respekt vůči přírodě a lidským právům provázely každý rozvojový projekt, zní jako bláhový idealismus. Jako občané střední Evropy v Hondurasu mnoho nezmůžeme. To, že si uvědomíme složitý řetězec globálních souvislostí, nám může snad pomoci lépe reflektovat vlastní pozici a porozumět propojení s aktivismem na druhém konci planety. Po celém světě působí lidé, kteří různými prostředky prosazují zachování kousků přírody, zdravé životní prostředí a lidská práva. Čeští neriskují životy, ale dostávají se do konfliktu s většinovým naladěním společnosti a jsou součástí hledání alternativ ke statu quo v současném světě.
Autorka vystudovala sociologii na Fakultě sociálních věd UK a působí v Sociologickém ústavu AV ČR.
Foto: Berta Cáceres, zdroj: greenpeace.org.
