Milé čitateľky, milí čitatelia, prinášame vám článok zo spoločensko-ekologického časopisu Sedmá generace.
Slovo občina, jak se do češtiny překládá anglický termín commons, odkazuje k tradičnímu významu společně obhospodařované obecní pastviny. Možná jej ale znáte také z modernějšího spojení creative commons, které označuje duševní vlastnictví dané autory k dispozici pro kolektivní užívání. Text rakouského filosofa, historika a sociálního kritika Ivana Illiche (1926—2002) nabízí hlubší zamyšlení nad společnými statky, včetně těch nehmotných. Úvahy o tichu ohroženém invazí komunikačních technologií, které přednesl v roce 1982 v Tokiu, od té doby snad jen získaly na aktuálnosti.
Commons je staré anglické slovo. Podle mých japonských přátel se jeho význam blíží japonskému iriai (kolektivně užívané lesy či louky, pozn. překl.). Commons, stejně jako iriai, je slovo, které v předindustriální době označovalo určité složky životního prostředí. Jako commons nazývali lidé ty části prostředí, které jako komunita užívali zvláštním způsobem stanoveným podle zvykového práva. Commons ležela za hranicemi jejich prahů a mimo jejich vlastnictví, ale byli oprávnění ji užívat — nikoli k výrobě zboží, ale k zajištění živobytí pro své domácnosti. Právo, které zpřístupnilo prostředí ustanovením commons, bylo obvykle nepsané. Bylo nepsané nikoli proto, že by se lidé neobtěžovali ho sepsat, ale protože předmětem jeho ochrany byla realita příliš komplexní na to, aby se vešla do paragrafů. Právo commons reguluje právo průchodu, právo rybaření a lovu, pastvy, sběru dřeva nebo léčivých rostlin v lese.
Příkladem commons může být dub. Jeho stín v létě slouží pastýři a jeho stádu, jeho žaludy slouží pro prasata sedláků v sousedství, jeho suché větve slouží jako palivo pro vdovy z vesnice, některé z jeho čerstvých proutků se v létě nařežou na výzdobu kostela — a při západu slunce může být místem vesnického shromáždění. Když lidé hovořili o commons, irai,označovali tak část životního prostředí, která byla konečná, byla nezbytná pro přežití komunity, byla potřebná pro různé skupiny různými způsoby, ale v čistě ekonomickém smyslu nebyla vnímána jako nedostatková.
Nový ekologický řád
Když dnes v Evropě před svými univerzitními studenty užívám termín commons, moji posluchači si okamžitě vybaví osmnácté století. Vybaví si ty pastviny v Anglii, na nichž každý z vesničanů choval pár ovcí, a vybaví si ohrazování pastvin, jež přeměnilo tyto občiny na zdroj pro komerční chov stád. V první řadě nicméně moji studenti myslí na novou podobu chudoby, která s ohrazováním přišla: na naprosté zbídačení rolníků, vyhnaných z polí do placené práce, a na zbohatnutí panstva (o modernější verzi téhož příběhu psala v článku Řekni, kde ty stromy jsou v 7.G 1/2014 Zuzana Filipová, pozn. překl.).
Moji studenti si tedy jako první vybaví vzestup nového kapitalistického řádu. V úvahách o této strastiplné změně ovšem zapomínají na to, že ohrazování občin znamená také něco základního. Ohrazování občin přináší nový ekologický řád. Znamená nejen fyzický přesun kontroly nad pastvinami od rolníků k panstvu, ale také radikální změnu postoje společnosti k životnímu prostředí. Do té doby chápal libovolný právní systém životní prostředí jako společný zdroj, z něhož většina lidí mohla získat živobytí, aniž se museli uchýlit k trhu. Po ohrazení pastvin se životní prostředí stalo především zdrojem pro „firmy“, které prostřednictvím placené práce přeměňují přírodu na zboží a služby, na nichž závisejí základní potřeby spotřebitelů. Tato proměna je slepou skvrnou politické ekonomie.
Ulice jako zdroj
Tuto změnu postojů můžeme lépe ilustrovat, když si namísto pastvin představíme cesty. Podívejme se na rozdíl mezi novými a starými částmi Mexico City před pouhými dvaceti lety. Ve starých částech města byly ulice skutečnými commons. Lidé seděli na ulici a prodávali zeleninu a uhlí. Jiní si vynesli ven židle a popíjeli kávu nebo tequilu. Další se na ulici scházeli, aby si zvolili nové vedení čtvrti nebo aby se dohodli na ceně osla. Někteří svoje osly vedli naložené těžkým břemenem skrz dav, druzí seděli v sedle. Děti si hrály v příkopu, a při tom všem mohli chodci ulici stále použít k tomu, aby se dostali z jednoho místa na druhé.
Tyto ulice nebyly pro lidi postavené. Jako všechny skutečné commons byla sama ulice výsledkem toho, že tam lidé žili a vytvářeli prostor k životu. Obydlí podél ulic nebyla soukromými domy v moderním slova smyslu — garážemi, kam se přes noc ukládá pracovní síla. Zápraží stále oddělovala dva prostory k životu, jeden osobní a jeden společný. Ale ani domy v tomto osobním smyslu, ani ulice jako commons nepřežily ekonomický rozvoj.
V nových částech Mexico City už ulice nejsou pro lidi. Jsou z nich silnice pro auta, autobusy, taxíky a náklaďáky. Lidé jsou na ulicích sotva tolerovaní, pokud zrovna nejsou na cestě na autobusovou zastávku. Kdyby si dnes lidé chtěli na ulici sednout nebo se zastavit, stali by se překážkou pro provoz a provoz by pro ně byl nebezpečný. Ulice byly z commons degradované na pouhý zdroj pro oběh vozidel. Lidé se už nemohou pohybovat samostatně. Jejich schopnost pohybu vytlačila doprava. Mohou se pohybovat, jen když jsou připoutaní a vezou se.
Pracuj a konzumuj
Vyvlastnění pastvin panstvem bylo leckdy napadáno, ale zásadnější transformace pastvin (nebo cest) z commons na zdroj probíhala až donedávna bez kritiky. Přivlastnění životního prostředí hrstkou vyvolených jasně vnímáme jako nepřípustné zneužití moci. Ještě více ponižující přeměna lidí na spotřebitele a pracovní sílu pro průmysl byla ale až donedávna považována za samozřejmou. Za posledních sto let se řada politických stran stavěla proti hromadění environmentálních zdrojů v rukou soukromníků. Jádro problémů nicméně spatřovaly v soukromém užívání těchto zdrojů, nikoli v zániku commons. Antikapitalistická politika tedy dosud podporovala oprávněnost přeměny commons na zdroje.
Teprve v poslední době se ve společnosti objevuje nový druh „lidového intelektuála“, který začíná chápat, co se děje. Ohrazení pastvin upřelo lidem právo na ten druh prostředí, na němž se — napříč historií — zakládala morální ekonomika přežití. Ohrazení, jakmile je jednou přijaté, mění význam komunity. Ohrazení podrývá místní autonomii komunity. Ohrazení pastvin je tedy stejně v zájmu profesionálů a státních byrokratů, jako v zájmu kapitalistů. Ohrazení umožňuje byrokratům nahlížet na místní komunity jako na neschopné postarat se o své vlastní přežití. Lidé se tak stávají ekonomickými individui, jež v zájmu svého přežití závisejí na zboží vyráběném pro ně. Většina občanských hnutí ve své podstatě představuje vzpouru proti této přeměně lidí na spotřebitele.
Umlčeni amplionem
Požádali jste mě, abych mluvil o elektronice, ne o pastvinách a cestách. Ale já jsem historik — chtěl jsem nejprve mluvit o občinách, jak je znám z minulosti, abych pak mohl říci něco o současné, větší hrozbě pro commons, kterou je elektronika.
Muž, který k vám mluví, se narodil před padesáti pěti lety ve Vídni. Měsíc po jeho narození ho posadili na vlak a potom na loď, která ho odvezla na ostrov Brač. Tady, ve vesnici na dalmatském pobřeží, mu chtěl požehnat jeho dědeček. Můj dědeček žil v domě, který jeho rodina obývala od dob japonského období Muromači (trvalo od poloviny čtrnáctého do konce šestnáctého století, pozn. překl.). Na dalmatském pobřeží se od těch dob vystřídala řada panovníků — benátská dóžata, sultáni z Istanbulu, omiští piráti, rakouští císaři a jugoslávští králové. Četné změny uniforem a jazyků vládců ale během těch pěti set let změnily v každodenním životě jen málo. Střechu domu mého dědečka stále podpíraly tytéž krovy z olivového dřeva. Voda se stále sbírala ve stejných kamenných dlaždicích na střeše. Víno se lisovalo ve stejných sudech, ryby se chytaly ze stejného typu lodí a olej se získával ze stromů vysazených, když bylo Tokio ještě mladé.
Můj dědeček dostával zprávy dvakrát do měsíce. V té době zprávy na ostrov putovaly na parníku, což trvalo tři dny, a ještě předtím na šalupě, která plula pět dní. V době, kdy jsem se narodil, plynula historie pro lidi žijící mimo hlavní cesty stále pomalu, nepostřehnutelně. Většina prostředí byla stále v režimu commons. Lidé žili v domech, které si postavili, pohybovali se po ulicích udupaných kopyty jejich zvířat, byli soběstační v získávání a odvádění vody a jejich schopnost vyjadřování závisela na jejich vlastních hlasech. To všechno se změnilo s mým příjezdem na Brač.
Na tom samém parníku, kterým jsem v roce 1926 připlul, se na ostrov dostal první amplion. Většina lidí tam o ničem takovém nikdy neslyšela. Do té doby mluvili všichni muži a ženy víceméně stejně silnými hlasy. To se odteď mělo změnit. Odteď měl přístup k mikrofonu určit, čí hlas bude zesílený. Ticho přestalo být commons, stalo se zdrojem, o nějž ampliony soutěžily. Samotný jazyk se tak změnil z commons na národní zdroj pro komunikaci. Stejně jako ohrazení pastvin vrchností zvýšilo národní produktivitu tím, že znemožnilo malým rolníkům chovat po pár ovcích, nástup amplionu zničil ticho, které dosud dávalo každému muži a ženě jejich vlastní a rovnoprávný hlas. Kdo neměl přístup k mikrofonu, byl umlčen.
Ubránit ticho
Doufám, že teď je ona paralela jasná. Stejně jako jsou commons prostoru zranitelná a může je zničit motorizovaná doprava, tak i commons řeči může snadno zničit invaze moderních komunikačních prostředků.
Problém, který předkládám k diskusi, by tedy měl být zjevný: jak čelit invazi nových elektronických přístrojů a systémů do commons, jež jsou s naším bytím spojená jemněji a intimněji než louky nebo cesty — commons, jež jsou alespoň tak cenná jako ticho. Západní i východní tradice se shodují na tom, že ticho je nezbytné k rozvoji člověka. Upírají nám ho stroje, které lidi napodobují. Pokud už nyní závisíme při pohybu na strojích, snadno by na nich mohlo začít záviset i naše mluvení a myšlení.
Taková přeměna prostředí z commons na výrobní zdroj představuje nejzásadnější formu environmentální degradace. Tato degradace má dlouhou historii, jež se shoduje s historií kapitalismu, ale v žádném případě ji nelze chápat jenom takto. Politická ekologie bohužel důležitost této transformace dosud přehlížela nebo snižovala. Musíme ji ale uznat, pokud máme vytvořit hnutí na obranu toho, co zbývá z commons. Tato obrana představuje klíčový úkol pro veřejnou politickou akci. Jde o naléhavý úkol, protože commons mohou existovat bez dozoru, ale zdroje nikoli. Stejně jako doprava vyžadují i počítače své dozorce, dokonce v ještě větším množství a rafinovanějších formách.
Zdroje musí být z definice bráněné dozorci. A jakmile jsou ubráněné, jejich obnova jako commons je čím dál tím těžší. Proto je tato výzva zvláště naléhavá.
Foto: Ilustračné, zdroj: istockphoto.com
