Milé čitateľky, milí čitatelia,
uverejňujeme článok, ktorý vyšiel v č. 7/16 nezávislého kritického dvojtýždenníka A2 tematicky zameranom na používanie služieb YouTube a jeho spoločenské významy.
Videa nahrávaná uživateli na server YouTube, která mají podobu osobních výpovědí směřovaných „komukoli, každému i nikomu“, přinesla jako vedlejší produkt i zcela specifickou zkušenost s nazíráním vlastního já. Může tato nová zkušenost proměnit celou společnost?
Přibližně deset let poté, co antropolog Edmund Carpenter vydal v padesátých letech společně s Marshallem McLuhanem první číslo časopisu Explorations, byl najat jako komunikační konzultant pro Teritorium Papua a Nová Guinea. Správci kolonie směřující k nezávislosti potřebovali poradit, jak využít rádio, film a televizi při dosahování, vzdělávání a sjednocování vzdálených oblastí země. Carpenter po celém území inicioval několik pozoruhodných milníků místních mediálních dějin a zdokumentoval jejich průběh – lidé třeba poprvé viděli své vlastní fotografie z polaroidu. Vyprávěl, že obyvatelé odlehlé vesnice Sio nejdříve neuměli svá vyobrazení „přečíst“. Fotky jim připadaly ploché, nepohyblivé a bez života, tedy nesmyslné. Posléze ale „do tváře subjektu vstoupilo rozpoznání. A strach.“
Tento strach označuje jako „hrůzu vědomí sebe sama“, které je zakoušeno jako „bezděčné šimrání v břiše“. Popisuje podstatu tohoto dojmu jako „náhlé odcizení“ a naznačuje, že „vytváří novou identitu: soukromou osobu“. Tvrdí, že polaroid a jiná záznamová média vytvořila situaci, ve které „poprvé každý člověk viděl sám sebe a své okolí zřetelně a viděl je jako oddělitelné“. Když se vrátil o několik měsíců později do vesnice, nemohl to místo poznat. „Domy byly nově přestavěny. Lidé jinak chodili. Chovali se jinak. Jedním brutálním pohybem byli vytrženi z kmenového bytí a proměněni v oddělené jednotlivce, osamělé, frustrované, kteří už nebyli doma – a to nikde.“
Dnes se nové médium objevuje pokaždé, když někdo vytvoří novou webovou aplikaci. Tu Flickr, onde Twitter, hned se zjeví další způsob, jímž se vztahujeme k ostatním, a přináší s sebou odlišné formy vědomí sebe sama – neotřelé způsoby, jak nahlížet sám na sebe ve vztahu k ostatním. A protože tyto technologie se mění tak rychle, nejsme úplně nepodobní vesničanovi v Siu, který se poprvé dívá na svou fotografii.
Jsou nám vnucovány nové formy náhlého sebeuvědomění. Provedu zde analýzu určitého žánru videa, který se objevil na YouTube – jde o hluboce osobní, neadresný videoblog, či krátce vlog. Stejně jako monolog křičený do éteru nebo zpráva v láhvi unášená oceánem nemají tyto vlogy žádného konkrétního adresáta. Jsou určeny komukoli, každému i nikomu, rozhodně ale ne někomu konkrétnímu – nebo možná jen vágní „YouTube komunitě“. Jsou to videa lidí, kteří sedí o samotě před svými webovými kamerami a prostě mluví ke komukoli, komu se zachce spustit si jejich video.
Tito vloggeři hovoří o prožitém dni, svých problémech, úspěších, o svých nadějích, snech a obavách. Jejich výtvory představují méně než pět procent videí nahraných na YouTube, ale vzhledem k tomu, že YouTube zveřejňuje asi dvě stě tisíc videí denně, jejich počty nejsou zanedbatelné – každý den jich jsou tisíce. Kolem těchto videí se utvořila prosperující komunita, které se mnozí účastní až s téměř náboženským zápalem.
Kolaps kontextu
Ve chvílích, kdy komunikujeme tváří v tvář, pečlivě posuzujeme kontext interakce, abychom rozhodli, jak budeme jednat, co řekneme a jak bychom měli konstruovat a prezentovat sami sebe. Nejenže hodnotíme situaci, ale také naše vlastní já a to, jak do situace zapadá. Takové vyhodnocení je pro nás nezbytné, abychom se do konverzace zapojili efektivně. Nyní se pozorně podívejme na webkameru. Vymezuje tam. Někde jinde. Mohla by být kýmkoli. Na druhé straně té malé skleněné čočky jsou téměř všichni, které milujete, znáte, všichni, o nichž jste kdy slyšeli, dokonce i ti, o nichž jste neslyšeli. Přesněji řečeno, je to každý, kdo má nebo bude kdy mít přístup k internetu – miliardy potenciálních diváků a vaše budoucí já mezi nimi. Někteří to nazývají největším a nejmenším jevištěm zároveň – nejveřejnější prostor na světě, do nějž se vstupuje ze soukromí našich vlastních domovů.
Co se dá sdělit světu a budoucnosti? Tváří v tvář takové skličující otázce nepřekvapuje, že mnozí začínající vloggeři o svém „poprvé“ vypravují, že strávili několik hodin přikováni před objektivem a snažili se rozhodnout, co říct. Problémem není nedostatek kontextu. Je to kolaps kontextu: nekonečný počet kontextů hroutících se do sebe v jednom jediném okamžiku záznamu. Fotky, činy a slova zachycené objektivem mohou být v jakékoli chvíli přeneseny na libovolné místo na planetě a uchovány (s čímž musí performer počítat) na věky věků. Malá skleněná čočka se stává vstupní branou do černé díry pohlcující veškerý čas a prostor – prakticky všechny možné kontexty – do sebe.
Vlogger začátečník, přikovaný před touto černou dírou kontextů, čelí krizi sebeprezentace. Tak jako zhroucená budova ani kolaps kontextu nevytváří úplnou prázdnotu, ale chaotickou verzi vlastního kdysi uspořádaného já. Představivost vloggera pádí po téměř nekonečných souvislostech, v nichž by se mohl ocitnout, a jejich části, kusy a kusy částí kupí na hromadu jako suť, která se stane půdou, na níž se pokusí pevně stát. Známé zdi, které pomáhají vymezit a definovat kontext, zmizely. Vlogger musí oslovovat kohokoli, každého a možná dokonce nikoho zároveň.
Filosof George Herbert Mead v knize Mind, Self, and Society (Myšlení, já a společnost, 1934) poznamenává, že „sebeuvědomění v plném smyslu tohoto slova“ není dosaženo, dokud jedinec chápe sama sebe nejen ve vztahu k ostatním, ale také ve vztahu ke „generalizovanému druhému“, jednotě všech druhých, pravidel a rolí v rámci sociální skupiny. Zde Mead rozlišuje mezi dvěma fázemi nebo póly já („self“): „me“ a „I“. „Me“ jsou prostě internalizované postoje a mínění generalizovaných druhých, zatímco „I“ je aktér, který na tato mínění reaguje. Mead připouští, že existuje mnoho „generalizovaných druhých“, z nichž každý představuje vlastní sadu účastníků, pravidel a rolí.
Dokud tito generalizovaní druzí nepřijdou do konfliktu nebo se vyskytují současně ve stejném kontextu, můžeme si zachovat vlastní já. Vlogger začátečník, ztuhlý před webkamerou, se musí vypořádat s problémem, že možných generalizovaných druhých je příliš mnoho. Webová kamera nutí vloggera představit si prakticky nekonečný počet možných druhých, možných budoucností a nejrůznějších kontextů, z nichž každý přináší různé náhledy a mínění o jeho já. Existuje mnoho možných „generalizovaných druhých“ – mnoho „me“. V kolapsu kontextu způsobeném webovou kamerou všechna „me“ vstupují do konfliktu a „I“ ztuhne.
Pokus uniknout zmatení a úzkosti často spouští introspektivní analýzu sebe sama, což není žádné jednoduché zkoumání vlastního vnitřního života, ale analýza vztahů k ostatním a zejména mnohým „generalizovaným druhým“. V jistém smyslu je pro všechny ostatní a všechny kontexty vhodná také intelektuální konstrukce sebe sama – důsledné rozvážení toho, jak mohou být všichni ostatní a všechny kontexty nahlíženi jako jediná jednota – „generalizovaný generalizovaný druhý“. Vyrovnání se s tímto „generalizovaným generalizovaným druhým“ a internalizace jeho perspektivy a mínění o já (byť jen na okamžik) může vyvolat pronikavý pocit osvícení, „nalezení sebe sama“ nebo objevení „pravého já“.
Estetické jímání a okouzlení srdce
Tyto momenty hluboké sebereflexe zachycené webkamerou jsou zprostředkovány obrazovkou, která ukrývá pozorujícího před pozorovaným. Na rozdíl od situace vloggera čelícího nekonečnému počtu víceznačných kontextů většina diváků není pozorována nikým, často sedí sami v soukromí daleko od všech sociálních kontextů. Divák je tak anonymní, jak se jen rozhodne, že bude, je pozorovanému neznámý, dokud nepřidá komentář nebo nenahraje videoodpověď. Tato anonymita, fyzická vzdálenost mezi pozorujícím a pozorovaným a systém komentářů na YouTube, který podporuje pouze zřídkavý a prchavý dialog, umožňuje divákovi zapojovat se do sociálního chování téměř beze strachu o to, jaké budou sociální důsledky tohoto chování – nebo ho k tomu možná dokonce svádí.
Diváci mají možnost prohlížet si ostatní bez zapojení do interakce, a tedy bez vzniku nebo zakoušení sociální úzkosti. Pozorují, osvobozeni od nároků druhých, od komplexního sociálního zvažování svého vlastního vztahu k situaci, hovořící osobě a generalizovanému druhému. V reakci na otázku uživatele Boh3m3: „Proč používáš YouTube?“ Domino1023 nabídla následující vyčerpávající odpověď: „Umožní ti pozorovat jiné lidi, aniž bys na ně zíral, aniž by to považovali za nepříjemné, protože nevidí, že se na ně díváš. Prostě se jen díváš na jejich videa.“ Uzavírá pronikavou poznámkou, že YouTube vytváří situaci, v níž „můžete jakoby vidět jejich bytí, můžete vidět jejich osobu“.
Vidět „bytí“ znamená vidět osobu za vaším obvyklým posuzováním této osoby. Vidět „bytí“ neznamená „vidět“, ale empaticky zakoušet poznání sdíleného bytí. Divák dosahuje toho, co James Joyce nazývá „estetickým jímáním“ („esthetic arrest“), což je stav, který „jímá mysl a povznáší ji nad touhu a hnus“. Joyceovými brilantními slovy vyjádřeno: „zářivá tichá staze estetické rozkoše, duchovní stav, podobný onomu srdečnímu stavu, který italský fyziolog Luigi Galvani (…) nazval okouzlením srdce“. Toto okouzlení často vyjadřují uživatelé YouTube, kteří jsou „ohromeni“ hloubkou propojení, jež zakoušejí, a pocitem komunity, jejž lze na YouTube zažít.
Analýza „poselství“
Rozvolněnost spojení by mohla mnohé mylně dovést k závěru, že komunita na serveru YouTube není „skutečnou“ komunitou. Ale doopravdy zajímavým problémem k prozkoumání není otázka, zda jsou tyto nevyzpytatelné a rozvolněné vztahy „skutečné“, ale jaké jsou specifické vlastnosti takových vztahů a jejich dopady na to, jak chápeme naše vztahy k ostatním a nás samotné.
Vzhledem k množství videí produkovaných v tomto sebereflexivním prostoru kolapsu kontextu, YouTube zrovna netrpí nedostatkem těch, která by na takové otázky odpovídala. Jedno z nejzajímavějších je Message (Poselství) od MadV. Jde o skupinu osmdesáti dvou uživatelů, kteří do webkamery za tónů jednoduché, uklidňující a působivé melodické hudby ukazují ruce s nápisy adresovanými celému světu.
Video je výsledkem hromadné spolupráce, která začala jednoduchým videem MadV nazvaným One
World (Jeden svět). Jednačtyřicet sekund dlouhé video se skládá převážně z jednoduchého bílého textu na černém pozadí, vyzývajícího diváky, aby „zaujali postoj, vyjádřili názor, něco změnili“ tím, že si napíšou na ruku zprávu určenou světu, natočí ji a výsledek odešlou jako odpověď na toto video. MadV ukazuje zprávu „Jeden svět“ napsanou na své ruce a natahuje se ke kameře. Zpoza ruky zahlédneme, že má na tváři svou oblíbenou masku Guye Fawkese, přičemž maska sama vyvolává dojem hnutí, revoluce, změny a významnosti.
Na video odpovědělo přes dva tisíce lidí, čímž se stalo videem s největším počtem reakcí za existenci serveru YouTube. MadV z nich vybral dvaaosmdesát, aby vytvořil zmíněné „poselství“. Podoba reakcí nebyla přesně stanovená. „Milujte se navzájem.“ „Zastavme světový hlad.“ „Bojuj proti AIDS.“ Video je vyjádřením univerzálních hodnot, žádá nás, abychom si uvědomili své univerzální propojení jeden s druhým. „Společně jako jeden.“
Tato slova odrážejí zkušenost hluboké sebereflexe a momenty estetického jímání a okouzlení, které zakusili na YouTube. Vyjadřují hluboké propojení s divákem, i když divák není znám. „Jsi krásný.“ „Věřím ti.“ Vztah mezi pozorujícím a pozorovaným je hluboký a zásadní, přestože není pevný. Není jen „rozvolněný“, je ve většině případů zcela anonymní, prchavý a pomíjivý. Taková je hluboká, ale neohraničená zkušenost tohoto vztahu; anonymní ruka se zprávou „Nejsi sám“.
Internalizace druhého
Video Message a reakce na něj vyjadřují poselství o zkušenostech z vloggování. Kolaps kontextu způsobený webkamerou vytváří prostředí pro reflexi vztahu ke „generalizovanému generalizovanému druhému“, univerzální zrcadlo já. Divák se nachází v pozoruhodné pozici na rubové straně zrcadla a sleduje nejpronikavější momenty sebereflexe jeho prostřednictvím. V bezpečí před názory a míněním generalizovaného druhého, byť třeba jen na okamžik, prožívá osobu pozorovaného mimo „touhu nebo hnus“, dosahuje stavu estetického jímání a okouzlení. Z těchto zkušeností se vyjevuje ještě další forma sebeuvědomění, jiné chápání vztahu ke generalizovanému druhému. Není to generalizovaný druhý internalizovaný do jakéhosi soudce já, ale generalizovaný druhý internalizovaný jako já, jako uznání sdíleného generalizovaného lidství. Takové je poselství videa. Je to zkušenost „nás“, která by měla být chápána jako součást já, stejně jako je jeho součástí zkušenost „I“ a „me“.
„My“ je uznáním sdílené lidské zkušenosti v radostech, obavách, nadějích a strastech světa. Je to – stejně jako „me“ – zkušenost vytvářená specifickými sociálními interakcemi. Není instinktivní, přirozená nebo zcela univerzální, ačkoli je možné ji objevit v mnoha odlišných kontextech po celém světě. Před sto lety ji sociolog Émile Durkheim našel na extatických shromážděních australských domorodců a tvrdil, že s takovou zkušeností je možné se setkat v nejrůznějších podobách ve všech kulturách.
Tvrdil, že tyto zážitky stojí v základu každé myšlenky posvátného, společenské slavnosti nebo náboženství. Rozdíl mezi domorodou formou kolektivního vzrušení a formou, kterou poskytuje YouTube, spočívá v účinku a měřítku. Domorodá forma vytváří zážitek hlubokého a závazného spojení s určitými druhými – s totemem. Forma YouTube vytváří zážitek hlubokého, ale rozvolněného, či dokonce anonymního propojení s druhými, kteří nejsou přesně vymezeni – s celým lidstvem. Forma YouTube je globální; není internalizací konkrétního nebo vymezeného generalizovaného druhého, ale univerzálního a neomezeného „generalizovaného generalizovaného druhého“.
Vliv nových médií
Můžeme se nyní ptát, jaké typy společenských změn by se daly očekávat od forem a procesů sebeuvědomění, k nimž dochází na YouTube nebo díky jiným formám nových médií. Dalo by se dospět k závěru, že zkušenost propojení nebo internalizace generalizovaného a anonymního „my“ má své výhody i nevýhody: když její hloubka a šíře zasáhne celé lidstvo, skoncuje s našimi tribalismy a podnítí hodnoty lidské rovnosti a bezpodmínečné lásky pro všechny, ale její rozvolněnost a autonomie chráněná takovouto rozvolněností mohou vést tytéž milující lidi k tomu, aby nic konkrétního v oblasti rovnosti nebo pomoci potřebným žijícím na druhém konci světa neučinili. Jde o často zmiňovaný problém nekonajícího vědomí; pocit hlubokého emocionálního spojení se světem ještě neznamená nazírat systémové, strukturální mocenské nerovnosti a působit na ně.
Přestože vidíme, že k tomuto jevu dochází, měli bychom být opatrní, než přisoudíme takovou zásadní a rozšířenou tendenci jen samotnému serveru YouTube. Musíme si uvědomit, že osobní, neadresný vlog a zkušenosti sebeuvědomění, které přináší, se neobjevily samy o sobě, ale vyplývají z vícera rozšířených společenských tendencí a že vyžadovaly mnohé sociální, kulturní, politické a ekonomické předpoklady. Videoblogy jsou reakcí na pociťovanou ztrátu komunity, důsledkem a příkladem toho, co Barry Wellman nazývá „síťový individualismus“ a co bylo umožněno nárůstem osobní autonomie.
Jejich podmínkou je nadbytek, který dovoluje vlastnit webové kamery, osobní počítače a soukromý prostor, politika, která umožňuje relativně svobodné vyjadřování, a kultura, díky níž se tvorba identity do značné míry odehrává prostřednictvím individualistického sebevyjádření a sebeutváření. Takto jsou zkušenosti z vloggování ukotveny v širších společenských a kulturních tendencích a kontextech a odrážejí je. Probíhajíli hluboké vnitřní změny, nebudou se pravděpodobně ukazovat jako rozšířené kulturní procesy, dokud se jich nezúčastní výraznější počet lidí. Zkušenosti ze serveru YouTube, o nichž tu byla řeč, jsou závažné, pouze pokud ovlivňují, proměňují či zpochybňují další vzorce vědomí sebe sama, zakoušené někde jinde – ať už online nebo offline.
Autor článku je Michael Wesch, kultúrny antropológ.
Z anglického originálu YouTube and You: Experiences of Self-awareness in the Context Collapse of the Recording Webcam, publikovaného v časopise Explorations in Media Ecology (č. 2/2009, ročník 8, s. 19–34), preložila Marta Martinová. Redakčne krátené.
