Po akej osi je vedená prezidentská kampaň? Zdá sa, že zatiaľčo Šefčovič je v niektorých otázkach skrytý liberál, Zuzana Čaputová je v kútiku duše skôr konzervatívna. Druhé kolo prezidentských volieb vygenerovalo dvoch finalistov z rovnakého centristického cesta, píše politológ Tomáš Profant.
Liberální média si před pár dny dala práci zjistit, jaké postoje zastával v minulosti kandidát Smeru-SD Maroš Šefčovič. Z jejich rešerše vyplynulo, na co poukazují už od počátku prezidentské kampaně: není upřímný, není autentický. Něco hlásá dnes a něco jiného hlásal před pár měsíci. Tato námaha snad ani nebyla nutná. Takzvaní anti-systémoví kritici Evropské unie nás s dostatečnou vervou pravidelně obeznamují s nebezpečím, jež z Bruselu přichází. Místopředseda Evropské komise pak může jen těžko být něčím jiným než tím, kdo toto nebezpečí zosobňuje.
A zdá se, že Šefčovič se s tím smířil. Titulky z 20. března hlásají, že zmírnil rétoriku a nejspíš se i definitivně smířil s prohrou ve druhém kole. Asi je pro něj důležitější vlastní důstojnost než pár procent hlasů navíc, které ale kvůli jeho neautentičnosti nejsou vůbec jisté. Bruselský úředník jednoduše nikoho nepřesvědčí o tom, že právě on je ten správně národně orientovaný politik, který dbá na tradiční hodnoty a chrání slovenské rodiny před homosexuály.
Oproti tomu pravděpodobná budoucí prezidentka Zuzana Čaputová o sobě tvrdí, že říká, co si myslí. V otázkách interrupcí nebo adopcí dětí osobami stejného pohlaví je liberální. Ve skutečnosti však také nejde až tak daleko, jak nám to vykreslují pro-systémová i anti-systémová média. Nemá potřebu měnit v ústavě zakotvené ustanovení, že manželství je svazek mezi mužem a ženou. Zdá se tedy, že zatímco Šefčovič je skrytý liberál, Zuzana Čaputová je ve skrytu duše spíš konzervativní. Nebo je v kampani jen stejně strategická jako její protikandidát.
Konzervativně-liberální osa se pak transformuje až do vzájemné nenávisti mezi oběma tábory. Na této nenávisti dokonce Čaputová staví celou svoji kampaň. Bojuje proti zlu, aniž by ho na svých billboardech jakkoliv definovala. Stručnost je jistě základní vlastnost billboardů a politických kampaní, jenomže kandidáti a kandidátky mají také povinnost myslet na kontext, do kterého svá hesla vypouštějí, a na dopady toho, co říkají.
A tak zatímco na jedné straně podporovatel Šefčoviče, známý poslanec za Smer-SD Luboš Blaha nazývá své ideologické protivníky „liberálními prascemi“, občasný komentátor pro Denník N Dado Nagy použil pro voliče Harabina a Kotleby termín „příznivci Mordoru“.
Bývalý slovenský moderátor Braňo Dobšinský vidí v Blahových slovních výpadech dehumanizaci, která může skončit genocidou jako ve Rwandě, a ozřejmuje, že všichni přece víme, co se dělá s prasaty. Jakkoli je jeho tvrzení přehnané, je zajímavější se zeptat: A co přesně se dělá s příznivci Mordoru? Absurdní logiku dotahuje do konce pravděpodobný budoucí koaliční partner strany Čaputové Igor Matovič, který říká, že voliči Harabina a Kotleby chtějí ublížit Slovensku.
Takové postoje ovšem nejsou ve slovenské (a ani české) společnosti ničím novým a ukazují na nadřazenost, která se v České republice tradičně spojuje s takzvanou pražskou kavárnou. Před příznivci Mordoru jsme měli (nebo pořád máme) „ficovoliče“, jak nazvala voliče Smeru-SD další liberální hvězda Iveta Radičová. Milan Markovič ještě předtím pojmenoval ve svém satirickém pořadu návštěvnice mítinků Vladimíra Mečiara „babky demokratky“.
Jakkoliv jde jistě o kouzelný rým, jeho dopad je stejně problematický jako u mnohem ostřejšího termínu „liberální prasata“. Vymezuje se vůči celé společenské skupině namísto snahy o porozumění a diskusi. Politika je samozřejmě bojem zájmů, jenomže ty máme někdy i podobné. Dlouho pěstovaná povýšenost vůči méně úspěšné části společnosti se dnes vrací v podobě nárůstu anti-systémových stran a heslo Čaputové „Postavme se zlu, spolu to dokážeme“ tak jenom zapadá do kontextu této povýšenosti, jakkoliv se tomu kandidátka samozřejmě brání.
Opět tady je tady zjevná podobnost. Zatímco Šefčovič se snaží přiblížit „lidu“ (nebo spíš představě o něm), ale ve skutečnosti je od něj na hony vzdálen ve výšinách Evropské komise, Čaputová si za hlavní téma své kampaně volí zlo, které však v celospolečenském diskurzu nezosobňují pouze Fico, Harabin a Kotleba, ale i všichni jejich voliči a voličky. Oni přece můžou za stav naší země, když volí tak hanebné vůdce.
Třetí podobnost lze najít v otázce životního prostředí. Díky boji proti pezinské skládce se zdá, že Zuzana Čaputová se výrazně zasadila o životní prostředí. To je dokonce třetím hlavním bodem její kampaně (vedle antikorupční spravedlnosti pro všechny a důstojného života pro seniory). Co chce prosadit (nehledě na prezidentské kompetence)? Například aby pět procent území Slovenska bylo bezzásahové, přísnější regulaci skládek nebo přechod na cirkulární ekonomiku.
Co na to Evropská komise? Ta žaluje Slovensko právě kvůli skládkám, má vlastní akční plán pro oběhové hospodářství, samozřejmě také cíl chránit lesy. Šefčovičův resort má v gesci přechod na obnovitelné zdroje. Jinými slovy, oba kandidáti reprezentují velice podobné hodnoty udržitelného rozvoje. Je to právě ten způsob rozvoje, který již téměř třicet let, ne-li víc, není s to zajistit udržitelný život na Zemi.
Mnozí si oddechli, když se potvrdilo, že antisystémoví kandidáti Harabin a Kotleba nejsou schopni žádné dohody. Svým způsobem lze paradoxně říct, že Kotleba zachránil slovenskou demokracii, protože se nevzdal ve prospěch Harabina. Nebo spíš zachránil ten politický systém, který nám ve druhém kole prezidentských voleb vygeneroval dvě ve své podstatě nijak se nelišící možnosti. Dva finalisté jsou ze stejného centristického těsta a občan usilující o zásadní změnu tak opět nemá důvod jít k volbám.
Text bol uverejnený v denníku Referendum, 22.marca 2019
Obrázok: Ilustračný. Zdroj: Flickr.
