Komentár sme sme pre vás odomkli z webu Kamila Filu – Ještě větší kritik, než jsme doufali.
Když mi film Beze stop (Leave No Trace) doporučovali známí na festivalu ve Varech, nebyl jsem si jistý, zda ho chci vidět. Jestli jít do kina na další příběh o tom, jak svobodně uvažující člověk, utlačovaný okolní společností, uteče do přírody a tam vychovává dítě, které se jednoho dne nutně musí vzepřít. Tedy ne že bych takových viděl desítky, ale stačilo mi vzpomenout si na nedávný snímek Tohle je náš svět (Captain Fantastic), kde onoho soběstačného otce, obklopeného smečkou ratolestí, hrál Viggo Mortensen. Nicméně snímek Beze stop – což je původně zálesácký termín vyjadřující, jak tábořit v přírodě, aby člověk po sobě nic nezanechal – je dokonalou antitezí k filmu Tohle je náš svět.
Tohle je náš svět je pro mě v mnoha ohledech problematický nebo spíš polemický film. Na jednu stranu hrozně alternativní, na druhou velmi líbivý. Sestavený z jednoduchých kontrastů, plných životních mouder na obou stranách. Děti vychovávané v lesích jsou neuvěřitelně schopné fyzicky i manuálně a mají obrovský přehled v humanitních oborech, jen jsou lehce naivní, idealistické a nepoučené zkažeností okolního světa. Nemůžu říct, že by mě ten film nebavil, naopak se mi dokonce stalo, že jsem si na něj po druhém zhlédnutí udělal jiný názor, než napoprvé. Obecně bych se vůbec nebál pouštět ho dětem, studujícím i veřejnosti a debatovat, co je na životě hrdinů přínosné a odvážné, či naopak jak zavádějícím dojmem můžou působit některé peripetie.
Ale Beze stop je, pardon, úplně jiná filmařská liga. Tohle je náš svět je miloučké pozvání obdivovat „podivíny“. Beze stop má na diváky mnohem náročnější požadavky. Jednak pochopit, o co tu vůbec jde, jednak umět se popasovat s tím, že ve filmu není výrazné drama. Beze stop je zároveň snímek bez konfliktu, nebo ho alespoň nepředvádí povrchově.
Otec, pozdní třicátník nebo raný čtyřicátník, žije se svou patnáctiletou dcerou v lesoparku. Pobyt na tomto místě, přilehlém k městu, je ilegální, a tak se oba snaží vyhýbat se co nejvíce ostatním lidem a policii. Dívka chodí občas nakoupit do města a otec kšeftuje s léky, které by měl brát na předpis. Nicméně ve chvíli, kdy je odchytí policisté, se nestane nic hrozivého. Jsou zařazeni do jakéhosi rehabilitačního programu a je jim umožněno žít poměrně podobným způsobem života na farmě, kde se pěstují vánoční stromky. Otci se tato vidina ale stále nelíbí a odchází… Příběh se ještě kousek vyvine, ale nikdo neumře, nikdo nikomu neublíží, nikdo se s nikým nerozejde ve zlém…
Vyprávění nijak nespecifikuje trauma, které otce potkalo při vojenské službě, ani jak zemřela jeho manželka či jak dlouho jsou s dcerou v lesích. Oproti filmu Tohle je náš svět, který je ódou na samozásobitelství, jsou otec s dcerou mnohem víc závislí na civilizaci. Nejsou od ní moc daleko, využívají více nástrojů, nakupují v obchodě, pěstují minimum plodin, prakticky ani neloví, nepotrpí si na bio raw stravu… Okolní svět ani není krutý a nechápavý, instituce nejsou odlidštěné, ale snaží se o důstojné řešení a opětovnou integraci, mezi lidmi na mnoha úrovních funguje jistá solidarita. Kdybych to měl v nadsázce shrnout do krátké charakteristiky: je to vlastně Rambo, kde se nezabíjí – Rambo, který se dostal do péče sociálních pracovníků. Nikoli akční, ale deaktivovaný film pro 21. století.
Jedná se o film bez návodů na život, bez kázání, bez okázalého vymezování se ve stylu: „jsme divní, ale jsme svoji“. Mohli bychom ho chápat hlavně jako určitý druh zápasu na poli nezávislého filmu o to, kdo bude autentičtější. Postavy nemusí být výstředně praštěné či nepraktické, jakmile se dostanou do jiného prostředí. Zároveň tu nezazní snad jediné sprosté slovo (na rozdíl od Tohle je náš svět). V Beze stop nemá místo autoritářství státu ani sektářství jedinců, kteří chtějí žít mimo systém.
Zvláštním způsobem se tu vytváří atmosféra, v níž jsou si Američané blíže – znovu jako členové přírodního národa nebo jako první osadníci či ti, kteří jsou odpojeni od současného konzumního světa. Lidé, na něž se zapomnělo, ale kteří jsou za to vlastně rádi. Alternativci a konzervativci tu mají k sobě blízko.
Ben Foster (37) v hlavní roli svou nenápadnou tváří dokonale splývá s tváří celého filmu: na povrchu je drsný, ale ve svých projevech jemný, bez agrese. Přitom většinou hraje padouchy jako v Infernu nebo ve Vlaku do Yumy. Na původně divadelního herce je nezvykle uměřený, potlačený na jednoduché fyzické úkony a gesta. Slovy toho neřekne mnoho. Poznáme, že jeho hrdina byl něčím narušený, ale v jeho lásce k dceři není nic podivného, podezřelého či patologického. (Foster, mimochodem, je budoucím Janem Žižkou v projektu Petra Jákla a představit si ho jako středověkého válečníka není vůbec těžké.)
Jemné napětí spočívá v tom, že stále čekáme, kdy otec začne být vůči dceři panovačný nebo možná i násilný. Dívka však v průběhu děje rázem přeskočí pubertální vzdor a z dítěte je rovnou žena, která se může rozhodovat sama za sebe. K tomuto posunu ji dotlačila náhlá změna prostředí a objev, že otec není vševědoucí a všemocný. Nic z toho jí však nezpůsobí hlubokou krizi. Beze stop nabízí jeden z nejdospělejších obrazů odloučení, jaké jsem kdy viděl.
Snímek je svým duchem velmi podobný předchozímu dílu režisérky Debry Granik s názvem Winterʹs Bone (Do morku kostí), kde objevila tehdy osmnáctiletou Jennifer Lawrence. Byla z něj cítit stejně lezavá zima, teď se navíc přidalo i vlhko lesa a pronikavá a meditativní zeleň; v centru pozornosti je opět dívka, která během cesty dospěje. Debra Granik musí být zjevně hluboko ponořená do svých témat a přemýšlí o nich poctivěji než jakýkoli jiný režisér nebo režisérka, jak ostatně vyplývá i z rozhorovů pro Film Inquiry, The Guardian, Vulture nebo Little White Lies.
Je jisté, že podobný druh filmů nemůže být „indie hitem“, ale zůstane pod rozlišovací schopností a zájmem většiny diváků. Zároveň se však nejedná o žádné abstraktní umění, spíše o dílo velmi dobře srostlé s prostředím, v němž se odehrává. Naposledy jsem něco podobného zažil se Zázraky od Alice Rohrwacher, odehrávajícími se na opuštěné farmě v Itálii a zprostředkované pohledem dvanáctileté dívky.
Ano, je to vždycky trochu zázrak potkat se s něčím, co vám nevnucuje svůj názor na život, a přitom vás dovede přesvědčit o tom, že někdo dovede žít jinak než vy.
