Ze všech momentálních návštěv ve Varech v mainstreamových médiích nejvíc zarezonoval Terry Gilliam, který přijel uvést svůj quijotovský film. Režisér, který si své vysněné dílo vydupal po dlouhých 29 letech ze země a dotáhl ho do zdárného konce, je miláčkem zdejšího publika. Není tu poprvé a i jeho kolegové z někdejší skupiny Monty Python Flying Circus tu bývají nadšeně vítáni. Sympatičtí, pořád mentálně svěží dědkové, kteří nás naplňují nadějí, že se dá zestárnout i bez ostudy. O samotném Muži, který zabil dona Quijota, říkám něco v udýchané videorecenzi. V tomto komentáři bych se chtěl zastavit u něčeho jiného.
Gilliama na karlovarské tiskovce požádali o názor na výrok šéfa vývoje komediální tvorby britské veřejnoprávní BBC Shanea Allena, že dnes už by nesestavili skupinu „šesti bílých chlápků z Oxfordu, ale bylo bylo to různorodější spektrum lidí, které by reflektovalo moderní svět“. Allen to řekl v červnu a Gilliam byl ještě stále plný emocí. „Nutí mě to k pláči… Ta myšlenka, že šest bílých mužů z Oxfordu nyní nemůže dělat komediální show. Teď potřebujeme kousek tohoto, kousek tamtoho, všichni musí být reprezentováni… To je kravina. Už nechci být bílý muž, nechci být obviňovaný ze všeho špatného, co se na světě děje. Říkám teď, že jsem černošská lesba… Jmenuji se Loretta a jsem BLT, černá lesba v přechodné fázi změny pohlaví,“ prohlásil vzrušeně, ale stále s jistým vtipem.
A dodal ještě: „Všechny z naší skupiny to rozzuřilo. Komediální skupiny nemůžete jen tak shlukovat a skládat je dohromady jako chlapeckou kapelu.“ Navázal tím na výrok Johna Cleese, který na Allena reagoval už dříve na svém profilu na Twitteru: „To není fér. My jsme byli na svou dobu velmi různorodá skupina. Tři slušnáci, jedna buzna a Gilliam, který nebyl černoch, ale byl Američan. A nikdo z nás nevlastnil otroky.“
Na českém Facebooku a v diskusích pod článkem to pak začalo vřít. Vrcholem byl příspěvek na mé „zdi“, kde jsem se dočetl, že „BBC z rasistických důvodů nechce pustit novou Gilliamovu komedii o šesti mužích, poněvadž jsou všichni bílí“. Tohle je opravdu jako tichá pošta. Takhle vznikají hoaxy a fake news. Dokonce i v Británii se někteří diskutéři vyjadřovali stylem, jako by snad Shane Allen chtěl zakázat znovuvysílání skečů skupiny Monty Python nebo je úplně vymazat z archivu BBC. Allen přitom jenom řekl, že dnes by bylo ve veřejnoprávní televizi, která má ze zákona sloužit menšinám, velmi divné, kdyby se znovu složila větší skupina komiků, kteří mají všichni víceméně stejný původ a pohled na svět.
To, co teď vyjádřím, píšu z pozice někoho, kdo v 90. letech na Monty Pythonech vyrostl a pro koho ztělesňují to nejlepší, co televize z doby před nástupem moderních VOD služeb dokázala. Byl to humor, který se nebál být inteligentní a zároveň naprosto šílený a dada. Viděl jsem nejspíš všechny díly dané show, mnohé vícekrát, viděl jsem všechny jejich celovečerní filmy, mám doma všechny jejich knížky, které vyšly v češtině. Ale i tak cítím potřebu trochu zkorigovat a doplnit, co dnes Gillliam a Cleese říkají.
Ano, intelektuálové jako oni byli vždy utlačovanou skupinou, koneckonců žádná podobná show už potom nevznikla. Podobný projekt s názvem Little Britain, založený na crazy skečích, byl mnohem lidovější a sprostější, než inteligentní nebo dokonce vyžadující vzdělanostní zázemí. Monty Python byli bílí muži, ale rozhodně ten typ, který je v médiích velmi menšinový, navíc dnes více než kdy jindy.
Nicméně, i sami členové skupiny Monty Python Flying Circus se v dané skupině kreativně vyčerpali a někteří i zbaběle umřeli, aby nemuseli čelit tvůrčímu úpadku (zdravíme Grahama Chapmana). Ze začátku šlo o překročení hranic televizního média směrem na filmové plátno, a pak už šel každý vlastní cestou, a to různě úspěšně. Když se dnes díváte na jejich skeče, i princip, že muži hrají skoro všechny ženské postavy, je opravdu velmi středověký. To, že jediné skutečné ženy tu hrají roli ozdob, připomíná spíš televarieté, kde kouzelníci mají „půvabné asistentky“.
Nic, kvůli čemu by je člověk zavrhoval, ale je to stejně přežité, jako když dnes sledujete filmy ze 70. a 80. let a všichni tam pořád kouří. (Letos ve Varech jsem si téhle šíleně nesexy věci všimnul u jinak geniálního a stále moderně nastříhaného muzikálu All That Jazz. Je to symptom doby, ale taky – pozor – hrdina filmu prostě umřel, protože už nedokázal srovnat krok s dobou a jeho životní styl byl neúnosný.)
Mí milí vrstevníci, i vy, milí čtyřicátníci a padesátníci, co máte děti, zkuste jim nebo vašim mladším milenkám pustit Monty Pythony. Setkáte se převážně s nepochopením a odmítnutím, co to má jako být. Moc oldschool, trapný, ukecaný, křečovitý, jak se na to někdo mohl dívat? Samotnému mi dochází, že Pythoni byli velmi dobově lokalizovaní a nyní už jsou vyšeptalí. Jasně, některé scénky přežijí, dokonce se dají i variovat – viz nedávná kampaň EU ve stylu scény z Života Briana: „Co nám kdy Římané přinesli pozitivního?“ Ale celkově jsou Monty Pythoni mrtví jako ten legendární papoušek v kleci.
Shane Allen neříká nic skandálního. Jeho úkolem není sestavovat uměle boybandy, ale vybírat z líhně mladých lidí ty, kteří už obstáli sami za sebe a zároveň mezi sebou budou mít nějakou chemii. Televizní pořady dnes jistě vznikají méně spontánně než dřív, ale taky dosahují jiných nákladů na výrobu a jejich tvůrci musí jinak zaměřovat, oslovovat a pro každý pořad zvlášť „vyrábět“ publikum. Už nežijeme v pravěku zábavy, ale v prostředí, kde musíte chytit rozrůzněné publikum během krátké doby. A to zaručuje pestřejší obsazení jakéhokoli ansámblu.
Nikdo netvrdí, že komerční televize nemůžou jet svoje „all-white-rich-men“ show, koneckonců z BBC odešel Jeremy Clarkson a spol. a pokračují se svým Top Gearem jinde a stále úspěšně. A pokud ne, bude to důkaz, že popularita starých bílých mužů klesá stejně jako hladina jejich testosteronu.
Slyším na jeden protiargument: je škoda, že v podobně nastaveném světě pravidel (možná už nejen veřejnoprávních) médií dnes nemůžou vzniknout noví Monty Pythoni, že nám začíná chybět odvaha k punkové šílenosti a že některé talenty mohou zůstat nepovšimnuty. To je jistě pravda. Ale jaksi se pomíjí, že donedávna, několik desetiletí zůstávaly nepovšimnuty stovky a tisíce talentů těch, kteří prostě neměli na obrazovky přístup, protože se zdáli moc menšinoví. Kolik tu bylo černošských komiků, ženských komiček, otevřeně lesbických komiček, kolik tu bylo integrovaných indických nebo pákistánských komiků a tak dále a tak dále? Byly tu dvojice, kdy žena hrála automaticky roli té chytré a muž toho blbého, nebo tu byl jenom Vladimír Dvořák a Bohdalka?
Jakmile zabrousíme do statistik, zjistíme, že na dosavadní skladbě pořadů, tvůrčích týmů, prezentérů a showmanů nebylo přirozeného a normálního vůbec nic, ale bylo to z největší části dáno nezaslouženými, nepsanými, leč pevně danými privilegii.
Když dnes někdo řekne „chtějí nám brát skvělé Pythony“ (kteří už desítky let nic společného neudělali) a „nahradit je méně talentovanými komedianty podle nějakých pitomých kvót“, měl by si vždycky s odstupem uvědomit, jestli není trochu srandovní plakat nad tím, že nikdo nepřišel o žádné privilegium, jen se trochu rozšířily možnosti pro ostatní. Shaneu Allenovi musíme jen přát, aby vybíral ty opravdu dobré.
Fotografie: Wikipedia.org, web Ještě větší kritik, než jsme doufali.
Komentár sme sme pre vás odomkli z webu Kamila Filu – Ještě větší kritik, než jsme doufali.
