Milé čitateľky, milí čitatelia, uverejňujeme článok o fluoridácii z partnerského časopisu Nový Prostor.
Fluoridace je kontroverzní téma již hezkou řádku let. Dodnes je takto upravená pitná voda podávána asi pěti procentům světové populace ve dvaceti čtyřech zemích, z nichž jsou nejvýrazněji zastoupeny Spojené státy. Tam se také začala psát její historie.
Příběh zdomácnění jinak dosti jedovatého fluoru začíná v prvních letech dvacátého století v Colorado Springs, kde si jistý zubař Frederick McKay povšiml na zubech svých pacientů bílých a hnědých skvrnek. Zároveň ve své spádové oblasti zaznamenal úbytek zubního kazu u dětí. Spolu se svým kolegou Grantem Blackem přišel na to, že se pozorované změny týkají území s identickým vodním zdrojem. Ve stejné době si jiný zubní lékař povšiml obdobné změny na zubech v osadě, kterou pro své zaměstnance vybudovala jistá americká firma na zpracování hliníku. Ta nechala celou věc prošetřit vlastním chemikem, který zjistil neobvykle vysoký obsah fluoridu v tamní vodě. Na scénu pak vstupuje další postava, jistý doktor Dean, který uvažoval, zdali nelze najít určitou bezpečnou míru fluoridu, která by ještě nechala sklovinu nepoškozenou, ale zároveň přispěla ke snížení kazivosti zubů, aby ji nakonec stanovil na jeden miligram na litr vody.
Hrátky s jinak dosti toxickým fluorem měly kvůli tehdejší nevalné ústní hygieně svou logiku. Zubní kartáčky se v USA rozmohly až během druhé světové války, kdy byly nedílnou součástí vojenské disciplíny. Z vojenského prostředí se pak pomocí filmového zpravodajství tento návyk rozšířil i na civilní obyvatelstvo.
První experimenty s novým objevem začaly roku 1944 ve dvou amerických městech. Po šesti a půl letech výzkumu se kazivost zubů u zhruba dvaceti tisíc zkoumaných dětí ve městě Grand Rapids údajně snížila více jak o polovinu oproti kontrolnímu Muskegonu. Tyto závěry vedly Světovou zdravotnickou organizaci k označení metody za efektivní prevenci zubního kazu a k jejímu rozšíření po celém světě. Fluorid sodný byl přitom již v padesátých letech americkým domácnostem dobře znám jako účinný jed na krysy, a není se proto čemu divit, že se s počátky plošné fluor idace vody formovalo také protestní hnutí.
Fluorové píárko
Americký investigativní novinář Christopher Bryson ve své knize The Fluoride Deception rozplétá komplikovaný příběh vítězného tažení fluoru. Tvrdí, že historie fluoridové zubní prevence je úzce propojena s historií těžkého průmyslu zpracovávajícího fluor. Ústřední postavou příběhu byl podle něj doktor Harold C. Hodge, uznávaný toxikolog, známý pro své výzkumy vlivu radioaktivního záření na lidský organismus. Hodge byl rovněž hlavním toxikologem tzv. Manhattanského projektu, skupiny vědců a inženýrů pověřených za druhé světové války výrobou atomové bomby. Jako takový měl na starosti toxikologický výzkum fluoru a dalších prvků použitých k její výrobě.
Brysonovi se podařilo odtajnit dokumenty dokazující, že americká vláda požádala Hogde o informace, které by jí pomohly při četných probíhajících právních sporech v otázce škodlivosti fluoru. Panovala přitom obava, že kdyby tento vlivný a všeobecně respektovaný toxikolog prohlásil, že je fluor lidem, zvířatům i životnímu prostředí krajně nebezpečný, mohlo by být zdiskreditováno celé fluorové průmys lové odvětví, a v důsledku ohrožen i samotný projekt výroby jaderných zbraní.
Z hlediska národního zájmu bylo tedy nezbytné přesvědčit širokou veřejnost, která byla v té době vůči fluoridaci vody naladěná spíše negativně, o prospěšnosti metody. Úlohou byl pověřen duchovní otec moderní propagandy – public relations, Freudův synovec Edward Bernays. Coby expert na přesvědčování veřejnosti o tom, co chce, aniž by si toho byla vědoma, zvládl svůj úkol skvěle a zanedlouho již byly reklamy na zubní pastu s fluorem a rozesmátými dětmi vidět všude.
Šance pro tři miliony
V bývalém Československu se s fluoridací vody začalo v roce 1958 v Táboře s kontrolním Pískem. Města byla pro uskutečnění experimentu ideální hned z několika důvodů: měla podobnou velikost, malou fluktuaci obyvatel, srovnatelné životní podmínky a vodu s velmi nízkým přírodním obsahem fluoru.
Výsledky po šesti letech ukázaly, že u dětí, které pily fluorizovanou vodu od narození, došlo k redukci zubního kazu téměř o 80 %. Po úspěšném pokusu se začalo s přidáváním fluoru do vody i v dalších městech. Svého vrcholu dosáhla metoda v první polovině osmdesátých let, kdy fluorizovanou vodu pily přes tři miliony zdejších obyvatel. V té době již však také probíhala čilá debata o ekonomické výnosnosti, ekologické zátěži a celkovém smyslu a bezpečnosti této metody, která nakonec vyústila v zastavení fluoridace vody na většině území. V Praze se tak stalo v roce 1988 a poslední „fluorizovaný“ vodovod byl uzavřen v roce 1993 v Ostravě. Důvodů bylo hned několik. Kromě toho, že šlo o poměrně drahý a ekologicky nešetrný způsob prevence zubního kazu, začal se prosazovat názor, že každý člověk by měl mít právo svobodně se rozhodnout, zdali chce takovou vodu pít, nebo ne. Mimo to lidé začali více konzumovat balené vody, takže se fluor de facto lil do kanálu, aniž by předtím prošel lidským tělem.
Přes zdánlivý ústup fluoru do ústraní je dnes na trhu podstatně více produktů obsahujících fluoridy (minerální vody, soli, zubní pasty, tablety, gely a roztoky) než v padesátých letech a vzhledem k zvýšené akumulaci sloučenin fluoru v životním prostředí ho do těla dostáváme v podobě potravin mnohdy více, než je doporučená denní dávka.
Fluoru na zoubek
Fluoridace vody je i dnes předmětem bouřlivých debat jejích příznivců a odpůrců. Nadbytek fluoru v lidském těle může způsobovat řadu nemocí od zubní (žlutohnědé skvrny na zubní sklovině) a kostní (změna ve struktuře kostí, deformace a snížení pohyblivosti kloubů) fluorózy, přes narušení funkce štítné žlázy až po kardiovaskulární choroby nebo rakovinu. Z výzkumů na lidech, kteří buď pracovali v provozech, kde přišli do styku s větším množstvím sloučenin fluoru, nebo žili v jejich okolí, vyplý vá, že zvýšenou měrou trpěli psychiatrickými poruchami, výpadky paměti, sníženou schopností se soustředit či degradací mentálních schopností.
V místech s fluoridovanou vodou byl také zjištěn o 30 % vyšší výskyt Downova syndromu, jinde (například v Indii a Číně) také nižší IQ u dětí. V těchto oblastech bylo rovněž při nadměrné konzumaci fluoru v rámci laboratorních výzkumů na potkanech zjištěno narušení vývoje plodu, v prenatálním stádiu šlo o hyperaktivitu, po narození byl pak pozorován úbytek kognitivních schopností mláďat.
V Anglii, která má za sebou více jak čtyřicet let fluoridace vody a kde ji dodnes pije 6 milionů obyvatel, volají z důvodu nedostatku relevantních výzkumů někteří odborníci po zastavení celého projektu a jeho důkladném přezkoumání. I ve Spojených státech, kde dodnes takto upravenou vodu pije více než polovina obyvatelstva, je vedena masivní antifluoridová kampaň v čele s významnými vědci a ekologickými aktivisty. V posledních desetiletích se množí laboratorní a klinické výzkumy dokládající možné dopady nadměrné konzumace fluoru na lidskou psychiku a zdraví po celém světě.
S fluoridací vody je spojeno také několik divokých konspiračních teorií. Mezi tvrzeními, že vládnoucí elita chce snížit IQ obyčejných lidí, aby je mohla snáze kontrolovat, nebo že fluoridace slouží jako experimentální projekt dopadů bojových látek na obyvatelstvo, je asi nejznámější teorie, že jejím opravdovým cílem je zredukovat schopnost vzdorovat autoritám, jelikož trvalé vystavování sloučeninám fluoru údajně nenávratně devastuje část mozku odpovědnou za svobodnou vůli. Tuto teorii poprvé vynesl na světlo americký biochemik Charles E. Perkins, který byl po druhé světové válce vyslán americkou vládou, aby dohlížel na německé chemické závody. V knize The Truth about Water Fluoridation pak vysvětluje výše zmíněnou tezi, že fluor oslabuje svobodnou vůli a že této znalosti poprvé využili nacisté v koncentračních táborech k otupení vězňů a k prevenci případné vzpoury.
Na závěr se nabízí otázka: A co zubní pasta s fluorem, je bezpečná? Těžko říci. Obzvlášť citlivá by měla být rozvaha v případě malých dětí, které většinu pasty spolykají. Odborníci se shodují, že zubní pasta není na čištění zubů zdaleka to podstatné. Komu by připadalo čištění zubů na sucho poněkud fádní, může si dnes koneckonců koupit pastu bez fluoru nebo si ji rovnou pomocí jedlé sody, esenciálního oleje a nasyceného tuku vyrobit.
Autorkou článku je Eva Lédlová, študentka Sociálnej a kultúrnej ekológie Fakulty humanitných štúdií Univerzity Karlovy.
Foto: Ilustračné. Zdroj: flickr.com.
