Z partnerského spoločensko-ekologického časopisu Sedmá generace tentokrát vyberáme článok experta na jadrovú energetiku a pracovníka organizácie Greenpeace Jana Haverkampa o tom, čo nás (ne)naučila fukušimská havária.
Je 14. března 2017. Před šesti lety touto dobou jsem stál v přetopeném televizním studiu v Bruselu a snažil se nějak pobrat, co se děje na druhém konci světa. Těžký nedostatek spánku, neustálý kontakt s kolegy po celé zeměkouli přes specializovanou skypovou skupinu, novináři od osmé ranní do osmé večerní. V severním Japonsku zemřelo šestnáct tisíc lidí poté, co oblast zasáhla vlna tsunami způsobená jedním z nejsilnějších zemětřesení tohoto století — to byl stále šok číslo jedna. Další katastrofa spojená s jadernou elektrárnou Fukušima-Daiči teprve přicházela. Měla mít menší dopad než přírodní katastrofa, ale měla dosáhnout dále v čase a zásadně ovlivnit lidstvo. I po šesti letech mluvíme o havárii ve Fukušimě-Daiči jako o pohromě, která potrvá ještě několik dekád.
O shrnutí, jaké z této katastrofy vyplývá ponaučení, se snažili mnozí. Pro mě tím hlavním zůstává: když vás zasáhne zemětřesení, poslední, čím se chcete zabývat, je jaderná havárie. Fukušima ukázala, že nejsme připraveni komplexně řešit velké jaderné havárie. Pokud přijdou, pravděpodobně se tak stane za nepředvídaných okolností, které jsou složitější, než dokážeme zvládnout — ať už jde o podceněné živelné pohromy, teroristické útoky a následnou bezpečnostní situaci, nebo válku.
Druhý závěr po pěti týdnech, kdy jsem spal průměrně pět hodin denně, po měřících výjezdech do evakuovaných zón, po nekonečných hodinách studia toho, co se stalo a co se dělo s reaktorem, životním prostředím a lidmi, je, že ničím podobným už nechci nikdy znovu projít. Dvě havárie, černobylská a fukušimská, o dvě víc, než se mělo stát.
Jaderná bezpečnost a jaderné riziko
Je tady ale mnoho dalších ponaučení. Po Fukušimě si začalo čím dál víc odborníků v odvětví uvědomovat, že nemá smysl mluvit o jaderné bezpečnosti. Byl to právě mýtus bezpečnosti, kvůli němuž inženýři v Japonsku podcenili hrozbu velké tsunami. Vlivem tohoto arogantního mýtu zanedbali přípravu havarijního týmu. Mantra bezpečnost — bezpečnost — bezpečnost stála za zrodem naprosto nevhodné hierarchické struktury firmy TEPCO, jež si nebyla schopna poradit s komplikovaným řešením katastrofy.
Klíčovým slovem už není bezpečnost, nýbrž riziko. Úřady pro jadernou bezpečnost, jako je francouzský ANS, finský STUK nebo nizozemský ANVS, nyní namísto pravděpodobnostního posuzování bezpečnosti (probabilistic safety assessment— PSA) hovoří o pravděpodobnostním posuzování rizika (probabilistic risk assessment— PRA), protože stanovit pravděpodobnost, že se v jaderných elektrárnách objeví určité technologické závady, vůbec nesouvisí s bezpečností ve smyslu nepřítomnosti rizika, ale naopak s přijmutím rizika, že se něco pokazit může.
Po Fukušimě jsme se naučili také předvídat nepředvídatelné („think the unthinkable“). K tomuto přístupu vyzvala jako první Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) ve své první inspekční zprávě. Následoval japonský parlament, Evropská komise i konference odborníků MAAE a evropských jaderných regulačních orgánů. Podobně se vyjadřovali dokonce i zástupci průmyslu. Vzali jsme si však toto ponaučení skutečně k srdci? Francouzská energetická společnost Electricité de France (EdF) ani britský úřad pro jadernou regulaci (ONR) nepožadovaly přeshraniční posouzení environmentálního dopadu reaktoru Hinkley Point C (jaderná elektrárna, jejíž výstavba je plánovaná v britském Somersetu — pozn. red.), protože nehoda, která by způsobila únik několika procent až desítek procent radioaktivního plynného obsahu, podle nich nemůže nastat. Tříkilometrová havarijní zóna by měla stačit. Co když však přesto dojde ke komplexní nehodě a při jaderném tavení se například poruší také potrubí v sekundárním chladicím okruhu, a s tím selže ochranná obálka (kontejnment)? Co když k tomu dojde následkem nepřátelského útoku nebo sabotáže provedené někým zevnitř?
Zátěžové testy, které bezprostředně po Fukušimě navrhly evropské instituce, neřešily otázku jaderné bezpečnosti v kontextu sabotáže, teroristických útoků nebo války. Ad hoc skupina pro jadernou bezpečnost (Ad Hoc Group Nuclear Security nebo AHNS), zřízená při Radě Evropské Unie, měla za úkol vypracovat návrhy opatření se zkušenostmi z fukušimské havárie. K této debatě ale nepřizvala úřady pro jadernou bezpečnost — ačkoli právě ty mají kriticky posuzovat funkčnost jaderných reaktorů. Národní bezpečnostní služby zase nechtěly prozrazovat svá zjištění a obavy dalším státům. Nakonec se tedy hovořilo především o nutnosti zabránit situaci, kdy se jaderný materiál dostane do nesprávných rukou. To je sice důležité, ale neučí nás to předvídat nepředvídatelné.
Otázkou není, zda je Temelín bezpečný. Žádný jaderný reaktor není bezpečný. Jakmile na jednom místě shromáždíme velké množství vysoce radioaktivního materiálu, nevyhnutelně se dostáváme do nebezpečné situace. Otázka tedy zní: jaká rizika vyplývají z provozu Temelína? Jaké riziko podstupujeme při využívání reaktoru, o němž víme, že má zfušovaný jeden z hlavních svarů? Jaké riziko přináší situace, kdy se nikomu nechce skutečně prověřit možnost zemětřesení v okolí Temelína?
Odpovědnost a náklady
Po Fukušimě jsme si osvojili rovnici riziko rovná se pravděpodobnost krát dopad. Byli jsme schopni vidět jen pravděpodobnost, která byla evidentně malá. Dokázali jsme si ale představit ten nedozírný dopad? Paniku, která havárii doprovázela, způsobila mimo jiné absence plánu, jak financovat evakuaci, jak zabezpečit základní potřeby evakuovaných lidí, jak získat a dopravit na místo vybavení k prevenci dalších radioaktivních emisí. Firma TEPCO na to neměla peníze ani pojištění, které by je zajistilo. V konečném součtu zaplatila pouze šest procent kompenzací vyplývajících z jaderné havárie. Zbytek je financován z veřejných zdrojů prostřednictvím různých nouzových fondů. Znečišťovatel neplatí a stát se potýká s břemenem.
Došel jsem k závěru, že pokud chceme být na katastrofu takových rozměrů finančně připravení, potřebujeme mít na pokrytí nákladů v prvních třech letech po havárii v záloze zhruba sto miliard eur. Během těchto tří let bychom pak mohli získat další peníze na zbytek výdajů. Podle Společného protokolu Pařížské úmluvy nyní západoevropské jaderné provozy zvyšují své nouzové finanční rezervy na 1,2 miliardy eur. V České republice potřebuje podle Vídeňské úmluvy ČEZ pouhé dvě miliardy korun (75 milionů eur) a jeho maximální ručení činí pouhý čtyřnásobek této částky. Česká vláda se z ekonomického propadu, do nějž zabředlo Japonsko po 11. březnu 2011, zjevně vůbec nepoučila.
Z mého rozhovoru s ředitelem jedné z největších celosvětových pojišťoven vyplynulo, že lze vyplatit plnění ve výši sto miliard eur. Pojišťovací sektor dokázal pokrýt nápravu škod po hurikánu Katrina. Samozřejmě to něco stojí. Pokud ale nejsme ochotni stát se připravenými, neměli bychom raději snížit pravděpodobnost dopadu na nulu a odstavit to, co nejsme ochotní pojistit?
Připravenost a reakce na krizové situace: lidé na prvním místě
Osobně mě nejvíc zasáhl příběh nemocnice ve městě Futaba, vzdáleném pouhých šest kilometrů od elektrárny Fukušima-Daiči. Pětačtyřicet lidí zde zemřelo poté, co byli evakuováni zaměstnanci zodpovědní za jednotky intenzivní péče. Patnáct seniorů zahynulo hladem a žízní, protože záchranáři evakuovali jejich pečovatele. Japonsko nebylo připravené. A připravená není ani Evropa o šest let později.
Otázku havarijní připravenosti a reakce v návaznosti na ponaučení z Fukušimy, jsem u Evropské Komise vznesl už na podzim 2011. Nebyla součástí takzvaných evropských zátěžových testů, které byly v reakci na Fukušimu prováděny. Víme přitom, že vedle jaderné elektrárny Tihange v Belgii je nemocnice. Víme, že se nepočítá s evakuací Záhřebu, ačkoli chorvatské hlavní město leží 25 kilometrů od slovinské jaderné elektrárny Krško, a že záchrana obyvatel by se ještě zkomplikovala, pokud by případnou havárii způsobilo zemětřesení. Státní úřad pro jadernou bezpečnost České republiky, ČEZ, dotčené obce a složky záchranného systému pořádají pravidelná cvičení pro případ havárie — nikoli však pro případ, kdy by se uvolnilo několik desítek procent radioaktivní plynné složky. Většina zainteresovaných institucí je připravená na jaderné havárie do stupně 5 Mezinárodní stupnice jaderných událostí (INES), což odpovídá nehodě na Three Miles Island, nikoli na stupeň 7, ekvivalentní fukušimské jaderné katastrofě.
Ano, souhlasím s projadernými odborníky a šťouraly, evakuace s sebou nese ztráty na životech. Nedostatečná připravenost nepochybně přispěla ke dvěma tisícům úmrtí, která podle fukušimské prefektury souvisela s jadernou havárií, ale nebyla způsobená radiací. Nesouhlasím ale se závěrem, že by proto lidé neměli být evakuováni. Pokud někdy usoudíme, že evakuace může být problematická, je třeba daný zdroj odstavit. Velmi konkrétním příkladem je jaderná elektrárna Doel poblíž Antverp: je zjevné, že Antverpy nelze evakuovat — čistě z organizačních a prostorových důvodů. To ale neznamená, že by se rozsah potenciální evakuační zóny měl zmenšit pod deset kilometrů, jak se aktuálně navrhuje. Měl by to spíše být argument pro odstavení doelských reaktorů.
Ochrana před radiací — limity a normy
Když už jsme u toho, z otázky, jakou míru ochrany před radiací potřebujeme, vyplývají dvě zásadní zjištění. Za prvé je tu otázka bezpečí. Po otázce „jaké ozáření je ještě bezpečné“ vždy následuje zpochybnění lineárního bezprahového modelu (Linear No Threashold model — LNT), z nějž vycházejí limity akceptovatelného rizika definované Mezinárodní komisí radiologické ochrany (ICRP). Existence limitů vede některé lidi k závěru, že pokud zůstaneme pod úrovní jednoho milisievertu ročně pro běžnou populaci a dvaceti milisievertů ročně pro radiační pracovníky, nebo v případě nouzových situací pod dvaceti, respektive padesáti milisieverty, budeme v bezpečí. Někteří jdou ještě dál a tvrdí, že lidé jsou v bezpečí, protože zdravotní důsledky radiace pod sto milisievertů se neprokázaly. Tyto limity však neznamenají bezpečí. Znamenají akceptované riziko. Politici jsou ochotni přijmout, že určité množství lidí ponese zdravotní následky mírné radiace. V zemích, jako je Finsko nebo Česká republika, je veřejnost poučována, jak prostřednictvím správného větrání snížit riziko ozáření radioaktivním radonem. Jsme však v podstatě smíření s tím, že někteří lidé zemřou na rakovinu plic, protože jsou vystaveni ozáření radonem až do výše sedmi milisievertů ročně.
Pro lineární bezprahový model jakožto nejpřesnější popis skutečnosti existuje solidní vědecká podpora. Pokud jsme se na základě tohoto poznatku „společně dohodli“, že lidé, kteří se výslovně nechtějí vystavit radiaci, by neměli dostat více než jeden milisievert ročně — taková je norma ICRP —, je chucpe tlačit lidi k návratu do (de)kontaminovaných vesnic kolem Fukušimy prostřednictvím pohrůžek odebráním finanční podpory. V těchto místech budou vystavení záření zhruba desetkrát přesahujícímu normu nejméně po dobu příštích několika let. K návratu by se tedy měli rozhodnout zcela svobodně, bez jakýchkoli tlaků.
Za druhé, je dobré mít jasně stanovené limity a těch se držet. V případě katastrofy není čas na vysvětlování složité problematiky limitů. Dokud však katastrofa nenastane, nikoho to nezajímá. Z toho plyne, že je potřeba mít jasno. Po Fukušimě zavedla Evropská komise nejprve vyšší limity pro potraviny než ty stanovené ještě v době kontaminace černobylskou havárií. To vyvolalo zmatek. Zmatek mívá za následek neklid, psychologické a ekonomické škody. Tehdy jsem spolu s Greenpeace na Evropskou komisi apeloval, aby byla ve svých rozhodnutích konzistentní. Komise tak nakonec použila mnohem přísnější japonské normy. I zde jde o snižování rizik, nikoli o to, co je „bezpečné“.
Poučili jsme se?
Z Fukušimy bychom se měli poučit ještě v mnoha dalších ohledech. Měli bychom si uvědomit, že nejsme připraveni na likvidaci reaktorů, a naše nepřipravenost a nedostatek vědomostí způsobuje další kontaminaci, jako v případě úniku radioaktivní vody z Fukušimy do moře. Nemáme nástroje k zaměření roztaveného paliva. Nevíme, jak zastavit proudění podzemní vody. Zjistili jsme, že sklady použitého jaderného paliva jsou velmi zranitelné a představují neuvěřitelné riziko — poškození jediné nádrže s použitým palivem by vypustilo do vzduchu tolik radiace, že by se ohrožená oblast výrazně rozšířila. Zjistili jsme, že potřebujeme nezávislé jaderné úřady.
Opravdu jsme se ale poučili? Nastala nějaká zlepšení? Dana Drábová si stále neuvědomuje, že členství v Radě vlády pro energetickou a surovinovou strategii ČR ohrožuje její nezávislost jako předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Může se například dostat do situace, kdy by měla prosazovat závěry Rady, počítající s dalším provozem českých jaderných elektráren, a zároveň z bezpečnostních důvodů rozhodovat o uzavření Dukovan nebo Temelína.
Maďarská vláda právě schválila změnu zákona, která dává té samé vládě právo odchýlit se během výstavby jaderných elektráren od licenčních kritérií výstavby a zpracování jaderných odpadů, jež stanovuje její regulační úřad. To je šokující zejména vzhledem k tomu, že dostavba elektrárny Paks je fakticky řízená z premiérovy kanceláře. Provoz, který dohlíží sám na sebe. Slovenský Úrad jadrového dozoru nadále blokuje účast veřejnosti na rozhodnutí o výstavbě reaktorů Mochovce 3 a 4. Totéž dělá i belgický Federální úřad pro jadernou kontrolu (FANC), který rozhoduje o prodloužení životnosti reaktorů Doel 1 a 2 a Tihange 1. Vystavuje tím populaci riziku vážné nehody po dobu dalších deseti let, o čtvrtinu déle, než bylo původně v plánu.
Fukušima nás naučila mnohému. Tím nejdůležitějším ponaučením snad zůstane, že lidská společnost a její řídící struktury nejsou dost možná schopné mít jadernou energii pod kontrolou. Naoto Kan, jenž seděl v době havárie v premiérském křesle, a jeho předchůdce Džuničiró Koizumi proto usoudili, že by lidstvo mělo přestat jadernou energii využívat. Já s nimi souhlasím.
Autor pracuje jako odborný konzultant pro jadernou energii a energetickou politiku pro Světový informační energetický servis WISE International a pobočky Greenpeace pro střední a východní Evropu a Greenpeace Švýcarsko. Kontakt: jan.haverkamp@ecn.cz. Z angličtiny přeložila Lucie Sovová.
Foto: Flickr.com, UCLAnewsroom.
