Milé čitateľky, milí čiatelia, exkluzívne pre Pole odomykáme článok o vzťahu medzi kultúrnou produkciou, digitálnymi technológiami a biznisom z nášho partnerského časopisu Nový Prostor.
Jdete si takhle Žižkovem a na Churchilláku vidíte postávat samolibého týpka s tupírovaným knírem, jak anglicky telefonuje svým iPhonem. Jenomže tohle není nejspíš student malířství z AVU, ale dost možná budoucí office manažer druhořadé banky. Není všechno zlato, co se třpytí, a ne každý ďábel má rohy.
V tavicím kotlíku globalizované společnosti pospojované sítí sociálních médií se kulturní symboly a kódy i jejich významy přelévají z místa na místo, takže může být často těžké všechny jemné odlišnosti rozpoznat. Doby, kdy punkáč svým barevným čírem prostě říkal: „jsem punkáč“, jsou tytam a dnes to nemusí znamenat vůbec nic. Už si nemůžete být jisti, jestli ta distingovaná žena v kavárně u protějšího stolu je majitelka startupu, nebo absolventka divadelních věd, ostatně často může být obojím. Nebylo tomu tak vždycky.
Romantici a cikáni
Karel Hynek Mácha byl asi prvním umělcem v české kotlině, který by si zasloužil přízvisko „bohém“. Nikoli náhodou tak Francouzi začali říkat kočovným Cikánům, o nichž si mysleli, že přišli právě z Čech, a nikoli náhodou jediný Máchův román, inspirovaný Puškinem, vypráví právě příběh ze smutného, ale svobodného života Cikánů, který Mácha staví do kontrastu se zámeckým životem šlechty. Oslava cikánské svobody je však především hrou, neboť Mácha se ve skutečnosti živil jako úředník a mezi Cikány strávil jen pár týdnů. Především ale kopíroval zahraniční trendy, aby udělal dojem na svou méně vzdělanou družku Lori. Tak jako předobrazem českých mániček byli američtí hippies, Šangri-Lou moderních bohémských umělců byla chudá pařížská předměstí Montmartre a Montparnasse. Stěhovali se tam nejen z praktických důvodů – především za lacinými nájmy v podkroví, ale někdy i za romantickou vidinou života mezi těmi, co žili opačně, než jak žádala pravidla tehdejší společnosti.
Demokratizace přístupu ke středoškolskému vzdělání ve Francii počátku 19. století, díky níž i synkové z lidových vrstev mohli vytvářet poptávku tím, že si osvojili návyk pravidelné četby denního tisku, šla ruku v ruce právě s nabídkou, tedy s rozvojem tiskového mediálního průmyslu, který vstřebával nové pracovní síly. A to právě díky přebytku absolventů gymnázií ve vztahu k pracovnímu trhu, protože pro množství z nich bylo vysokoškolské studium stále nepřístupné, mnozí se neuplatnili v oborech, ve kterých chtěli, a tak často nacházeli uplatnění například v tisku jako redaktoři či autoři fejetonů, anebo také živořili v bídě. Příběhy těchto raných generací moderních umělců jsou ztvárněny Balzakem v Lidské komedii a Puccinim v opeře La bohème.
Zrod moderní kapitalistické společnosti sebou přinesl i nové společenské hierarchie a umělecká scéna netvořila výjimku. Hierarchie mezi umělci existovala, tak jako v každém jiném oboru, přinejmenším od pozdního středověku: mistr stál nad tovaryšem a svými žáky a žádaní malíři Michelangelova formátu malovali pro papeže strop Sixtinské kaple, zatímco na masy bezejmenných výtvarníků zbyly venkovské kostely a kapličky. Jenomže s postupnou proměnou společenských poměrů mecenášské postavení šlechty upadalo a umělci museli jít na trh k jiným kupcům – k měšťákům a k masám. S nástupem průmyslové revoluce se střední třída vzmohla natolik, že se mohla ohlížet po postavení šlechty, již ráda imitovala, a v honbě za živobytím bylo tedy třeba vyjít vstříc jejímu vkusu.
Na jedné straně tak vznikla úzká vrstva majitelů salonů, vydavatelství a divadel, úspěšní umělci, kteří dělali bulvární divadlo, kabarety, portréty, brakové a šestákové romány, zkrátka lidé, o nichž dnes nevíme nic. A pak masy řadových literárních kritiků, drobných sochařů, malířů a dalších dnes důvěrně známých jako bohems, kteří se taky nějak živili a žili v laciných podkrovích, nejčastěji na periferii, a současně se snažili také tvořit podle svých vlastních představ.
Pravidla umění
Francouzský sociolog Pierre Bourdieu ve své knize Pravidla umění precizně rozebírá vznik této nové společenské vrstvy a její konflikt s konzervativní buržoazií. Všechno totiž začalo, když se ve Francii roku 1851 moci chopil Napoleon III. a spolu s ním získala vliv ve společnosti nová měšťanská vrstva, zbohatlá za červencové monarchie Ludvíka Filipa, avšak postrádající náležité vzdělání a rozhled. Přestože staré elity, jimž zbyly k sebeúctě nezřídka už jen vybrané způsoby, hleděly právě na tyto nové zbohatlíky s opovržením, byli to právě oni, kdo v druhém císařství skrze státní úředníky určoval, co je a není krásné. Převládal ideál „takříkajíc pěkného“ v tom nejkonvenčnějším slova smyslu, takže oficiální cenzoři dohlíželi na vydavatelství a salony, zda umělci náhodou nezobrazují něco, co by se mu vymykalo. Generace Baudelaira a Maneta se s tím však nehodlala smířit, a tak se z podnětu samotného Napoleona III. zrodil Salon odmítnutých malířů, přicházející s novými, leč neschválenými přístupy.
Musela přijít další revoluce a s ní nový režim nástupnické generace vyšší třídy, disponující nejen bohatstvím, ale také těmi správnými školami a vkusem, takže z impresionistů a „prokletých básníků“, čelících za druhého císařství soudům a odsudkům slušné společnosti, se za třetí republiky stávali uznávaní mistři. Tento mechanismus pravidel umění, popsaný právě Bourdieuem, fungoval po celou moderní éru. Nový mistr byl odsouzen ve jménu starého, Courbet ve jménu Repina, Manet ve jménu Courbeta a tak dále až do dnešních dnů, jak Bohumil Hrabal vypráví v Morytátech a legendách o svém příteli Boudníkovi, jehož grafickou repliku nástěnné praskliny náhodní kolemjdoucí z řad spořádaných občanů odsuzovali.
Právě z tohoto konfliktu se zrodilo společenské postavení moderního umělce a to, čemu říkáme moderní umění. Estétská ideologie l ́art pour l ́art, vyvzdorovaná vůči diktátu bonapartistického režimu, artikulovala postoj nezávislého postavení umění vůči společnosti. Dekadenti se museli nejdříve vymezit vůči měšťácké společnosti a odejít z ní, aby pak umělci paradoxně ze svého titulu mohli vystupovat jako svébytná společenská síla.
Kumštýři s laptopem
Tato pravidla však platila v dobách, kdy jsme moderní umění a jeho tvůrce mohli chápat jako něco marginálního, stojícího na okraji hlavního proudu společnosti. Hodnota uměleckého díla měla ryze estetickou, nikoli tržní hodnotu, takže dílo bylo vyvázáno z logiky kapitalistických vztahů.
Tak tomu bylo ještě v dobách analogových médií televize a rádia, v dobách kulturního průmyslu a kontrakultur. Digitální kapitalismus, stvořený informační revolucí a tzv. kreativním průmyslem nových médií, však tuto logiku převrací ve svůj opak. S novými technologiemi přichází na svět nejen nová společenská skupina, již americký sociolog Richard Florida nazývá kreativní třídou, ale také nové společenské hierarchie. Tato tzv. třída totiž není stejnorodým prostředím, jak by se mohlo zdát.
Na špičce pomyslné pyramidy stojí buržoazní bohéma, zkrátka bobos – buržoazní bóhémové, jak je popisuje David Brooks – majitelé galerií a reklamních agentur, kavárníci. Prostě lidé, co berou svou kulturní branži jako byznys, a byznysmeni obchodující s kulturou: hybrid postmateriálních hippies, vydělávajících těžké prachy, aby dosáhli vnitřního duchovního osvícení, a kariéristických yuppies v batice, kteří se dali na jógu. Pomyslná „berlínská zeď“ mezi někdejšími nepřáteli – bohémy a měšťáky, jejichž konflikt lze nyní v jistém kontextu vnímat spíše jako rodinnou hádku, byla stržena, a tak je těžké určit, čím dnes takový akcionář výstavní síně vlastně je. Jemnocitný byznysmen, nebo mamonářský umělec?
Ne každý však měl to štěstí či vstupní prostředky, ty správné konexe nebo dovednosti. Někdo zas není natolik ambiciózní, aby se prosazoval ostrými lokty, a tak kromě úspěšné sorty lidí, topící se v luxusu, se v branži pohybuje mnohovrstevnatá masa stresovaných, deprivovaných, ale dobře oháknutých, na volné noze se protloukajících existencí, často oscilujících mezi macjoby v nějaké kulturní instituci a pinglováním za pípou; masy studentek kunsthistorie, pracujících jako knihovnice v plané naději, že to jednou dotáhnou na kurátorky v prestižní galerii současného umění; absolventi Vysoké školy uměleckoprůmyslové, co sice ještě po třicítce bydlí ve sdílených bytech, neb na hypotéku nedosáhnou a občas nemají ani na nájem, přesto zastávají názory a hodnoty těch skutečně úspěšných, aby k nim patřili alespoň symbolicky.
Generace kapitánů i pěšáků kreativního průmyslu se narodily do prostředí vytvořeného kulturní revoltou šedesátých a sedmdesátých let, kterou nový kapitalismus vstřebal a strávil, takže jakoukoli estetickou nonkonformní novotu netrestá, ale naopak velmi rychle zpeněží. Tyto generace bobos a hipsterů již nesoudí estetickou hodnotu podle univerzálních měřítek, ale na základě prodejnosti. Krásné je to, co si lidé kupují. Jestliže tedy rozpor starého průmyslového kapitalismu spočíval v tom, že nonkonformismus v první generaci vylučoval, aby jej v té další za účelem zisku začlenil a oslavoval, dynamikou kreativního kapitalismu je nonkonformismus, jenž je oslavován a zpeněžen okamžitě. „Nová“ estetika je skauty, módními návrháři a redaktory magazínů ihned objevena, prefabrikována a prodána na trh.
Autorom článku je Tomáš Schejbal, študent hospodárskych a sociálnych dejín a politickej teórie na Filozofickej fakulte Karlovej univerzity.
Foto: Ilustračne, Autor: ablekay47, Zdroj: flickr.
