Komentár sme sme pre vás odomkli z webu Kamila Filu – Ještě větší kritik, než jsme doufali.
Časy sa menia tak vrtko, že nám stále viac vecí môže pripadať bláznivých a malicherných. Jedným z novodobých problémov nášho „prvého sveta“, v ktorom prežívame v mnohých ohľadoch až príliš veľa luxusu, je, či môžu role gayov, lezieb a transsexuálov hrať vo filmoch a seriáloch hetero- a cis- herci a herečky, alebo či majú byť prednostne oslovovaní príslušníci LGBTIQA komunity.
Už jenom ta terminologie leckoho, kdo patří k majoritě, dráždí. ‚Jsem přece normální, nikdo mi nemusí říkat, že jsem cisgender. Proč musí mít ti, co jsou jiní, nějakou svou komunitu, vyjadřovanou zkratkou, do níž neustále přibývají nová písmenka? (Dřív stačilo LGBT – lesby, gayové, bisexuálové a trans-kdokoli; teď ještě přibyly kategorie intersexuálové, queer a asexuálové.) Proč se většina musí pořád podřizovat menšině?‘ Takhle nějak se lze jistě ohrazovat s pocitem, že najednou nejsme páni hry. Jenomže, pokud chceme změny chápat a nejenom je odmítat, potřebujeme používat jisté pojmy a být ochotní se na sebe podívat zvenčí. Klíčovou otázkou je, zda víme, co to znamená „hrát někoho či něco“.
Rozruch ve filmovém showbyznysu přinesly v poslední době hlavně dvě zprávy. Herecká hvězda Scarlett Johansson odstoupila po nátlaku veřejnosti od role v dramatu Rub and Thug, založeném na skutečném případu, kdy král podsvětí Dante „Tex“ Gill podstoupil změnu pohlaví z ženského na mužské, vzdal se dráhy prostitutky a rozjel coby šéf ve velkém zločin. Johansson nejprve na kritiku reagovala slovy: „Ať se podívají na Jeffreyho Tambora, Jareda Leta a Felicity Huffman,“ s odkazem na jejich skvělé herecké výkony v titulech Transparent, Dallas Buyers Club a Transamerica, které se dočkaly nominací i ocenění Zlatými glóby a Oscary. Není to v pohlaví, není to v orientaci, je to v talentu, zněl jasný vzkaz.
Jenomže krátce nato pak Johansson svůj názor změnila: „Naše kulturní porozumění transgender lidem pokročilo a od svého prvního výroku jsem se od této komunity hodně naučila a pochopila jsem, jak byl necitlivý.“ Přiměl ji k tomu možná i fakt, že podle statistik organizace GLAAD klesl minulý rok v Hollywoodu počet transgender postav hraných transgender herci na nulu. Nejde už jenom o talent, který je vždy diskutabilní (neboť v žádném případě se všichni neshodnou na tom, zda někdo něco zahrál dobře), ale o prostou rovnost příležitostí. Hollywood chce mít ve filmech a seriálech transgender postavy a jejich počet vzrůstá, ale klesá počet oslovených a finálně vybraných transgender herců a hereček. Takový paradox těžko nalézá ospravedlnění. Zdá se, že snímek Rub and Thug je tedy dočasně uložen k ledu.
Druhým případem pak byla zpráva a následný rozruch okolo toho, že v novém filmu studia Disney s názvem Jungle Cruise má hrát roli gay bratra hlavní hrdinky britský heterosexuální komik Jack Whitehall. Na základě zkušeností s Rub and Thug se na Twitteru a Facebooku rozjela diskuse (a někdo by řekl i kampaň, i když nic neprobíhalo organizovaně, nepodepisovaly se petice, ani se nechodilo po ulicích s transparenty), zda je vhodné, aby první větší otevřeně gay roli v Disneyho filmu hrál někdo, kdo si z homosexuality dělá legraci ve svých stand-upových vystoupeních. Protireakce bývá okamžitá: Copak humor musí brát neustále na všechno ohledy? Kde taková samocenzura skončí? A nedokáže snad Jack Whitehall zahrát přesvědčivě roztomile trhlého gaye? Neměli bychom mu dát šanci, ať ukáže, co umí, a teprve pak soudit?
Leckteré publicisty k tomu napadly i satirické články – například web The Hard Times zveřejnil dobře rozpoznatelnou falešnou zprávu, že Scarlett Johansson nakonec bude hrát prvního černošského Bonda, čímž bude učiněno zadost těm, kteří litují, že Idris Elba se jím nikdy nestane a přejí si, aby Bond už nebyl šovisnistický macho. V českém prostředí pak člověku vytane na mysli scénka Miroslava Donutila z 90. let, kde vysvětluje, že „každý herec musí umět zahrát dvě věci: ožralýho a buzeranta“. Platí odteď, že vrahy ve filmech budou moci hrát jenom vrazi, Ježíše Krista jenom potvrzení boží synové a spasitelé a na vozíku smí na plátně jezdit jenom lidé, kteří mají přerušenou míchu?
Jenomže onen argument s autentičností projevu jde i úplně převrátit. Hollywood dlouhodobě stojí na Stanislavského metodě vžívání se do postavy. Herci a herečky pro své role trpí, hubnou a nabírají desítky kil, učí se boxovat na profi úrovni, absolvují vojenský výcvik, tráví týdny v izolaci od okolního světa, přežívají ve svém kostýmu po celou dobu natáčení a nikdy si ho nesvléknou „psychologicky“, často se i nechávají oslovovat jménem postavy. A co takový herec nebo herečka musejí udělat, když jsou v jádru heterosexuálové a hrají homosexuální postavu? Jak daleko mají zajít? Není už pak lepší, aby takovou roli hrál někdo, kdo s tím bude mít méně trápení? Není to náhodou autentičtější? Kdyby hetero herci byli opravdu důslední, dopadnou jako Al Pacino v temné kriminálce Na lovu, kde se policista infiltruje do gay komunity, aby zde odhalil vraha, a postupně se z něj stane promiskuita rozepínající si kožené kalhoty na záchodcích za zcela jiným účelem než močením.
Modla autenticity v hollywoodském pojetí je navíc problematická. Většinou sledujeme hvězdu, o níž víme, že v reálu není taková jako na plátně. Snažíme se vidět „za masku“, odmyslet si kostým, porovnat vzhled na plátně s tím, co známe z „civilu“, přestože herci pořád něco předstírají a udržují si image, která nemusí být autentická. Každopádně, hlavním efektem není nakonec ponoření se do příběhu. Málokdy dokážeme zapomenout, že ten vyhublý, zošklivělý nebo mentálně narušený jedinec na plátně či obrazovce je jinak většinu času krásný nadčlověk užívající si milionů ve své vile s bazénem. Mnohdy oceňujeme proces transformace více než samotný děj. Hvězdný lesk přesvítí a zneviditelní samo téma.
Dnešní filmové herectví je navíc na hony vzdálené tomu, co je přípustné na divadle nebo v komediálním skeči, kdy je chápeme jako pouhý model světa, abstrakci a stylizaci. Film svou schopností ukázat detail odhalí každou faleš nebo přehánění. Za Shakespeara nebo v tradičním japonském divadle mohli hrát role žen muži. Téměř šedesát let po vzniku kinematografie bylo ve filmech běžné, že postavy černochů a Asiatů ztvárňovali běloši. Takový Yul Brynner mohl hrát vládce Siamu desítky let, a přitom byl z Ruska. A to pořád vypadal více asijsky než Rex Harrison v první verzi ve 40. letech. Dnes nám Anna a král připadá jako bizarní film a koukatelná a bezproblémově dojemná je pouze nová verze z roku 1999 s Chow Yun-Fatem a Jodie Foster. John Wayne jako Činghischán nebo Judy Garland s tváří nalíčenou načerno dnes vyhlížejí trapně. Jazzový zpěvák z roku 1927 – první celovečerní zvukový film s Alem Johnsonem – je o židovi, který chce uspět v jazzovém prostředí, maluje si proto obličej natmavo s obřími bílými ústy. Tato „blackface“ má dodnes mnohoznačné negativní konotace a vyvolává především pocity studu.
Bolek Polívka ještě v roce 2007 tvrdil, že se tvůrcům snímku Roming zkrátka nepodařilo sehnat romské herce, kteří by dokázali být věrnějšími Romy než on a Marián Labuda. Přitom otázka by měla být jiná než ta, jestli máme dost dobrých romských herců. Není problém náhodou v tom, že reální Romové prostě nezapadají do stereotypů, které si od stolu vymýšlejí bílí scenáristé a režiséři? Zcela bezpochyby úmysly tvůrců nebyly nenávistně rasistické, ale výsledek je snůškou klišé o „ušlechtilých a krásných divoších“.
Nejprve se tedy z umění odstranila nadřazenost ohledně biologického pohlaví, pak rasová nadřazenost a nyní se přichází k sexuální orientaci a identitě. Představa, že to může pokračovat dále a nakonec nebude moci umírajícího na AIDS zahrát nikdo bez HIV, je klasickou ukázkou chybné argumentace kluzkým svahem. Například zkušenost se stářím je něco, co nebude odepřeno nikomu. Zkušenost rodičovství je přenositelná i tím, že každý ví, jaké to je být někým vychovávaný jako dítě. Umět zahrát jiné povolání je otázka pozorovacího talentu a fyzické námahy. Ale zkušenost, zda jste černoch nebo gay, se nedá nijak získat. Jedná se o hlubokou, neproměnlivou identitu; perspektivu, z níž vidíte skoro cokoli, co se týká lidských vztahů, a jde zároveň o identitu, kterou vám neoddělitelně přisuzuje okolí, první rastr, jenž na vás přikládají ostatní.
Všechno, co dokážou herci, kteří nemají tmavou pleť nebo homosexuální orientaci, je předvádět svou a kulturně stereotypní představu o tom, jaké to je být černý a/nebo teplý. V jistém ohledu to do dokonalosti dotáhnul komik Sacha Baron Cohen ve svém snímku Bruno (2009), kde hraje homosexuálního módního reportéra: nejprve nám nabídce naše stereotypy o gayích, ale pak s nimi zajde tak daleko, až otestuje naše hranice homofobie. Přehltí a znechutí nás natolik, až nám dojde, že naše stereotypy jsou hloupé. A vyloženě z touhy pomýlených hollywoodských hvězd stát se kýmkoli, si střílí skvělá parodie Tropická bouře (2008), kde se postava Roberta Downeyho jr. pokouší být černochem, a dokonce kvůli tomu podstoupí nesmyslnou operaci kožního pigmentu.
Problém s tím, koho obsadit do určité genderově minoritní role, je tedy převážně problém hvězdného systému. Herci totiž zdaleka nehrají někoho jiného, hrají sebe sama jako hvězdy; jako ty, kteří se umějí proměňovat a jejichž hlavním prvkem výkonu je i tzv. ostenze – „podívejte se, co umím“. Všechny rozhovory pro natáčení se pak točí kolem otázek: ‚Jaké to pro vás bylo hrát gaye?‘ Všimněte si toho akcentu – důležitější je, co to znamenalo pro herce, nikoli, co to znamená příběh. Nikoli, jaká je pravá homosexuální životní zkušenost. Diváci se tak dnes mohou rozhodovat – chci se raději dívat na oblíbeného herce, nebo poznat něco nového? Potvrdit si předsudky a tradiční obrazy, nebo se otevřít neznámému?
Hetero herci jistě mají zásluhy na tom, abychom homosexuály nenahlíželi tak přezíravě jako bylo zvykem před dvaceti třiceti lety. Tom Hanks ve Philadelphii (1993) nebo Jake Gyllenhaal a Heath Ledger v průlomové Zkrocené hoře (2005) pomohli tomu, aby na gay tematiku chodilo i jiné než vyhraněně artové festivalové publikum. Obecně přitom LGBTIQA tematika není komerčně atraktivní, takže pokud se ve středu pozornosti ocitně právě postava s menšinovou genderovou identitou, zůstává otázkou, jestli je lepší autenticita, nebo popularizace. Ta nyní dospěla tak daleko, že se LGBTIQA komunita nebojí ozvat a říct: „Máme právo se víc zapojit.“
Možná si už nepamatujete, jaké pozdvižení vzbudil v roce 1989 Tim Burton, když chtěl do role Batmana obsadit komika Michaela Keatona. Fanoušci komiksu tehdy z hercovy „málo mužné brady“ a křehké fyzické konstituce šíleli, ale režisér si prosadil svou. Dnes studia více dají na názory veřejnosti a filmy se přestříhávají podle reakcí testovacího publika, které má šanci vidět první verzi několik měsíců před oficiální premiérou. Stejně tak sledují reakce ještě před natáčením. Těžko říct, jestli tyto menšiny či pečlivě vybrané vzorky publika ovlivňují podobu filmů převážně v neprospěch umělecké kvality a tvůrčí svobody.
Rozhodně by se ale mělo dodat, že změny se nedělají kvůli „diktátu politické korektnosti“ – tato fráze patří k jedněm z nejhorších a nejvíce bezobsažných –, ale jednoduše kvůli komerčnímu úspěchu. Dá se odhadnout, kdo bude cílové publikum, a pokud to má být LGBTIQA komunita a mladí městští liberálové, pak je zbytečné dráždit je a odrazovat. Naopak v pornografických filmech homosexuálnímu publiku nevadí, že erotické aktivity mezi sebou dělají převážně hetero herci. Porno není nejsyrovější realita, ale naopak vysoce konvencionalizovaná pohádka pro dospělé.
Současná situace nám dává šanci přemýšlet, za jakých okolností jsou herci obsazováni. Neexistují jednoduché principy, přihlížet se dá více faktorům. V minulosti bylo běžné, že casting na roli mohl trvat i několik let a v úvahách producentů se vystřídalo mnoho adeptů a adeptek. To, že nyní vstupuje do hry faktor genderové identity a sexuální orientace, může někdy proces zkomplikovat, ale jindy naopak zjednodušit. Zatím to vypadá tak, že u dramatičtěji laděných filmů začne dostávat přednost autenticita a hlubka osobní identity.
Disneyho Jungle Cruise má být zábavná jízda na motivy jedné atrakce v Disneylandu. Jack Whitehall také není filmová star a na svůj přestup do hvězdné ligy teprve čeká. Bude to možné díky tomu, že ztvární legračního gaye? U Disneyho si budou muset vybrat, co chtějí sdělit dětskému publiku. Bude to, že být gay je OK a i tak se můžete stát postavou v drahém trikovém bijáku? A chtějí to udělat za cenu, že budou udržovat o gay komunitě stereotypní obraz pištících zženštilců? Když to na závěr zlehčím – už jednou zvládli vyrobit filmový hit z pouťové atrakce, kde má pirát černé oční linky a podivně mává zalomeným zápěstím…
