„Když umíráš a proběhne ti celý život před očima jako film, přijde Mirka Spáčilová a dá tomu 60 %.“
lidové moudro z internetu
„Hlavním zdrojem autority intelektuála je hájit pravdy poražených a být tak příkladem etiky řeči.“
Václav Bělohradský, jenž v poslední době obhajoval Miloše Zemana a Andreje Babiše
Nevzpomínám si přesně, kdy jsem se začal považovat za intelektuála, protože jsem tento pojem ze svého slovníku dlouhodobě vytěsnil. Stalo se tak snad proto, že když jsem v době dospívání vyrůstal s počítačovými hrami a radostně objevoval postmoderní popkulturu, slovo intelektuál mi splývalo s člověkem, který mi chce kazit nebo dokonce nějakým způsobem brát a zakazovat zábavu. Tento text se pokusí rekonstruovat, co se se mnou za posledních dvacet let stalo.
Když jsem v roce 1998 začal studovat dějiny a teorii filmu a jako druhý obor filosofii, zajímalo mě na těchto oborech především to, jak bych si jejich prostřednictvím dokázal obhájit svou zábavu, ať už jí byly hollywoodské blockbustery, japonské anime, hongkongské kung-fu mlátičky a heroic bloodshed střílečky, italské giallo horory nebo filmy Quentina Tarantina.
V roce 1999 také přišla zásadní díla, která z popkultury učinila něco, co stálo za to zkoumat a brát to vážně: Matrix, Klub rváčů a celovečerní South Park. V Jižní Koreji právě naplno běžela „nová vlna“, která s evropskými novými vlnami 60. let neměla nic společného a namísto otevřeného rozvolněného narativu sázela na bezuzdné míšení žánrů. Tradiční humanitní (literární) typ intelektuála se pro rozbor podobných fenoménů jevil jako zcela nepoužitelný. Intelektuál byl pro mě tehdy člověk, který nerozumí modernímu světu, z neznalosti ho odmítá a moralizuje o škodlivosti násilí. Zhmotnil jsem si tento druh intelektuála v uhudraných dědcích typu Ludvíka Vaculíka či Jiřího Menzela, abych se měl komu vysmívat a koho nesnášet.
Ale našli se i další adepti. Filmový publicista Radovan Holub zveřejnil zhruba v té době v Reflexu článek Kultura kriplů, podle nějž hraní počítačových her vnímal jako předzvěst apokalypsy. Vladimír Just v televizní Katovně při rozboru Hvězdných válek popisoval světelné meče jako „kordiska“ (to slovo mi dodnes zvoní v uších) a mně nezbývalo než úpět: „To je ale vůl!“
Absurdní na celé situaci bylo, že jsem v té době četl francouzské poststrukturalisty, americké kognitivní vědce, německé fenomenology a hermeneutiky, vědce zabývající se evoluční biologií či deterministickým chaosem a k tomu kyberpunkové romanopisce. Kým jiným jsem mohl být než intelektuálem? Jenom jsem si to nechtěl připustit. Stejně tak v dobách, kdy jsem na sklonku gymnázia jako pravděpodobně jediný ve třídě poslouchal Björk a Radiohead, jsem se raději schovával za masku třídního šaška.
Nadbytek vědění mimo obor
Během vysokoškolských let jsem se nepovažoval za intelektuála, protože mi v hlavě utkvěl citát Gillese Deleuze, že „intelektuál je člověk, který má nadbytek vědění mimo svůj obor“. Což jsem neměl, ani Deleuze se za intelektuála nepovažoval. Co nesouviselo s filosofií, estetikou nebo filmem a nedalo se to k němu přímo vztáhnout, mě nezajímalo. Měl jsem hrozné deficity ve znalosti jiných umění, kulturních a politických dějin, míjela mě řada debat týkajících se domácí i zahraniční politiky a i z té filosofie jsem si vyďobával jen to, co mi umožnilo napsat ročníkovku o Matrixu. Svým způsobem jsem nebyl intelektuál, který čte i to, co ho nebaví, ale diletant, který čte pouze to, co ho baví. (Toto rozlišení jsem našel později u Jana Sokola, který to nepochybně má od někoho jiného.)
Oproti většině veřejných intelektuálů přelomu devadesátých a nultých let jsem se neidentifikoval s bývalým disentem ani undergroundem, ale s mileniálním overgroundem. Tento termín alespoň sám pro sebe používal časopis Živel (nástupce undergroundového Vokna), který jsem v té době hltal a později do něj začal i psát. Pojem overground nikdy nezakořenil ve všeobecném povědomí a nejspíš ani nemá přesnou definici, nicméně jeho hlavní součástí byl technooptimismus.
K tradičním intelektuálům jsem měl tedy vztah jako k těm, jimž je potřeba dokázat, že jsou hloupí a nevzdělaní, přinejmenším v tom smyslu, že je minul vývoj humanitních oborů posledních dvaceti třiceti let (a vlastně i ona tofflerovská „třetí vlna“ a Brockmanova „třetí kultura“) a že pořád trčí v omezeném existencialistickém a jungiánském paradigmatu, což je způsobeno tím, že za socialismu žili v těžkém moratoriu. Jejich znalost Shakespeara, Goetha, Dostojevského nebo Solženicyna mi nepřišla dobrá ani na balení holek.
Díval jsem se na ně jako na zakrnělé živočišné druhy, které se odmítají adaptovat, a proto musí nutně vymřít. Lidé, kteří nedovedou vnímat žánrový film jinak než klišé a pokleslost, potřebují nutně několikasemestrální školení v neoformalismu, aby pochopili, že v každé oblasti je možné být formálně inovativní, případně školení ve studiích kultury a genderu, aby se naučili „číst“ kulturní texty podle klíče sociální třídy, etnika nebo pohlaví, protože jedině pak uvidí opravdovou pluralitu významů a neustálý dekonstruktivní posun smyslu. A kdo to neumí, není partner do diskuse, ale loser. V Česku jsem měl jediný idol: originálně a holisticky myslícího Karla Theina a jeho výběr esejů Rychlost a slzy.
Jistěže to působí arogantně a mladicky nerozvážně, s odstupem času si to uvědomuji. To, co provozovali tradiční intelektuálové, jichž jsem se štítil, bylo neustálé ohlížení se do minulosti, foukání bolístek, jak jim dnešní svět nerozumí a jak je minulý režim omezoval, ale necítil jsem v jejich psaní stopu toho, že je těší přítomnost.
Ano, oficiálně jim teď vyšli všichni zakázaní autoři a v kinech a v televizi se hrály filmy, které dřív nesměly. Ale co je baví současného? V kinematografii většinou jiní nostalgici jako Woody Allen nebo Jim Jarmusch. Jistě, některé jejich tehdejší filmy se mi líbily taky (Jarmusch rozhodně víc než Allen, ten o svou energii přišel), ale že by pro mě byly novátorské a objevitelské?
Být kritik a nebýt elitář
Se svým postojem, že českým čtenářům ze všeho nejvíc chybí trocha současné filmové a mediální teorie, jsem narazil záhy poté, co jsem začal v první polovině nultých let sám publikovat. Zjistil jsem, že ať uplatním jakékoli paradigma, diskurs, analytický aparát, hodnotovou mřížku či filtr, moje psaní bude vždy pro část lidí příkladem povýšeného elitářství. V průběhu let jsem svůj styl postupně obrušoval a pokoušel se být co nejméně „výchovný“ a exhibicionistický.
Stále mi bylo protivné být „kritik“, v němž jsem viděl hlavně „arbitra elegance“, i „recenzent“, redukovaný na zbožíznalce, spotřebitelského testéra a kulturního degustátora. Pořád mi byli protivní snobové vyznávající jen jeden typ umění, neochotní k jakékoli „estetické promiskuitě“.
Později (tak ve druhé polovině nultých let) mi došlo, kde je či byl hlavní rozpor mezi mnou (nebo mojí generací) a generacemi dřívějších filmových a kulturních kritiků. Můj důraz na rozum byl téměř absolutní, i vášeň a rozkoše jsem rád vysvětloval racionálně. Dřívější cinefilové však byli spíše citové a morální bytosti. A to, co požadovali od umění, bylo nikoli více sofistikovanosti, odkazů a ironie, ale více citlivosti a smyslovosti. Nezajímalo je to dosažitelné (popsatelné, zařaditelné), ale to neuchopitelné; odsud pak častá mystičnost jejich psaní. Nikoli racionalita, ale spiritualita, nikoli dekonstrukce a subverze (poukazování na nezacelitelné rozpory, podrývání totality významu), ale transcendence a snaha o „celistvost“. Možná překvapivě si myslím, že toto měly společné i tak rozdílné osobnosti, jakými byli Jiří Cieslar a Andrej Stankovič.
Probuzení do politiky
Druhý problém, který měla moje generace filmových publicistů, byl ten, že jsme neměli své téma. Žili jsme v utopickém „konci dějin“ 90. let, kdy zdánlivě všechny rozpory byly vyřešeny. Snad jen 11. září trochu narušilo tuto představu, protože se ukázalo, že ideologie není mrtvá, ale probouzí se. Nemyslím ani tak „islámskou ideologii“, jako spíš americký neokonzervatismus, který má skutečný vliv na uspořádání světa. Teprve ekonomická krize v roce 2008 nás definitivně probudila (tedy alespoň zpozdile mě). Postupně jsme si mezi léty 2001 a 2008 uvědomovali, že to, co jsme vstřebávali jako učivo a zábavnou pomůcku, jak analyzovat popkulturní i náročnější umělecká díla, má v sobě jasně politický potenciál.
Minimálně pro mě byly teorie o „ideologickém aparátu“ nebo „kulturní hegemonii“ jen neutrální nástroje. Jasně, patriarchát, postkolonialismus, heteronormativita a podobně – nějak se to projevuje ve filmech, ale v realitě to není až tak vážné. Jak jsem mohl být tak naivní! Slavoj Žižek byl pro mě před patnácti lety ten, kdo psychoanalyzuje typy záchodových mís a viditelnost lejn v různých kulturách, ale ne člověk, který ukazuje meze neoliberalismu, v němž jsme žili. (Pokud by to vypadalo, že pletu dohromady dva „neo“ – liberalismus a konzervatismus –, tak jen dodám, že oba nejsou v konečném důsledku v rozporu. Globálně vládne neoliberalismus, v jehož rámci posiluje konzervativní proud; ke skutečnému střetu nedochází. Obojí je pravice, která se tváří, že k ní neexistuje alternativa.)
Slavoj Žižek, slovenian philosopher in his flat in the center of Ljubljana
Stávající globální režim mi nevadil, protože jsem v něm byl privilegovaný – mladý, bílý, heterosexuální, zdravý muž, žijící ve velkém městě, v klidné, kulturně a etnicky téměř zcela homogenní zemi. Teprve, když kolem mě mí přátelé a známí začali řešit svou sexuální orientaci, existenční perspektivy mimo vystudovaný obor, vyprávěli mi o tom, jaké společenské rozdíly zažili v zahraničí, a poté, co jsem sám byl v zemích, kde panuje skutečná chudoba, postupně se ve mně nalomovalo přesvědčení, že žijeme v nejlepším z možných světů, kde stačí jen pár kosmetických úprav a nikdo nebude mít důvod ke stížnostem.
Někdy po roce 2008 mi tedy slovo intelektuál přestalo vadit. Přijal jsem tuto nadávku za svou, jako mi dříve nevadilo být nerd (blízký tomu, jak ho ukazuje sitcom The Big Bang Theory). Stal jsem se tím, kdo hledá, kdo nemá vyjasněnou svou pozici a kdo se vždy musí kriticky vymezovat. Nyní vím, že patřím k těm, kteří jsou případně likvidováni totalitními režimy (a uvědomuju si, jaké štěstí mám, že v něm nežiju); k těm, kteří kritizují vlastní zemi s nadějí, že by mohla být lepší; k těm, kteří bojují proti tautologiím („tak to je“, „dopadlo to, jak to dopadlo“, „zábava je jenom zábava“) a celkové vyprázdněnosti jazyka – nakonec pro mě bylo užitečné číst Slovníky floskulí od Vladimíra Justa a mezi ním a mnou tak nastalo jisté symbolické usmíření.
I výraz „kritik“ dnes nesu hrdě, dal jsem ho ostatně i do názvu svého osobního webu. Kritik je pro mě ideál přemýšlejícího člověka, jenž je co nejméně byrokratický, co nejvíce nepragmatický, jenž neusiluje o to být objektivní, ale dává najevo, že je „zasažený a zaujatý“ (jak říkal nesmrtelný F. X. Šalda). Dnes nebojujeme proti zastrašující cenzuře, ale proti záplavě pozitivního PR a proti nutnosti pálit rychlé, mediálně vděčné soudy. Skutečné myšlení se odehrává ve zdlouhavém čase – proto mi vyhovuje nepravidelná publikace na webu. I když v jednotlivých textech pořád víc přikládám důležitost vcítění se do tužeb, bolesti i strachu druhých, stále vidím jako hlavní úkol hájit rozum, vystupovat proti iracionalitě, ezoterice a konspiračním teoriím, neboť, jak víme, „spánek rozumu budí příšery“.
Critic Pride!
Možná ale nestačí být jen intelektuál. Podle Jana Patočky je intelektuál spíše sofista, obratný ve využívání slov, zatímco duchovní člověk (ve vyšším stádium bytí) si je vědom, kde je pravda, a záleží mu na ní natolik, že je ochotný kvůli pravdě sokratovsky vypít hořký pohár jedu a hrdě za ni zemřít. Stát se duchovním člověkem je tedy asi úkol, který vyžaduje větší odvahu než psát filmové recenze, a uvidíme, zda k ní někdy dospěju.
Každopádně si všímám, že kritikům, kteří nemají povinnost referovat hlavně o ději filmů, ale můžou si o nich i něco netriviálního myslet, v mainstreamových médiích není dáváno mnoho prostoru. Jistě, pořád jsou tu momentálně třeba Petr Fischer v Hospodářských novinách, Jindřiška Bláhová v Respektu nebo Ondřej Štindl v týdeníku Echo. Podstatné zároveň je, že nové časopisy jako Newsweek, Reportér či Téma filmovou kritiku vůbec nepěstují. A k tomu je vidět, jak proti psaní výše uvedených osobností, a filmům, které jim přinášejí „duševní potravu“, systematicky a takřka dennodenně léta brojí Mirka Spáčilová v MF DNES.
Ta svým zbožštělým „zdravým selským rozumem“, který dovede maximálně korigovat extrémy, ale nic nového nevymyslí, opakovaně plísní filmy za to, že se v nich něco „řeší“. V recenzích DNES neexistuje sprostější slovo než „řešit“, pokud se týká sporu dvou a více postav (či perspektiv). Horší už snad může být, jen když se ve filmu vyjadřuje někdo sám – pak je z toho „politické kázání“ a „školení mužstva“. Odpor k tomu, aby filmy něco nadhazovaly a něco znamenaly, namísto toho, aby byly pouze „čistě krásné“, „vyprávěly obrazem“ a „střídaly se v nich smích a slzy“ (což jsou jediná kritéria kvality dle Mirky Spáčilové), ukazuje, jak děsivě se vyprázdnila mainstreamová filmová kritika. Jde o naprostou rezignaci na to, že by psaní o filmech mohlo z jejich potenciálu něco dál rozvíjet.
Vzpomínám si ještě na jeden citát o úloze intelektuálů, který mi silně utkvěl v paměti. Mediální teoretik Sean Cubitt v rozhovoru pro Živel č. 22 řekl: „Měli byste mít na vědomí, že věci jsou tak špatné, jak jen mohou být, ale povinnost intelektuála je být optimistou. Nemusíte nutně věřit, že se všechno v dobré obrátí, ale nesmíte čtenářům a studentům umožnit propadat skepsi.“
Po letech jsem se s podobným povzbuzením setkal u našeho peripatetického miláčka Slavoje Žižeka. Podle něj není chybou být skeptický a nedůvěřovat zavedeným pravdám a jistotám, člověk by v podstatě neměl mnohdy věřit ani sám sobě. Chybou je být cynický a za vrchol poznání považovat ubohou myšlenku, že „svět se točí jen kolem peněz, nejde o nic jiného než o peníze a moc, všichni nahoře jsou zkorumpovaní, a kdo chce nahoru, musí se nechat zkorumpovat“. Přesně tohle chtějí ti nahoře, abychom si mysleli a nepokoušeli se nic změnit. Cynismus není moudrost. Cynismus je zbabělé a pohodlné smíření se s tím, že nejde nic dělat.
Dvě rychlosti
Když píšu články nebo postuju příspěvky na Facebook, mísí se ve mně dva přístupy. Ten první, politický/veřejný, je vždy optimistický: Never give up! We can do it! Ten druhý, osobní/estetický, vidí svět jako lidskou tragédii, případně komedii. Když něco popisuju ve zkratce, vysvitne na povrch komediální stránka, absurdita, jíž se nelze nesmát. Při zpomalení popisu, mentálním usebrání a nevyhnutelném fyzickém stárnutí, které jsem si pro sebe nejpřesněji objevil v románech Michela Houellebecqa, vidím život jako smutnou sérii nezdarů, spíše osobních než intelektuálních.
Obě strany života, komickou i tragickou, dovedl do dokonalosti švédský režisér Roy Andersson, jenž vymyslel žánr „zpomalené grotesky“ (Písně z druhého patra; Ty, který žiješ; Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě). Postavy zde nekloužou rychle po banánových slupkách a nedostávají perdy šlehačkovým dortem do obličeje. V těch pomalých vtipech, oživených malířských zarámovaných obrazech, se během dlouze ubíhajících sekund mísí fraška i tragédie. Nechci se v životě vzdávat jediné povýšenosti: pokládat za povrchní ty, kteří nedovedou nahlížet lidskou situaci v obou rychlostech.
Glosu sme sme pre vás odomkli z webu Kamila Filu – Ještě větší kritik, než jsme doufali.
Fotografie – zdroj: internetová stránka Ještě větší kritik, než jsme doufali.
