Filmy otcovsko-synovské a scenáristicko-režijní dvojice Zdeňka a Jana Svěráků v Češích dlouhodobě vyvolávají smířlivé nálady. Otázka je, s kým nebo s čím se máme smiřovat. Obecně řečeno asi s našimi dějinami, národní povahou a osobními slabostmi. Možná ale, že žádná národní povaha sama o sobě neexistuje a že ji spíše popisují a imaginárně vytvářejí právě určité filmy. Každý ze svěrákovských snímků nás utvrzuje v něčem jiném a v době svého vzniku sehrával jinou úlohu. Jejich zřejmě definitvně poslední společný snímek Po strništi bos je vyvrcholením vědomých i nezáměrných snah po tomto smiřování všeho.
Obecná škola (1991) byla prvním porevoluční velkým filmem, na němž se většina lidí shodla, že takto si sice možná nepamatuje minulost, ale chtěla by ji tak vidět. Poválečná léta ještě před nástupem komunismu byla v mnohém optimistická, plná naděje a podobná tomu, co jsme zažívali po pádu autoritářského režimu. Nikdo do té doby nenabídl prozářenější záběry lánů obilí a louky, aniž by to v sobě neslo kýčovitou socialistickou estetiku. Tady už šlo o estetiku reklam na „dary naší země“.
Obecná škola byla o převýchově „zkažených dětí“ v něco lepšího; přišly staronové, ale správné pořádky v podobě učitele Igora Hnízda, jehož hrál navrátivší se emigrant Jan Tříska, zapomenutý „válečný hrdina“ a „svůdce prvorepublikového typu“. Diváci měli díky Obecné škole pocit, že minulost se očistila a že můžeme začít znovu, že je možné mít znovu rád své dětství a být hrdý na to, že jsme Češi, protože paradoxně umíme udělat film vypadající jako z Hollywoodu.
Kolja z roku 1996 pak tuto misi dokonal, opravdu v Americe vyhrál Oscara a ukázal světu to nejlepší z naší holubičí povahy. Díky Koljovi jsme se konečně na symbolické úrovni zbavili traumatu ze sovětské okupace. Konečně jsme byli ti silnější, rozumnější a ochranitelští, zatímco Rusové byli dětsky naivní, nevinní a zranitelní. Konečně jsme jim mohli do tváře vmést spoustu pravd a hořkosti, které byly pronášeny z otcovsky nadřazené pozice. Přestali jsme být vazaly, okupovanými obětmi, a stali jsme se nechtěnými rodiči, kteří dokážou převychovat „barbary z východu“ v lidi.
Po strništi bos
fotografie © Dagmar Vyhnálková
Pedagogický rozměr v sobě scenárista Zdeněk Svěrák nikdy nezapíral, a naopak se vždy co nejvíc stylizoval do role „laskavého učitele národa“. Nikdy nebyl přísnou autoritou, spíš mužem, který chce stát trochu mimo systém a jemuž vyhovuje užívat si drobných, zvláště erotických radostí. I tento motiv, podle nějž Češi unikali přes politickým tlakem do soukromí, lépe do úplně největšího soukromí ložnic, byl nesmírně typický. (V mnoha svěrákovských filmech včetně těch starších jako Vrchní, prchni! je přítomná značná dávka erotomanství.)
Jediný tvrdší pohled na minulost nabízí Tmavomodrý svět (2001), kde míra hollywoodskosti přesáhla mez, aby se film mohl stát národní klasikou. Zároveň i drsnost příběhu o věznění válečných letců byla hodně měkčená melodramatickou linkou milostného trojúhelníku. Jestliže nejde vyřešit trauma z toho, jak se totalitní stát zachoval ke svým hrdinům, pak smíření musí nastat na chlapské osobní rovině sebeobětování, kdy žádná žena nemůže stát v cestě přátelství dvou mužů.
A konečně Vratné lahve (2007) nás smířily s realitou kapitalismu, když téma pracujících důchodců pojaly radostně jako „novou životní příležitost“ a z prostředí supermarketu udělaly cosi téměř poetického, především pak prostor pro únik z dlouhodobého manželského svazku. Lehkost, s jakou Svěrákovi pojímají „věčné klukovské blbnutí“ a zároveň dokonale pomíjejí těžkost údělu žen v domácnosti, vypovídá hlavně o tom, že se zdejší patriarchát chce vidět jako laskavý, hravý a neškodný. Jeden společný let balónem navždy napraví léta nerovnosti…
Pardon za takovou už ani ne odbočku, ale procházku v recenzi na jiný film. Ale bez ní by asi v případě snímku Po strništi bos nebylo moc o čem psát, protože Svěrákové tu přímo navazují na Obecnou školu. Po čtvrt století nám přinášejí příběh, jenž se odehrál pár let před tímto – již zklasičtělým – dílem. Rodina Součkovic se tentokrát za protektorátu musí nuceně přestěhovat z Prahy na vesnici a ještě o něco mladší Eda Souček (tedy malý Zdeněk Svěrák) se pokouší zapadnout do party místních školních sígrů. Od prvních malebných záběrů je jasné, že režisérsky fajnšmekr Jan Svěrák přemýšlí, jak v nás vyvolat co nejvíce povznášejících emocí. Každý úhel záběru, pohyb kamery, atmosférické svícení, stavění humorné nebo dramatické pointy – řemeslnou úrovní vždy převyšuje většinu zdejší produkce o jedno dvě patra.
Po strništi bos, Fotografie © Dagmar Vyhnálková
Ale co v nás má vyvolávat tento sled často jen volně pospojovaných scének, v nichž nejsilnější linkou zůstává odhalení identity zavrženého člena rodiny zvaného Vlk? Co se dozvídáme o atmosféře za války, jaký obraz hrdinství a přežívání, nevinných a přitom nebezpečných klukovských her nás má chlácholit tentokrát? Zdá se, že tu není žádná větší a možná dokonce jen neuvědomělá ambice, než říct: „My Češi jsme malý, slabý, podřízený národ, pouhé děti v rukou větších mocností a možná i jakýchci dalších neosobních sil.“
Perspektiva malého kluka umožňuje pohlížet na vše naivně, trochu jako na hru na vojáky. Zapojení fantazijních scén, které mají odlehčovat vážnost drsné národní a temné rodinné historie, zde však vychází ještě hůř než ve Vratných lahvích erotické fantazie stárnoucího fauna. Působí hodně neuměle, bez opravdového snového fluida a magie, žádný magický realismus, jaký předvedli třeba Emir Kusturica s Otci na služební cestě nebo Vinko Brešan v Duchu Maršála Tita se nekoná.
A onen reálný základ děje se také k ničemu nedopracuje. Ano, Obecné škole stačilo naznačit, že Igor Hnízdo možná není takový hrdina jako Edův tatínek, což stačilo k uvědomění, že potřebujeme nalézat svůj vztah k pravým, ne jen k zástupným otcům. Jenomže témata otcovství i výchovy zůstávají v Po strništi bos poprvé v kariéře Jana a Zdeňka Svěrákových tak zmatená a nedořečená, že to nestačí ani na onen jednoduchý, národní, všeobecně dobře přijatý film. Letmým smíchem se tato prázdnota zastřít nedá.
Po strništi bos
fotografie © Dagmar Vyhnálková
Ne, že by to bylo vyloženě pohoršující, spíš podobně nevěrohodně jako ony trikové snové scény působí netematizované obrovské věkové rozdíly mezi mužsko-ženskými páry. Pardon, ale 28letá Tereza Voříšková a 55letý Ondřej Vetchý jako rodiče asi 8letého kluka? A možnost, že tato maminka má možná Edouška upleteného s 62letým Oldřichem Kaiserem, to už je dost eklhaft. Nemluví ze mě jenom starý (nebo vlastně mladý) ageista, ale spíš údiv, že podobný motiv vůbec není brán jako problém a že se o něm ani slovem nikdo nezmíní. Manželé se tu k sobě chovají jako možná-třicátnice s možná-čtyřicátníkem, a přitom je viditelné, že to tak není. Těžko říct, co z toho plyne víc: castingový neodhad režiséra, podprahové sdělení scenáristy, že věkově nerovné svazky jsou naprosto ok a nejsou ničím příznačné, nebo ideologie, že na ženách je jedinou hodnotou jejich mládí a krása, zatímco u mužů zkušenost a zralost? Zvláštní, jak tímto schématem, které rozhodně není v realitě nijak standardní (průměrné věkové rozdíly bývají kolem 5 let, ne 25-35 let), chtějí tvůrci oslovovat většinové publikum…
Tímto se z Po strništi bos ale nestává nijak kontroverzní film. Jisté „kouzlo“ Svěrákových filmů (ať už těch lepších nebo horších) spočívá v tom, že se v nich všechny rozpory nějak zahladí. Nezbývá, než vzpomenout si na klíčovou scénu z filmu, kdy se Eda učí chodit po onom emblematickém strništi. Nejprve ho to bodá do chodidel, ale pak pochopí, že musí jen tak letmo klouzat a nechat si posekané stvoly proklouzávat lechtavě mezi prsty. Úpně stejně se chovají Svěrákové při zpracovávání jakéhokoli kousku osobní nebo národní historie.
Ano, na začátku filmu nás zaskočí velmi brutální smrt psa (ono první píchnutí do chodidla), ale pak už v tom zas umějí chodit, aby je ani nás nic nebolelo. Žádný Plechový bubínek, dokonce ani Amarcord, jen „české hezko“. Nekonfliktnost je pochopitelně osobní vlastnost, kterou ze sebe nikdo nemusí mýtit. Ale to, že máme a i v roce 2017 chceme takové „národní umělce“, o nás jako publiku říká hlavně to, jak jsme měkcí sami na sebe.
Po strništi bos
Česko, 2017, 111 min.
Hrajú: Ondřej Vetchý, Tereza Voříšková, Jan Tříska, Alois Grec, Viera Pavlíková, Oldřich Kaiser
Recenziu sme sme pre vás odomkli z webu Kamila Filu – Ještě větší kritik, než jsme doufali.
Fotografie: Dagmar Vyhnálková
