Milé čitateľky, milí čitatelia,
uverejňujeme článok zo spoločensko-ekologického časopisu Sedmá generace, ktorý zhŕňa výsledky parížskej klimatickej konferencie.
Po nezdaru kodaňské klimatické konference a letech spletitých příprav vznikla v Paříži nová mezinárodní dohoda o změně klimatu. Bude dostačovat k tomu, abychom zabránili nebezpečné míře oteplení? A co z ní vyplývá pro Evropskou unii a Českou republiku?
Na začátku loňského prosince se v Paříži uskutečnila dlouho očekávaná mezinárodní událost: v pořadí již 21. konference smluvních stran, které v roce 1992 podepsaly Mezivládní úmluvu o změně klimatu OSN. Kvůli listopadovým pařížským teroristickým útokům bylo konání konference bezprostředně ohroženo. I přes vyhlášení výjimečného stavu se nakonec francouzská vláda spolu s OSN rozhodly konferenci uspořádat. Proběhl tak nejen dvoutýdenní maraton náročných jednání a cizelování textů, ale i doprovodný veletrh a festival, v rámci nějž se v halách naplněných pavilony jednotlivých zemí a stánky světových univerzit, mezinárodních organizací a hnutí, přírodních národů, iniciativ měst a soukromých firem představil bohatý program akcí. Poctivý návštěvník summitu tak neměl šanci z Paříže poznat nic jiného než hotelový pokoj, útroby městské hromadné dopravy a areál bývalého letiště Le Bourget, v němž se konference konala.
Výslednou smlouvu, které během roku 2015 předcházela náročná bonnská jednání, schválily delegace téměř dvou set států, na místě zastoupených čtyřiceti tisíci delegátů. Samotná dohoda, která má nahradit Kjótský protokol, vstoupí v platnost teprve tehdy, když ji podepíše alespoň padesát pět států odpovědných minimálně za 55 % ročních emisí skleníkových plynů. K podpisu bude k dispozici od letošního 22. dubna na slavnostním ceremoniálu pořádaném generálním tajemníkem OSN Pan Ki-munem v New Yorku.
Úspěch, nebo selhání?
Jaké jsou tedy klíčové body pařížské smlouvy? Z dohody vyplývá, že lidstvo se má v tomto století zbavit závislosti na fosilních palivech a směřovat k zastavení růstu globální teploty optimálně na hranici 1,5 stupně Celsia, každopádně zůstat výrazně pod hranicí dvou stupňů. Zásadním praktickým nedostatkem smlouvy, kontrastujícím s vysokými ambicemi, jsou chybějící konkrétní opatření, která by do poloviny století vedla k potřebnému snížení globálních emisí skleníkových plynů. Dohoda je však na druhou stranu právně závazná, což je důležitý rys zejména pro státy, jejichž soudní systém plně respektuje mezinárodní právo. Smlouva má též silnou politickou podporu, na jejím naplňování se na rozdíl od Kjótského protokolu budou podílet všechny státy.
Rozhodující princip smlouvy tkví v takzvané sdílené, ale rozdílné odpovědnosti. Antropogenní změnu klimatu způsobily především historické emise skleníkových plynů. S ohledem na životnost těchto emisí, vliv jednotlivých plynů na radiační bilanci Země a celkový objem jsou hlavním směrodatným ukazatelem absolutní hodnoty historických antropogenních emisí, zejména pak emisí CO2. Hodnoty současných emisí, na něž se často v diskusích poukazuje, zůstávají druhotné. Upozorňují totiž především na trend, kterým se emise té které země ubírají.
Přibližně třetinu celkových emisí do atmosféry dosud emitovaly Spojené státy americké a další třetinu členské země Evropské unie. Současný největší emitent Čína pak přidal desetinu. Na zbývající země tak z hlediska změny klimatu připadá zanedbatelnější množství emisí, a tudíž i odpovědnosti. To však neznamená, že by se tyto státy neměly na řešení také podílet. Naopak. Důležitá je však míra odpovědnosti a rozdílná startovací čára, na níž tyto státy začínají. A to i z hlediska dopadů změny klimatu, které nejsilněji pociťují země globálního Jihu či též země takzvaně ekonomicky se rozvíjející, jejichž historické emise skleníkových plynů jsou relativně nepatrné.
Princip sdílené, ale rozdílné odpovědnosti se projevuje v oblasti snižování emisí, financování a transparentnosti. Ekonomicky rozvinuté státy, které z logiky věci již svůj uhlíkový rozpočet vyčerpaly, by se na řešení celého problému měly podílet více. Jsou jednak energeticky náročnější, jednak závislejší na fosilních palivech a jednak mají více finančních prostředků na transformaci vlastních ekonomik.
Dobrovolné závazky a plány
Klíč k uzavření pařížské dohody představovaly takzvané plánované státem garantované příspěvky (INDCs), volně řečeno dobrovolné závazky jednotlivých států snižovat emise skleníkových plynů o určitou míru a v určitém čase. Jednotlivé státy je měly předkládat před začátkem konference, což učinilo 95 % z nich. Z analýzy INDCs však vyplynulo, že při dodržení dobrovolných závazků by průměrná globální teplota do konce století stoupla o 2,7—3,5 °C. Tedy evidentně nad úroveň stanoveného bezpečného cíle.
Smlouva však rovněž obsahuje formulaci konkrétních, byť obecných či principiálních kroků. Od roku 2020 by jednotlivé státy měly předkládat nové — přísnější, nikoli mírnější — dobrovolné závazky. Což otevírá šanci na to, že se stanovený dlouhodobý teplotní cíl podaří splnit. Dobrovolné závazky by měl, včetně dalších klíčových součástí smlouvy jako adaptace na změnu klimatu a prostředky na realizaci těchto cílů, sledovat a každých pět let transparentně přezkoumávat speciální orgán OSN. Ten by měl zároveň na základě nejnovějších vědeckých poznatků doporučovat optimální stanovování nových cílů a dobrovolných závazků.
Dohoda na druhou stranu neřeší emise z námořní a letecké dopravy, které dohromady odpovídají přibližně emisím Japonska a Německa a podle odhadů by se měly v následujících třiceti letech více než zdvojnásobit. Pokud by tento trend měl pokračovat, je jisté, že smlouvou stanovený teplotní cíl se naplnit nepodaří. Bude tedy záležitostí dalších vyjednávání, zda a jak se tyto emise stanou součástí globální agendy.
Podle pařížské dohody by měly být veškeré antropogenní emise po roce 2050 kompenzovány ukládáním uhlíku, ať již přirozeným, nebo technologicko-mechanickým způsobem. Kromě snižování emisí klade smlouva stejný důraz na adaptace (přizpůsobování se změně klimatu) a resilienci (zvyšování odolnosti, snižování zranitelnosti). Některé země se však nebudou s to přizpůsobit všem projevům změny klimatu, zejména ty ekonomicky méně rozvinuté — ne každý si bude moci dovolit zaplatit tak nákladná opatření jako například město New York. I proto dohoda zmiňuje finanční kompenzační mechanismus za přímé ztráty a škody způsobené změnou klimatu — takzvaný Varšavský mezinárodní mechanismus.
Ve financování kompenzací bohatých států chudým na zvládání změny klimatu (adaptace) a snižování emisí (mitigace) dohoda neznamená zásadní posun: od roku 2020 musí rozvinuté státy poskytovat rozvojovým státům sto miliard dolarů ročně. Pro představu: podle odhadů OECD ročně zmizí v daňových rájích 100—240 miliard dolarů. Částka sto miliard, na níž se významně spolupodílí také soukromý sektor, by se měla do budoucna navyšovat — smlouva ovšem popisuje pouze obecný mechanismus, jak by k tomu mělo dojít. Zjednoduší se však alespoň procedura rozdělování peněz, a tím se fondy zpřístupní i nejchudším státům. Většinu peněz by měl rozdělovat takzvaný Zelený klimatický fond, v němž má svého zástupce i Česká republika.
Města: ohrožená a jednající
Změna klimatu do budoucna výrazně ohrozí i města. Většina velkoměst se totiž nachází na pobřeží, postiženém záplavami a stoupající hladinou moří. V minulých dvaceti letech se přitom města již musela vypořádat s povodněmi, vlnami veder, prudkými bouřemi, intenzivnějšími hurikány a dalšími problémy s vodou. V polovině století bude ve městech bydlet 6,4 miliardy obyvatel, tedy téměř 70 % světové populace (čili přibližně tolik, co nyní v České republice). Do dalšího rozvoje měst tedy v následujících desetiletích potečou desítky bilionů dolarů (zastavěná plocha se má zvětšit o více než polovinu), klíčové je tudíž stavět města odolná a adaptovaná na změnu klimatu.
To platí i pro zdejší města. Průměrná teplota v České republice do roku 2040 pravděpodobně stoupne minimálně o 1 °C, do roku 2060 až o dva a půl stupně. Přibude tropických dní (teplota nad 30 °C) a nocí (teplota neklesne pod 20 °C), častěji nás zasáhnou vlny veder a epizody sucha. Zesílí vliv tepelných ostrovů měst, jelikož metabolismus měst způsobuje o několik stupňů vyšší teplotu, než je v okolní krajině. Experti aliance Šance pro budovy ve své studii upozorňují, že nezbytností se stanou kvalitně izolované budovy, stínicí prvky nebo využívání dešťové vody.
K evropské adaptační iniciativě Mayors Adapt se dosud připojilo sto padesát tuzemských měst včetně Prahy. Ostrava, Chrudim, Jeseník, Hlinsko, Mezilesí a obec Lkáň se pak připojily k Paktu starostů a primátorů, v němž se zástupci měst zavazují, že začnou změnu klimatu vnímat jako klíčovou výzvu a učiní konkrétní kroky k tomu, aby přizpůsobili obec změně klimatu a zároveň snížili emise skleníkových plynů.
Města jsou nejen zdrojem ekonomické prosperity, ale také inovací a změn. Mnohá z nich zvyšují svou klimatickou odolnost, respektive snižují zranitelnost: rozvíjejí dobrou správu, participativní metody v plánování nebo ukončují svoji podporu fosilní energetiky. V průběhu pařížské konference například oznámila dvacítka francouzských měst, že hodlá přesunout veškeré investice a finance do nefosilních průmyslových odvětví.
Divestované miliardy
Podle analytiků Goldman Sachs pařížská dohoda ještě více posílí nefosilní průmysl, jehož současná hodnota podle odhadu činí už šest set miliard amerických dolarů. Akcie největších firem navázaných na obnovitelné zdroje nadále porostou, naopak akcie uhelných společností budou dlouhodobě klesat. Výsledek umocní kampaň zaštítěná OSN na „deinvestice“ či „divestice“ (přesun investic, viz 7.G 5/2015) z fosilního průmyslu do nefosilního. Mimochodem, tato kampaň, k níž se připojil také norský Vládní penzijní fond, největší suverénní fond na světě spravující 900 miliard dolarů, je jedním z důvodů nedávného poklesu cen akcií ČEZu.
Na pařížské konferenci ohlášená Africká iniciativa za obnovitelné zdroje chce do roku 2020 instalovat zařízení o kapacitě až deset gigawattů, přičemž potenciál do roku 2030 odhaduje až na 300 GW. Pro srovnání: instalovaná kapacita všech jaderných elektráren na světě je 380 GW. Indický premiér Naréndra Módí oznámil založení globální solární aliance, přičemž se opírá o dobrovolný závazek Indie instalovat v příštích sedmi letech 175 gigawattů výkonu obnovitelných zdrojů a do roku 2030 vyrábět 40 % elektřiny z obnovitelných zdrojů.
Francie přislíbila investovat do pěti let dvě miliardy eur do rozvoje obnovitelných energií v Africe a šest miliard eur na elektrifikaci afrického kontinentu. Dubaj zakládá fond s alokací 27 miliard dolarů, který investorům v Dubaji poskytne nízkoúročné půjčky na investice do čisté energie. V rámci společné iniciativy Mission Innovation zdvojnásobí dvacet států (například USA, Čína, Brazílie nebo Austrálie) během pěti let své investice do výzkumu a vývoje uhlíkově čistých technologií na výslednou částku dvacet miliard dolarů. Současně vznikla spřízněná iniciativa třiceti dolarových miliardářů, mimo jiné Billa Gatese, Marka Zuckerberga či Elona Muska.
Nepohřbená naděje
Jak tedy výsledky pařížské konference hodnotit? Buď jak buď, globální společenství právně závaznou smlouvou stvrdilo dění, jež už několik let vidíme všude kolem sebe: postupně snižovat naši nezdravou závislost na uhlí, ropě či zemním plynu se vyplácí.
Pozoruhodně přesně přitom vyznívají některá prohlášení, která zazněla ještě před pařížskou konferencí. Například americký ministr zahraničí John Kerry řekl: „Přestože klimatická vyjednávání stále pokračují a přestože víme, že světová dohoda z Paříže bude pro snahu zamezit nárůstu průměrné globální teploty o více než 2 °C klíčová, víme také, že samotná dohoda nebude dostačující. Abychom uspěli, budeme muset využít každé příležitosti, která se nám před, v průběhu i po skončení pařížské konference naskytne.“
Šéfka sekretariátu UNFCCC Christiana Figueresová pak prohlásila: „Pokud do Paříže přijede nějaký novinář se šokujícím zjištěním, že nám Paříž nezaručí udržení zvýšení teploty pod 2 °C, tak mu osobně useknu hlavu, protože tohle už říkám celé dva roky.“ Prezident Barack Obama smlouvu označil za „bod obratu pro celý svět“, hlavní zmocněnec Číny Xie Zhenhua za „historický krok vpřed“ a podle zástupce nejvíce postižených zemí, ministra Marshallových ostrovů, je smlouva „nadějí na přežití“.
Multilaterální diplomacie sice nemusí patřit k úplně nejčilejším oborům, Paříž je však inspirací, že pokud nechybí vůle a schopní vyjednavači, svět umí spolupracovat i na řešení enormních problémů. Představa, že jedna konference vyřeší jeden z nejzávažnějších problémů, jakému kdy moderní lidstvo čelilo, je chybná v očekáváních. Slovy generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna: „Pařížská jednání byla nejtěžšími a nejnáročnějšími jednáními v historii lidstva.“ Řešením — pokud existuje — je dlouhodobý proces. Paříž byla jedním z důležitých kroků na této cestě a její výsledek rozhodně veškeré naděje nepohřbil.
Paříž mění vše?
Pro Evropskou unii včetně České republiky znamená Paříž závazek přehodnotit dosavadní platné politiky nastavené pro cíl 2 °C. Úkol to bude mimořádně složitý, i s ohledem na aktuální politickou situaci v jednotlivých zemích. Je ale možné, že politice pomůže vývoj v energetickém sektoru a že nepružně reagující státy přijdou o významnou energetickou příležitost.
Česká vláda nedávno schválila důležitý adaptační dokument Národní strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR, během letošního roku vznikne Akční plán adaptace na změnu klimatu. Z toho je patrné, že nejúčinnější adaptační opatření spočívají ve snižování emisí.
Důležitý strategický dokument představuje i vznikající Politika ochrany klimatu ČR, z hlediska ochrany klimatu bude ovšem důležitější aktualizovat Státní energetickou koncepci a odepsat uhelné zásoby za limity. Zohlednit výsledky Paříže by měly rovněž krajské a obecní energetické plány směrem k nejrychlejší dekarbonizaci a optimálnímu sladění adaptačních a mitigačních opatření.
Autorom článku je František Marčík, ktorý pôsobí v sekcii Klíma a energetika analytického centra Glopolis a je poradcom miestostarostu MČ Praha 7.
Foto: Ilustračné foto. Autor: Takver, zdroj: flickr.com
