Německý filosof Jürgen Habermas je v českomoravských luzích a hájích známý především jako vynálezce pojmu veřejná sféra. Ve své knize Strukturální přeměna veřejnosti (2000) ji popisuje jako prostor, v němž probíhá racionální diskuse o veřejných věcech bez ohledu na to, jaké má kdo společenské postavení; vítězný, nejlépe vyargumentovaný, a tudíž nejrozumnější diskusní příspěvek je nakonec zaveden do praxe, čímž se zároveň potvrdí i ono známé Masarykovo „demokracie je diskuse“.
Podle Habermase měla ovšem veřejná sféra fungovat naposledy v osvícenských salonech 18. století. Senzacechtivá masová média pak veškerou racionalitu zabila, sám princip masových médií, v nichž elitní autoři sdělují svou pravdu masám, které jim nemají jak odpovědět, navíc diskusi vůbec nepřeje. S nástupem internetu v devadesátých letech proto svitla naděje, že se národy konečně zbaví komunikačního diktátu televize a novin, vzniknou diskusní kybersalony a opět bude možné provozovat veřejnou sféru. Jak to nakonec dopadlo, může posoudit každý, kdo zavítá na diskuse pod články na našich nejnavštěvovanějších zpravodajsko-publicistických online serverech Novinky, iDnes nebo Aktuálně. Obvykle tu narazí na xenofobní a rasistickou žumpu, z té si udělá nepříznivý úsudek o úrovni českého národa a nakonec se co nejdůkladněji uzavře do nejbližší názorové bubliny, která se bude nad tou žumpou vznášet. Občas se v ní pak bude cítit nad věcí, a občas bude naopak při pohledu dolů přemýšlet, jestli má nad těmi tam dole ohrnovat nos, nebo jestli se je má snažit pochopit.
Ohlušeni komunikačním šumem
Reprezentují názory z online diskusních fór „průměrného Čecha“? Spíše ne. Na internetu totiž probíhá převrácená verze toho, co Habermasova krajanka Elisabeth Noelle-Neumannová označila v 70. letech minulého století termínem spirála mlčení.
Klasická spirála mlčení popisuje mechanismus změny názoru v situaci, kdy se jednotlivec na základě sledování masových médií domnívá, že jeho názor už nikdo další nesdílí. Rozhodne se proto mlčet, aby ho zbytek společnosti sociálně nevyloučil. Kolem těchto zdánlivě nepopulárních názorů tak vyrůstá hradba mlčení a jen málokomu stojí za to je veřejně obhajovat.
Internetová mašinka na xenofobii a rasismus naopak funguje jako houkačka, která mlčení kolem tabuizovaných témat prolamuje a naplňuje prostor narůstajícím hlukem. Jednotlivci se zavržení- a opovrženíhodnými sklony všeho druhu tak na diskusních fórech s radostí zjišťují, že jejich názory nesdílejí sami, a posíleni tímto zjištěním je zvěstují, kde můžou. Kyberprostor ideálně určený k racionální diskusi, anebo aspoň k odrazu veřejného mínění tak postupně zahlcuje ohlušující komunikační šum. Odpůrci tmářů a trollů to dříve či později vzdávají, protože oponovat „hejtující“ většině je v tomto toxickém prostředí nesmírně náročné. Všudypřítomný nahnědlý diskurs se tak postupně stává měřítkem toho, co si národ skutečně myslí.
Vypozorovaný závěr, že český lid si myslí něco jiného, než co mu vnucuje pražská mediální kavárna, ovšem podle některých indicií neodpovídá realitě. Jak loni na Britských listech upozornil Jan Molič, okruh diskutujících na fórech pod zpravodajskými články je relativně malý: například na Novinkách, kde je třeba se registrovat pod vlastním jménem, aktivně působí jen pár tisíc diskutérů a na ostatních serverech můžeme předpokládat podobná čísla. Malá, ale hlasitá skupina „antielitářů“ s „politicky nekorektními“ stanovisky tak vlastně nejenže dokáže změnit vnímání toho, co je na internetu považováno za veřejně akceptovatelný názor, ale také umlčet „elitářské“ protinázory zastánců liberálnějších hodnot, kteří rasismus a xenofobii i nadále odmítají. O co ale jde především, je ona oportunistická masa, která tu po masových médiích zbyla a která není zvyklá odmlouvat. Z výzkumů veřejného mínění a z volebních výsledků posledních let je zřejmé, ke komu se většinově přiklonila.
Probublané atavismy
Otázkou zůstává, jak jsme se v této situaci ocitli. Připomeňme, že už jsme ji částečně prožívali: prakticky celých prvních patnáct let po sametovém listopadu vedla česká liberální média křížovou výpravu proti rasismu vůči Romům, kterým se už nemělo říkat Cikáni, a poměřovala naše vady na kráse s vyspělým Západem, kde už prý měli všechno vyřešené. Někoho se podařilo převychovat, někoho ale zase znechutit — a jakmile s nástupem internetu padla vedoucí úloha starých masových médií a liberálové nejen pravicového, ale i levicového a zeleného střihu ztratili mediální oligopol na ty správné názory, id se osvobodilo od zkompromitovaného superega a potlačované atavismy opět probublaly na povrch.
Zároveň se ale také — obvykle mezi na okraj zaháněnými liberály — s různou intenzitou diskutuje takzvaná ruská stopa. Falešné weby s pro-moskevskou agendou, trollové z petrohradské Agentury na výzkum internetu nebo sofistikovaní spam-boti na online sociálních sítích podle všeho aktivně usilují o podkopání liberální demokracie na Západě — tedy nyní vlastně už i u nás. Nakolik má vlna rasismu a xenofobie na českém internetu zahraniční původ a nakolik jde o domácí výpěstek, není možné přesně měřit. V každém případě je bezpečně prokázáno, že u nás proruské servery skutečně koordinovaně působí.
Stroje na diskutování
Jak jsme výše naznačili, ne za vším, co se na internetu na diskusních fórech objeví, stojí lidé z masa a kostí. Ovlivňovači veřejného mínění často pracují s důmyslnými programy, které na fórech zveřejňují naprogramovaná sdělení. Zatím nepůsobí příliš sofistikovaně nebo přesvědčivě, dokážou však poměrně efektivně zaplevelit prostor, kde by jinak mohla probíhat smysluplná diskuse, a zmanipulovat naše vnímání toho, co ostatní pokládají za pravdivé, správné či důležité.
Ať už ale digitální veřejnou sféru ovládnou živí trollové, nebo spamovací roboti, pro demokratickou diskusi to představuje zásadní ohrožení: jedovaté prostředí plné spamu vyhání potenciální účastníky do jejich soukromí. Atomizovaní jedinci nebo od zbytku světa izolované názorové bubliny znamenají slabou občanskou společnost a snadněji ovladatelný veřejný prostor. Něco takového by se mohlo hodit jenom někomu, kdo se takovou společnost skutečně chystá ovládnout.
I když se na konci listopadu konečně probudila Policie ČR a na svém twitterovém účtu vyhlásila, že trestný čin nebo přestupek se dá spáchat i na internetu, porušují současní diskutéři zákony s tak vysokou frekvencí, že s nimi budou naše svalnatá ramena zákona bojovat jen těžko. Ublížený nářek xenofobních obránců svobody slova si navíc nachází podporu u vlivných politických oportunistů, nezřídka chráněných poslaneckou imunitou, a to nejen v dresu antisystémových stran. Právě těm mašinka na xenofobii ve skutečnosti slouží. Nefungovala by ale bez většího než malého množství autentických „disidentů liberální demokracie“, kteří konečně mohou pojmenovávat věci „pravými jmény“, a také bez protivného liberálního korigování, proti němuž se rebeluje tak nesnesitelně snadno.
Autor: Jan Miessler. Zdroj ilustračnej fotografie: Pxhere.com
