Minimálna mzda niekedy jednoducho nestačí a ekonomickým argumentom v jej prospech, či neprospech často chýba ľudská dimenzia. Tento nedostatok v slovenskej mediálnej debate napráva článok z Nového Prostoru.
Minimální mzda je oblíbené mediální téma. O její výši se vede vyhrocená debata, v níž se argumentuje ekonomickými modely a optimalizací trhu práce. Na lidi, kteří ji pobírají, se však zapomíná.
Jsou rozhodování, která bychom nikomu nepřáli. „Koupím si novou žárovku do kuchyně, nebo dám peníze patnáctileté dceři do kina, kam má poprvé jít se svým klukem?“ klade si paní Vlasta otázku v přítmí kuchyňského koutu, který osvětluje jen lustr z obývacího pokoje. I s takovými dilematy se musí běžně vypořádávat rodič na minimální mzdě. Její výše sice za posledních pár let opakovaně vzrostla, stále se však nedá tvrdit, že zaručuje důstojnou existenci.
Léčba zmrazením
Lidé pobírající minimální mzdu mají smůlu: jsou prakticky neviditelní. Je to stigma, jímž se nikdo dobrovolně nechlubí. Často jde o okrajové pozice, jako jsou uklízečky, pomocné síly v kuchyni nebo vrátní. Individualizovaný charakter takových zaměstnání navíc výrazně omezujemožnosti sebeorganizace. Neviditelnost a roztříštěnost také usnadňují ponižování a šikanu. S touto neviditelností a stigmatizací souvisejí mnohdy špatné pracovní podmínky. Mezi odměnou za práci a její náročností neexistuje přímá úměra, například uklízečky pracují v průmyslovém provozu s nekvalitními čisticími prostředky a ochrannými pomůckami. Zaměstnavatelé jim nejednou neseženou ani pořádné mopy a hadry, výpary z chemikálií a ignorování nařízených přestávek mnohdy vážně ohrožují zdraví.
Minimální mzdu podle odhadů pobírá kolem 100 tisíc lidí. To se může zdát jako relativně malé číslo. Navíc není spolehlivé, zahrnuje i zaměstnance, kteří mají takto nízkou mzdu ve smlouvě, a zbytek výplaty dostávají na ruku. Jenže výše minimálního platu ovlivňuje mzdy daleko širšího spektra zaměstnanců. S jeho zvýšením stoupá i zaručená mzda, jež se liší v závislosti na profesi. I ta u některých povolání jen stěží pokrývá základní potřeby. Zaměstnavatelé též mohou využívat malé informovanosti zaměstnanců a zaručenou mzdu vydávat za své dobrodiní, za něž si nárokují projevy vděčnosti. Bývalá prodavačka v domácích potřebách k tomu dodává: „Když ti dají pár korun navíc, tak už můžou říct: Ty nemáš minimální mzdu, tak si nestěžuj! Jsou na tom lidi i hůř.“
I po letošním lednovém zvýšení na 9 900 Kč hrubého patří česká minimální mzda mezi pět nejnižších v Evropské unii. Vyšší minimální mzdu mají všechny státy, které s Českem sousedí, nebo dokonce i krizí zmítané Řecko. Nižší je jen v Bulharsku, Rumunsku, Chorvatsku a v Litvě. Přesto se zdá, jako by každé zvýšení mělo pro českou ekonomiku znamenat pohromu.
Tak nízká úroveň minimální mzdy je dána především tím, že předchozí pravicové vlády její výši na dlouhých sedm let zmrazily. Nečasova i Topolánkova vláda se přitom svorně a poněkud překvapivě odvolávaly na zájmy chudých. Podle jejich tvrzení by navyšování spustilo spirálu nezaměstnanosti, neboť výši mezd má určovat trh. Ten prý stanoví přesně takovou hodnotu, která odpovídá možnostem zaměstnavatelů a produktivitě zaměstnanců. Pokud státem určená minimální mzda překročí tuto mez, firmy budou nuceny propouštět a místo lepších výdělků bude zaměstnance čekat náruč úřadu práce. Minulé i předminulé navyšování minimální mzdy však tento předpoklad zpochybnily. Nezaměstnanost tehdy naopak klesla. Ukazuje se, že existují okolnosti, za nichž minimální mzda neovlivňuje růst nezaměstnanosti. Není se čemu divit. V současné době je totiž její výše hluboko pod prahem chudoby.
Debatu o minimální mzdě opanovaly ekonomické argumenty, které se snaží její stanovení podložit jednoduchými modely, jež však v komplexním světě příliš nefungují. Ve skutečnosti se jedná o dobře maskovaný pohled optikou zaměstnavatelů. O zaměstnancích, jejich potřebách a o tom, jaké je žít na minimální mzdě, ani o hranici důstojné mzdy, kterou by ta minimální mohla vymezit, se rozprava nevede.
Práce základ života
„Práci by člověk mít měl a stejnak bych asi sedět doma moc dlouho nevydržela,“ říká žena, která nyní za minimální mzdu pracuje jako uklízečka ve výrobě. A pokračuje: „Asi jsem ta stará generace, nás se nikdo neptal, prostě se dělat muselo. Taky vidím na hodně lidech, že když přišli o práci, tak vzdali život, vzdali všechno, a už se jim nechtělo dělat nic.“ Práce stále zůstává jedním z hlavních prostředků, jak se zařadit do společnosti, získat uznání a zachovat si důstojnost. Je to silná motivace i u lidí na nejnižších příčkách příjmového žebříčku.
Tento pohled na práci však začíná být záležitostí spíše starší generace, mladší lidé již nejsou tak svázáni striktní pracovní morálkou a za nezaměstnanost nebo jen částečnou zaměstnanost (různé práce na neplnohodnotné úvazky, občasné práce) se tolik nestydí. Práci už v takové míře neberou jako něco, co plně určuje jedincovo místo ve společnosti. Někteří z nich dokonce volí chudobu dobrovolně, neboť mají více způsobů, jak se realizovat. To ovšem neznamená, že by jim příjmy stačily. Spíš si umějí leccos obstarat mimo tržní směnu.
Potřeba cítit se skrze práci platným členem společnosti přesto u části lidí vede k tomu, že raději vezmou špatnou práci, která je finančně vyjde stejně, jako kdyby neměli žádnou. I tento postoj ukazuje na nedostatečnost ekonomických argumentů, jež v diskuzích často hrají prim. Práce za minimální mzdu nemusí oproti sociálním dávkám znamenat polepšení si, přesto může přinášet tak významný symbolický zisk, že „racionální kalkulace“ finančních nákladů a zisků nehraje tu nejdůležitější roli.
Existují také ekonomické modely, které obhajují nízkou minimální mzdu jako motivaci ke zvyšování kvalifikace a produktivity. I tento model ale míjí jádro problému: minimální mzdu leckdy pobírají lidé, kteří k tomu (bohužel) mají své důvody, například nemohou ze zdravotních důvodů dál vykonávat své původní zaměstnání, k němuž mají kvalifikaci. Často jde také o matky samoživitelky, které nemají možnost hlídání – těžko mohou s malými dětmi dojíždět na trojsměnný provoz do vedlejšího města nebo chodit na dvanáctihodinové směny. Vykreslování lidí pobírajících minimální mzdu jako laxních pracovníků, kteří zaměstnavateli nemají moc co nabídnout, působí v tomto světle dost cynicky.
Slevový orientační běh
Minimální mzda má chránit před chudobou, je toho ale v současné výši schopna? S minimální mzdou se žije nuzně. Důležitá část výdělku padne na bydlení, a to i s příspěvkem ze sociálky. Druhou zásadní položkou je strava, popřípadě výdaje na vzdělání dětí. A ze zbylých peněz se většinou lepí nenadálé výdaje, pořád je něco potřeba a nezbývá než šetřit po desetikorunách. Jako s tou žárovkou v kuchyni…
Jídlo znamená improvizaci, prostor, kde se dá (a musí) nejvíce ušetřit. Paní Karla, vrátná v továrním komplexu, popisuje své nákupy: „Jak lidi většinou letáky vyhazujou, tak já ne. Sednu a procházím je a pak jdu podle toho, co kde mají: v Hrušce mají zlevněnou mouku, do Tesca jdu pro okurek a mlíko, syn se cestou ze školy staví v Lidlu pro cukr… Jinak to opravdu nejde, je rozdíl, jestli za něj dáte 23 korun, nebo míň.“ Každá koruna znamená rozdíl, a to i mimo slevy. Přesto se Karla snaží o pestrost, která se však zásadně podepisuje na kvalitě kupovaných surovin: v košíku vždy skončí bezvaječné těstoviny za šest korun, na ty kvalitnější prostě není. A většinou ani na ovoce. Jídlo z těch nejlevnějších surovin se jí několik dní po sobě, jen o víkendech je možné si udělat radost – paní pracující jako uklízečka ve výrobě popisuje, jak si s dcerou vždycky upečou nějakou buchtu. A pokud chtějí zkusit něco nového, na internetu si najdou ten nejlevnější recept.
Chudoba ale neznamená jen nedostatek peněz na základní potřeby. Má mnoho tváří. Jednou z těch méně zmiňovaných je omezení společenských kontaktů. Markéta, uklízečka v akvaparku, na ně jednoduše nemá peníze: „Jít s kamarádkou na kafe? Leda k ní domů. Nebo srkat jedno malé pivo celý večer a spoléhat na pozvání od někoho jiného.“ Čas může trávit procházkami venku, nebo doma, třeba u internetu… Všechno ostatní něco stojí. A kde na to brát? Posezení v kavárně je přílišný luxus, kamarádky ji už vlastně přestaly někam zvát, a vztahy tak pomalu uvadají, nakonec člověku zůstane jen rodina a pár známých. Najít si další přátele třeba v práci není zrovna snadné: práce je často individualizovaná, bez kontaktu s kolegy. Výjimkou nejsou ani napjaté situace, kdy se lidé přetahují o nicotné výhody, nebo se vyhýbají šikaně tím, že donášejí na ostatní.
Bez peněz nelez
Osamělost ale není to jediné, co se slábnutím přátelských vazeb hrozí. S pobíráním minimální mzdy totiž často nezbývá nic jiného než spoléhat na solidaritu okolí. Charity se sice snaží, ale jejich možnosti i dosah jsou omezené. Před Vánoci charita lidem v nouzi nabízí základní potraviny jako mouku nebo cukr, v některých městech provozuje obchody, kde se dá nakoupit za symbolické ceny (třeba utěrka za 5 Kč). Se spoustou věcí je ale potřeba se obracet na lidi kolem sebe. Karla vypráví, jak se musela přestat stydět a naučit se říct si o spotřebič, který by přátelé jinak vyhodili. Sama by si „novou“ pračku dovolit nemohla… Pokud nepřijde pomoc od přátel, nezbývá než se zadlužit nevýhodnou půjčkou.
Dospělý se sám za sebe se svou situací nakonec třeba nějak vyrovná. S dětmi se ale ukazuje, jak moc zapojení do společnosti záleží na možnostech spotřeby. Školní kolektivy jsou požadavkem spotřeby a vlastnictví těch správných věcí přímo nasáklé a neúprosně vylučují: „Je to taky o tom, že jiná děcka mají víc než oni,“ stěžuje si matka samoživitelka pracující jako vrátná. Znamená to další nápor na napjatý rozpočet. Pořízení chytrého telefonu znamená více než rok šetřit s pomocí příbuzných. Takový tlak navíc v rodičích často probouzí pocity selhání a neschopnosti. Rádi by svým dětem dopřáli, ale není to v jejich silách. Na věci, které „všichni ostatní mají“, prostě není. Dovolená? Nejsou na ni peníze, spíš ji rodiče stráví dalším přivýdělkem. Někdy však ani není možné si dovolenou vybrat, neboť přednost mají lidé s malými dětmi či s koupeným zájezdem.
Život na minimální mzdě znamená neustálé lavírování na hraně, vratkou pozici na okraji dluhové propasti, z níž cesta zpět často už nevede. Vyžaduje neustálou improvizaci: je třeba vybalancovat nejnutnější životní potřeby a touhu dopřát svým dětem nebo sami sobě něco navíc. Je to život ze dne na den. Člověk s minimální mzdou je často závislý na zaměstnavateli, musí překousnout mizerné pracovní podmínky, poníženě dokládat svou situaci úřadům a přijímat pomoc od přátel. Jde o životní příběhy plné úsilí, námahy a nejistot. O ty by se politici při debatách ohledně výše minimální mzdy měli zajímat především. A my bychom je k tomu měli nabádat. Pracující chudobu totiž posvěcuje naše mlčení.
Tomáš Bek a Terezie Lokšová
Autor je sociológ, autorka je sociologička.
Foto: ilustračné. Autor: Igráček EFKO. Zdroj: flickr.com.
