Ženské filmy, ženské autorky, ženská témata… Často se hodí dávat tyto výrazy do uvozovek, protože se jimi ani ne tak neutrálně popisuje, jako spíš dál předepisuje, jak co chápat a co si třeba muži nemají přisvojovat, protože ženy to mají zdánlivě zabráno pro sebe. Spousta autorek při jakémkoli dotazu na „ženský film“ zařazuje zpátečku, aby se často vyhnula nařčení z „jednostranného feminismu“. Na tom, že by témata dospívání, sexuálního probouzení a také třeba zneužívání měla být univerzální, a to jak srozumitelná, tak i diskutovaná v celé společnosti, se nakonec nějak „moudře“ shodneme všichni.
Potíž je, že v Česku tomu dosud tak není. Proto je takovým zjevením psychologické drama Špína devětadvacetileté režisérky Terezy Nvotové, jež nejen pro koprodukční povahu jeho vzniku můžeme pokládat i za tuzemské dílo. Nikdo se dosud nepustil do tématu znásilnění s takovou otevřeností a nemilosrdností (nikoli vůči hlavní postavě, ale spíše vůči publiku).
V dějinách české kinematografie každopádně vyznívá lehce podivně, že o dospívání mladých dívek a žen točili filmaři jako Karel Kachyňa (Robinsonka, Pavlínka, Sestřičky, Vlak dětství a naděje), Vít Olmer (Sonáta pro zrzku, Skleněný dům) či Otakar Vávra (Panenství). Možná je to nějaká moje podezíravost, ale vždycky jsem v tom cítil spíš mužskou vilnost. Nikoli jednoduše citlivost, ale zájem o „mladé masíčko“. Nevidím v těch filmech prožitou subjektivní zkušenost, snahu o maximální přiblížení se druhému nebo jinému, ale jakýsi druh paternalismu. V lepším případě otcovsky chápavý, ale pořád vzdálený pohled, v horším spíš dohlížení, kárání či celkovou nadřazenost.
Je otázka, zda této pasti lze vůbec uniknout. Hlavně u Kachyni a Olmera si člověk uvědomí, že jsou zároveň autory jiných snímků s velkým množstvím nahoty a vůbec všemožného sexuálního dráždění (od Oznamuje se láskám vašim až po Playgirls). Stylisticky jsou jejich díla spíš voyeuristická a svým naladěním občas i misogynní – nejenom tím, že mladé dívky líčí jako velmi naivní, ale i tím, jak odpudivě líčí ženy starší – ty, jež jsou mimo sexuální zájem mužských hrdinů.
Nemyslím si přitom vůbec, že jde o nějaké „genetické omezení“, kdy muži zkrátka nejsou schopní pracovat s ženskými postavami tak, aby je ženské publikum dokázalo vzít za své. Není tu žádný esencialismus. Někteří spisovatelé jako William Styron v Sophiině volbě nebo Thomas Hardy v Tess z d´Umbervillů dovedou vystihnout všechny vnitřní pochody svých hrdinek. Mezi filmaři jich také najdeme hodně, často se mluví o Bergmanovi, Antonionim, Carlosu Saurovi, Woody Allenovi, Pedru Almodóvarovi, v Česku by to mohl být Fero Fenič s Džusovým románem… Stejně tak ženské publikum není jednotné. Různé ženy dokážou přijímat za své různé hrdinky, ať už idealizované či různě ponižované a redukované.
Důvod, proč o tom mluvím u Špíny, je ten, že jsem v českém/slovenském filmu nikdy neviděl, že by nás někdo chtěl tak hluboko ponořit do něčího utrpení. Dosud nejvíce to asi zkusil Petr Václav s Paralelními světy, kde se hrdinka dostane do deprese. Její trauma však přese všechno není tak silné jako u hrdinky Špíny, sedmnáctileté Leny, jejíž prvním sexuálním zážitkem je znásilnění od učitele matematiky. Špína je film, který se má svou nepříjemností zarýt do paměti. Nejde v něm o jednoduché pochopení stavu věcí. Jde v něm o mnohem víc – cítit, jak je nepříjemné nebýt schopná něco vyjádřit, cítit se pošpiněná a vinná.
Dokonce i my, diváci, kteří jsme ochotní na takový film vůbec jít, si klademe otázku: Proč se Lena nikomu nesvěří, proč to neřekne? A když to nechápeme my – ti, kdo se rozhodli být citliví a chápaví, ti, kteří jsou připravení vpustit si do života takovýto příběh – kdo jiný to tedy může chápat? Matka, která přivedla učitele na doučování do rodiny? Lehce odcizený otec? Tělesně postižený a psychicky zatrpklý bratr? Spolužačka a možná i nejlepší kamarádka, která neustále sní o sexu s daným učitelem? Deprivovaní vrstevníci v psychiatrické léčebně, kteří mají vlastní dost otřesné zkušenosti, ale také podstatně horší zázemí, takže už vůči utrpení svému i druhých naprosto zcyničtěli? Lékaři, kteří se k pacientům chovají jako k položkám v inventáři? Racionálně vzato, Lena má spoustu příležitostí „to říct“, víceméně všechno napětí filmu stojí právě na tom. Jenomže ona zamlklost je stav, na nějž si už raději zvykla. A nepochybně ví, že svou zamlklostí dráždí ostatní a nechce situaci zhoršovat. Stává se z toho tabu. Nechce ranit sebe ani matku, a proto je k ní stále víc odtažitá.
Špína je film výrazně slovně, ale nikoli obrazově vulgární. Právě v tomto kontrastu vytříbené, minimalistické obrazové formy a vulgárního slovníku, v této neustále bublající tenzi pod povrchem obrazů, pod povrchem viditelného, můžeme na chviličku procítit ono neviditelné, nevyjádřitelné. Oběti znásilnění nejsou vidět, nemluví, nemají svůj hlas, nikdo jim nenaslouchá. My jako publikum psychologického dramatu to chceme, ale film nám to upírá, dráždí nás, mučí nás, štve nás. Stejně jako ty ostatní, možná méně citlivé lidi štvou reálné oběti znásilnění, které nám všem připomínají, jak je společnost v nepořádku.
Špíně ubírá na autentičnosti maximálně to, jak je přeci jen patrné, že herečky a herci jsou o něco starší než postavy ve středoškolském věku, které ztvárňují. Volba Dominiky Morávkové či Patrika Holubáře je sice citlivá, oba herci vypadají mnohem mladší, než jsou, ale fakticky se tu naplňuje hollywoodské klišé, kdy středoškoláky hrají pozdní dvacátníci.
Navíc může chvíli mást, proč postava jménem Bohdan má stejné tělesné postižení jako režisér a moderátor Bohdan Bláhovec, ale hraje ho jiný herec. Můžeme spekulovat o tom, jak moc je příběh osobní pro režisérku či scenáristku, proč je rodina ve filmu česko-slovenská, respektive nakolik to všechno vychází z reality, nebo zda je to výsledek nějakého scenáristického konstruktu, přepisování a dalších překážek při realizaci.
Ale možná není žádný zvláštní důvod nechat se těmito okolnostmi vytrhávat z koncentrace. Špína se před námi rozlévá do šíře, do nekonečna, bez naděje na šťastný konec a jasné řešení. Lena si svůj zážitek ponese až do konce života a otevřený konec filmu vytváří i v nás jistý druh otevřené rány – zážitku, který nelze pobrat a který nelze umístit na nějakou jednoduchou hodnotící stupnici nebo do dramaturgické škatulky. Určitá nekomunikativnost a nesdělnost se tu stává hlavním nástrojem sdělení. Cítíme se tak trochu znásilněni filmem. Divácké nepohodlí na necelou hodinu a půl se nikdy nemůže vyrovnat tomu, co prožívá skutečná oběť znásilnění. Divácká bezmoc se tu však rozhodně nerovná tvůrčí neschopnosti. Špína je lekce filmem, možná v něčem lepší než osvětová přednáška.
Glosu sme sme pre vás odomkli z webu Kamila Filu – Ještě větší kritik, než jsme doufali.
Fotografie: bfilm.sk
