Nekonečná neistá sezóna

od Redakcia

O neistote a prekérnej práci píše Matej Metelec z partnerského časopisu Nový Prostor.

V Japonsku se koncem osmdesátých let čím dál víc mladých lidí odmítalo stát běžnými zaměstnanci korporací. Začalo se jim říkat „freeter“, což s typickou japonskou jazykovou invencí spojovalo anglické „free“ a německé „Arbeiter“. Freeteři vyměnili nepříliš přitažlivou vizi stereotypního otročení v kastovně strukturované zaibacu za nejistou, ale svobodnější existenci v proměnlivé řadě většinou špatně placených zaměstnání na částečný úvazek.

Jak se nejistota stávala stále všeobecnější, význam termínu se ale značně rozšířil. Freetera přestala definovat vědomá volba a zavržení konformity. Jestliže v roce 1987 jich bylo v Japonsku osm set tisíc (ze sto dvaceti dvou milionů), v roce 2001 jich už bylo přes čtyři miliony (ze sto dvaceti sedmi milionů) a aktu- álně se jejich počet odhaduje až okolo milionů dvaceti. Japonští freeteři nejsou ničím jiným než místně specifickým výhonkem globálního fenoménu, jemuž se někdy říká prekariát.

Pryč z fabrik

Japonsko si prožilo v druhé půlce 20. století ekonomický zázrak a z poražené země se stalo třetí největší ekonomikou světa. Jeho hospodářský a technologický růst z něj právě na přelomu osmdesátých a devadesátých let udělal v mnoha směrech „svět zítřka“. Do značné míry k tomu přispělo právě to, co první freeteři odmítali: silně hierarchizovaná společnost, která energii meziválečného militarismu přesměrovala do budování hospodářství. Jednotlivec měl v tomhle systému ale často podobně malou váhu jako v tom předchozím a namísto služby státu se mu smyslem života měla stát služba firmě. Tedy něco, co mladí Evropané odmítli o dvě dekády dřív, v roce 1968.

Ten rok byl přelomový z mnoha důvodů. Dekolonizace šla do finiše, definitivně vyhořel sovětský projekt, který dal likvidací pražského jara najevo, že jediný reálný socialismus může být už jen gulášový, a Západem otřásalo kulturní zemětřesení spjaté s revoltou mládeže. Ta sice podle hesla bližší košile než kabát cílila v prvé řadě na univerzity, ale v žaludku jí ležely i ostatní „disciplinující“ instituce, k nimž na předním místě patřilo i stálé zaměstnání. A i když těch, co se rozhodli od patriarchálních „panů šéfů“, kteří tvořili samozřejmou součást světa jejich rodičů, uniknout k hipíckému samozásobitelství na venkově nebo do autonomních městských komun, byl zlomek generace, odpor k tradičnímu zaměstnání jejich (většinou krátkodeché) experimenty přežil.

Tomu přála i proměna ekonomiky v poválečném světě, přinejmenším tom rozvinutém. Vzestup podílu sektoru služeb přinášel diferencovanější perspektivy uplatnění než továrny industriálního věku. Představa stálého zaměstnání byla spjatá se stereotypní prací a ta odpovídala právě továrně. Služby na druhou stranu umožňovaly pestrost, flexibilitu a vytvářely prostor pro podnikatelskou iniciativu a potenciálně nekonečné hledání děr na trhu, od estetické chirurgie po hotely pro psy. Synonymem svobody se stal „freelance“, volná noha. Pevná pracovní doba na konkrétním místě byla dobrá leda tak pro fabriky. Čas a místo práce si freelancer, optimistický předek japonského freetera, chtěl určovat sám s tím, že ji celou může zvládnout třeba z domova.

Osamělejší, dočasnější a postradatelnější

Samozřejmě, že tato změna se v době po osmašedesátém týkala hlavně takzvaných „svobodných povolání“, od grafiků přes umělce a redaktory po právníky nebo poradce všeho druhu. V sedmdesátých letech ale přišel nečekaně okamžik, kdy jako by si „proč vlastně ne?“ řekli i úplně jiní lidé. Co se dříve týkalo vrstvy „profesionálů“, se najednou začalo šířit ekonomicky aktivní částí společnosti stejně rychle jako neštovice v mateřské školce. Nevymezené pracovní hodiny najednou znamenaly, že pracovat lze vždy, absence nutnosti docházet na konkrétní místo, že všude, moct pracovat z domova, že není kam před prací uniknout. Podřízený vztah k „panům šéfům“ generace rodičů mohl mít svou odvrácenou stranu, na níž mohl aspoň symbolicky rýt krtek třídního boje. Proměna stálého zaměstnání v prekarizovanou práci byla ale živena představou, že zaměstnanci se stali podnikateli sami se sebou. Sen o vymanění se z diktátu zaměstnavatelů přesunem na volnou nohu se změnil pro mnohé zaměstnance v noční můru. Inspirace freelancery, kteří chtěli uniknout z pavučiny fixních pracovních podmínek, znamenala pro spoustu lidí propad záchrannou sítí. Trochu to připomíná problém Alenky v říši divů s dortíkem, který ji po konzumaci příliš zvětšuje, a nápojem, co ji zase až moc zmenšuje. Posun od továrny ke službám dal nakonec vyrůst novým fabrikám třeba v podobě obchodních řetězců, v nichž se prostor pro iniciativu rychle omezil na manažerské kádry, přičemž na nižších stupních žebříčku se zaměstnanec stával stále osamělejším, dočasnějším a postradatelnějším. Supermarkety jednoznačně preferují, aby si zákazník budoval osobní vztah ke značce spíš než ke skutečným lidem, kteří v nich pracují.

Flexibilita zněla jako vzrušující zaklínadlo, nicméně rychle se ukázalo, že čím se trh práce stával flexibilnějším, tím více stoupal podíl prekarizované práce. Mluvit o doplňování regálů v supermarketu jako o práci na volné noze dává asi takový smysl jako představovat si, že pomocná síla v restauraci bez nároku na dovolenou nebo na plat v době pracovní neschopnosti je úspěšná podnikatelka. Takových zaměstnání ale v posledních dekádách přibývá a i optimističtí freelanceři začínají nervózně přemýšlet, nestává-li se z nich při poklesu zakázek vlastně taky prekariát.

Podíl pracujících na částečný nebo časově omezený úvazek se týkal v roce 1991 deseti procent zaměstnanců v evropské dvanáctce. V roce 2010 se už jednalo – v rozšířené sedmadvacítce – o čtrnáct procent zaměstnanců. Mezi pracujícími do třiceti let byl v roce 2005 zaměstnán na dočasnou smlouvu dokonce každý třetí. A ještě víc prekarizace práce dopadá na ženy. Už jen proto, že stále berou za stejnou práci nižší platy než muži, mají horší přístup k lépe hodnoceným pozicím a většinou právě na nich leží péče o děti, případně o domácnost. V Evropě v roce 2010 na částečný úvazek pracovalo necelých devět procent mužů, ale skoro dvaatřicet procent žen. Dopady nejistoty, ať psychologické či zdravotní, pro prekérní práci charakteristické, jsou tak pro ženy tvrdší. K tomu patří i fakt, že v prekérním zaměstnání je dvakrát větší pravděpodobnost sexuálního obtěžování. S tím se i v regulérní práci ženy setkávají nesrovnatelně častěji než muži. Při absenci jakékoli institucionální opory a zastání v práci prekérní ale stížnosti s neúprosnou logikou jednostranné převahy končívají slovy „když se ti to nelíbí, máš padáka“.

Divoký západ

Jak se rozplynula hranice mezi časem práce a volna, rozdíl mezi těmito dvěma stavy se paradoxně vyostřil. Pro prekérně pracující totiž neexistuje placená dovolená, mateřská, nemocenská atp. Pokud nepracují, nejspíš shánějí novou práci, protože často už dávno propadli sítí, která nezaměstnaným ve světě pravidelné práce umožňuje aspoň na chvíli nabrat dech. Britský ekonom Guy Standing, který o prekariátu napsal dvě knihy, v rozhovoru pro A2larm.cz řekl: „Pokud jste součástí prekariátu, musíte vykonávat činnost, která vůbec prací není. Tedy spoustu práce, která se nepočítá, není respektována, není v žádných statistikách a ani netvoří součást politické rétoriky.“ K této „neviditelné práci“ řadí jak různé formy rekvalifikací, tak samotné shánění práce od čekání na pracovním úřadě, až na světelné tabuli zasvítí vaše čísílko, přes telefonování, mailování, sepisování sívíček po cesty k pohovorům, o nichž tak nějak předem tušíte, že nedopadnou.

Prekarizovaná práce je dočasná, příležitostná, neplnohodnotná a nejistá. Brigádnice v pražském supermarketu, slovenský dělník, který jej pomáhal postavit, mexický přistěhovalec najímaný na jednodenní šichtu stříhání trávníku v Kalifornii nebo filipínská ošetřovatelka pracující v domě, jenž trávník obklopuje, ti všichni jsou prekarizováni. A vystaveni nepředvídatelnosti, ztrátě pocitu bezpečí, rozkladu jistoty na sociální i individuální rovině.

V japonské společnosti je oproti Evropě tradičně poměrně „tolerantní“ postoj k sebevraždě. Když ale v devadesátých letech, v době recese a zvyšování počtu freeterů, začal počet sebevražd strmě stoupat (například v roce 1998 byl zaznamenán nárůst takřka pětatřicet procent), bylo jasné, že jde o problém. Když potom Japonsko zasáhla v roce 2009 krize, kvůli které se nezaměstnanost vyhoupla na rekordních šest procent, okamžitě se to promítlo do statistik sebevražd. Padesát sedm procent těch, kteří si ten rok vzali život, bylo nezaměstnaných.

Liberální ekonomové vnímají občas podobnou situaci nejistoty a zvýšeného tlaku jako žádoucí motor skutečného pokroku, jenž brání stagnaci ekonomiky i individuálního lidského potenciálu v příliš bezpečné malátnosti. Většinou ovšem zapomínají na odvrácenou stránku věci. Tou nemusí být zrovna epidemie sebevražd. Společnost, z níž se vytrácí pocit jistoty, stability a bezpečí, se velmi záhy může začít podobat divokému západu, kde každý má prst na spoušti a nervy tak pochroumané, že při první známce potíží vyprázdní bez míření do okolí zásobník.

Foto: Ilustračné. Zdroj: Flickr. Autor: Joel Ormsby

Autor: Matej Metelec

Podporte nás.

Pridajte sa prosím k naším podporovateľom, aby sme vám mohli prinášať viac kvalitnej žurnalistiky. Ďakujeme!

Súvisiace články